Restriction in international trade

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra mezinárodního a evropského práva

Diplomová práce

OTÁZKA DOVOLENOSTI OCHRANNÝCH OPATŘENÍ V MEZINÁRODNÍM OBCHODĚ

Kateřina Říhová 2006

Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma: Otázka dovolenosti ochranných opatření v mezinárodním obchodě zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených. Podpis:

Ráda bych na tomto místě poděkovala Mgr. Jiřímu Valdhansovi za jeho cenné rady a pomoc v průběhu psaní této práce. Velký dík patří i prof. JUDr. Naděždě Rozehnalové, CSc., která mi na začátku ukázala tu správnou cestu, kterou se při zpracování této práce mám vydat.

1

POUŽÍVANÉ ZKRATKY ACP AMU CACM CARICOM CEFTA COMESA EAC Rozvojové země Afriky, Karibské oblasti a Pacifiku Africké ekonomické společenství Středoamerický společný trh Karibské společenství Central European Free Trade Area/ Středoevropské sdružení volného obchodu Common Market for Eastern and Southern Africa Východoafrické ekonomické společenství obnovu a rozvoj ECOSOC ECOWAS EFTA/ESVO EHP EHS ES ESD ESUO EU EURATOM Hospodářská a sociální rada OSN Ekonomické společenství západoafrických států European Free Trade Area/Evropské sdružení volného obchodu Evropský hospodářský prostor Evropské hospodářské společenství Evropské společenství, Evropská společenství Evropský soudní dvůr Evropské společenství uhlí a oceli European Union/Evropská unie Evropské společenství pro atomovou energii

EBRD European Bank for Reconstruction and Development/ Evropská banka pro

GATS General Agreement on Trade in Services/Všeobecná dohoda GATT General Agreement on Tariffs and Trade/Všeobecná dohoda o clech a obchodu GSP General Systém of Preference/Všeobecný systém preferencí obnovu a rozvoj IDA IFC ISCID ITO LAFTA Mezinárodní rozvojová asociace Mezinárodní finanční korporace Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic International Trade Organization/Mezinárodní obchodní Lat. American Free Trade Agreement organizace IBRD International Bank for Reconstruction and development/ Mezinárodní banka pro

2

MERCOSUR MIGA MNF NAFTA

Mercado Común del Sur/Společný trh Jihu Mnohostranná investiční záruční agentura Most Favoured Nation/ Všeobecná doložka nejvyšších výhod Nord America Free Trade Area Development/Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj

OECD Organisation for Economic Cooperation and OEEC Organisation for European Economic Cooperation/Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci OPEC Organisation of Petroleum Exporting Countries OSN SADC Smlouva ES (SES) TARIC TRIPS UDEAC UNCITRAL UNCTAD UNIDO UNIDROIT USA WTO IMF Organizace spojených národů Southern African Development Community Smlouva o založení Evropského společenství Integrovaný celní sazebník Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví Ekonomická a celní unie střední Afriky Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní Konference OSN pro obchod a rozvoj Organizace OSN pro průmyslový rozvoj International Institute for the Unification of Private Law United States of America/ Spojené státy americké World Trade Organisaton/Světová obchodní organizace International Monetary Fund/Mezinárodní měnový fond

3

OBSAH
OBSAH.........................................................................................................................................................4 1 ÚVOD.........................................................................................................................................................7 2 PRÁVNÍ REGULACE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU.................................................................10 2.1 LIBERALIZACE VERSUS OCHRANÁŘSTVÍ VE SVĚTLE EKONOMICKÝCH KONCEPCÍ 10 Vymezení samotných pojmů liberalizace a ochranářství..................................................................10 2.2 VÝVOJ EKONOMICKÝCH TEORIÍ, KTERÉ OVLIVNILY CHOVÁNÍ STÁTŮ A JEJICH POSTOJ K MEZINÁRODNÍMU OBCHODU V PODOBĚ LIBERALISMU ČI OCHRANÁŘSTVÍ 12 Vymezení pojmu mezinárodní obchod..............................................................................................12 Od merkantilismu po současnost......................................................................................................13 Závěr učiněný po zhodnocení jednotlivých ekonomických teorii.....................................................16 Argumenty pro a proti liberalismu a ochranářství..........................................................................17 2.3 PŘEHLED PROSTŘEDKŮ OBCHODNÍ POLITIKY STÁTŮ 25 2.4 PŘIBLÍŽENÍ PROBLEMATIKY CEL A KVÓT 27 2.5 INSTITUCIONÁLNÍ VÝVOJ V OBLASTI REGULACE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU ANEB OD DVOUSTRANNÝCH DOHOD V USA AŽ PO MULTILATERALISMUS ZAHÁJENÝ BRETTONWOODSKÝM SYSTÉMEM 28 Vývoj událostí formujících podobu mezinárodního obchodu od druhé poloviny 19. století po konec druhé světové války............................................................................................................................28 Vytvoření Bretonwoodského systému jako politicko-ekonomického nástroje podpory světového liberalismu.........................................................................................................................................32
Události vzniku Brettonwoodských dohod a následných institucí..............................................................32 Mezinárodní měnový fond ( International monetary fund)..........................................................................34 Světová banka (World Bank).....................................................................................................................35

Institucionální vývoj od GATT 1947 po vznik WTO.........................................................................39
Havanská konference a události s ní spojené, které vyústily ve vznik GATT 1947....................................39 GATT 1947................................................................................................................................................40 GATT 1994................................................................................................................................................43 GATT 1947 vs. GATT 1994......................................................................................................................45 GATT vs. WTO.........................................................................................................................................45 Světová obchodní organizace (WTO)........................................................................................................47 Čím je tvořeno právo WTO.........................................................................................................................53

Ostatní mezinárodní organizace.......................................................................................................56
Organizace spojených národů (OSN) jako představitel organizace univerzálního typu...............................57 Mezinárodní regionální organizace............................................................................................................57

3 ANALÝZA ZÁKLADNÍCH USTANOVENÍ GATT 1994 A NAVAZUJÍCÍCH MNOHOSTRANNÝCH DOHOD, VÝSLEDKY URUGUAYSKÉHO KOLA A JEJICH VLIV NA MEZINÁRODNÍ OBCHOD.....................................................................................................................61 3.1 ÚVOD 61 3.2 VÝZNAM URUGUAYSKÉHO KOLA A JEHO DŮSLEDKY PRO VÝVOJ MEZINÁRODNÍHO OBCHODU 61 Okolnosti vedoucí k uskutečnění Uruguayského kola.......................................................................61 Cíle Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání......................................................64 Výsledky Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání...............................................65 Některé zásadní oblasti, jichž se jednání v rámci UK dotkla..........................................................66
Metoda snižování cel.................................................................................................................................66 Obchod s textilem a ošacením ...................................................................................................................66 Zemědělství................................................................................................................................................67

3.3 ANALÝZA ČLÁNKŮ GATT 1994 ZAJIŠŤUJÍCÍCH LIBERALIZACI MEZINÁRODNÍHO OBCHODU A VÝJIMKY Z TĚCHTO ČLÁNKŮ 69 Charakteristika GATT 1994 jako nástroje liberalizace mezinárodního obchodu............................69 Rozbor jednotlivých ustanovení GATT 1994...................................................................................71
Všeobecná doložka nejvyšších výhod a národní režim...............................................................................71 Listiny koncesí...........................................................................................................................................75 Svoboda průvozu........................................................................................................................................75 Cla..............................................................................................................................................................76 Poplatky a formality při dovozu a vývozu..................................................................................................77

4

Označení původu........................................................................................................................................78 Publikace obchodních předpisů...................................................................................................................78 Kvantitativní restrikce.................................................................................................................................79 Subvence....................................................................................................................................................80 Státní pomoc hospodářskému rozvoji týkající se rozvojových zemí..........................................................80 Všeobecné a bezpečnostní výjimky............................................................................................................81 Ochrana koncesí a výhod...........................................................................................................................82 Celní unie a oblasti volného obchodu........................................................................................................83

Analýza vybraných mnohostranných úmluv regulujících dovolenost obchodních opatření............84
Dohoda o ochranných opatřeních................................................................................................................84 Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních.....................................................................................88

4 NÁSTROJE OBCHODNÍ POLITIKY ES TÝKAJÍCÍ SE OCHRANNÝCH OPATŘENÍ...........91 4.1 EVROPSKÁ MYŠLENKA INTEGRACE 91 4.2 PRÁVNÍ POSTAVENÍ ČLENSKÝCH STÁTŮ JAKO SOUČÁSTÍ SYSTÉMU ES 94 4.3 PRAVOMOCI ES VERSUS PRAVOMOCI ČLENSKÝCH STÁTŮ A JEJICH DOPAD NA MEZINÁRODNÍ OBCHOD 95 4.4 JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH A SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA ES 98 Jednotný vnitřní trh...........................................................................................................................98 Společná obchodní politika............................................................................................................100 4.5 NÁSTROJE OBCHODNÍ POLITIKY ES TÝKAJÍCÍ SE OCHRANNÝCH OPATŘENÍ 102 Úvod................................................................................................................................................102 Autonomní nástroje společné obchodní politiky............................................................................105
Cla...........................................................................................................................................................105 Právní regulace dovozu zboží...................................................................................................................109 Charakteristika některých vybraných nařízení..........................................................................................114 Právní regulace vývozu zboží...................................................................................................................118

Smluvní nástroje společné obchodní politiky..................................................................................121
Úvod do problematiky..............................................................................................................................121 Evropské sdružení volného obchodu a Evropský hospodářský prostor ...................................................122 ................................................................................................................................................................122 Bilaterální dohody o přidružení evropských zemí.....................................................................................124 Vztahy ES a některých vybraných zemí....................................................................................................125

Zhodnocení nástrojů obchodní politiky..........................................................................................129 5 ZÁVĚR..................................................................................................................................................131 6 CONCLUSION.....................................................................................................................................135 7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.................................................................................................137

5

„Ochrana předpokládá snahu něčemu zabránit. Co je tím, čemu má ochrana prostřednictvím cla bránit? Je to obchod… Ale obchod, před nímž se nás protekcionismus pokouší ochraňovat a bránit, není jako záplava, zemětřesení či tornádo, jako něco, co přichází bez lidského přičinění. Obchod předpokládá rozhodnutí lidí. Nemůže existovat potřeba obrany před obchodem, pokud nejsou lidé, kteří obchodovat chtějí a pokoušejí se o to. Kdo jsou potom ti lidé, před jejichž úsilím obchodovat nás protekcionismus chrání? …přání jedné strany, jakkoliv může být silné, nemůže nikdy samo o sobě vést k obchodu. Ke každému obchodu je třeba dvou stran, které si skutečně obchodovat přejí a jejichž rozhodnutí jsou ve vzájemné shodě. Nikdo nemůže nic koupit, pokud nenajde někoho, kdo chce prodat. Stejně tak nemůže nikdo nic prodat, pokud nenajde někoho, kdo chce koupit. Kdyby Američané nechtěli kupovat zahraniční zboží, nemohlo by zde být toto zboží prodáváno, i kdyby žádná cla neexistovala. Skutečnou příčinu obchodu, jejíž existenci se clo snaží potlačit, je přání Američanů kupovat zahraniční zboží, nikoliv přání cizích výrobců toto zboží prodávat… Protekcionalismus nás tedy neochraňuje a nebrání před cizinci. Chrání nás před sebou samými“.

Henry Georgie Protection of Free Trade, 1886

6

1 ÚVOD
Mezinárodní obchod je již od počátku svého vzniku velmi diskutovaným tématem, skloňovaným snad ve všech úrovních lidské společnosti. Je to jev, který provází lidstvo po celou dobu jeho existence a společně s ním tvoří i jeho historii, jev, který po tisíciletí dokázal zajistit lidstvu obživu či vzájemnou spolupráci mezi národy a později jednotlivými státy. Byl však i příčinou mnoha obchodních válek a sporů, často potlačován a kritizován. Dnes, v 21. století, notně poučeni z bohaté historie, jsme za něj vděčni a pracujeme na jeho nerušeném rozkvětu. Jeho důležitost potvrzuje i skutečnost, že snad není země, která by neměla v rámci své politiky i tu obchodní složku, neb mnohdy je právě ona silným nástrojem, který dává oné zemi možnost prosadit se mezi ostatními. Otázka mezinárodního obchodu, jeho omezování či naopak liberalizace je jistě již notně popsána a rozpracována, není však dosud zcela zodpovězena, neboť se neustále vyvíjí a obohacují ji pořád nové a nové skutečnosti a otazníky, na které je třeba odpovědět. A právě proto se stala tématem mé práce. Jde o velice rozsáhlou problematiku, kterou nelze zcela vyčerpat v intencích jediné práce, proto jsem se zaměřila jen na některé aspekty, které však se sebou notně souvisí a jejich objasnění je pro další úvahy o mezinárodním obchodě nepostradatelné. Účelem této práce je tedy popsat a vysvětlit podstatu, vývoj a příčiny mezinárodního obchodu, uchopit tuto problematiku z obou stran možných pohledů, očima liberalisty i ochranáře. Vystihnout jeho důležitost a nenahraditelnost, jakož i analyzovat dovolené ochranné prostředky, které jsou dány jednotlivým státům k dispozici, aby mohly vzájemný obchod regulovat. Pro tuto regulaci jsou však stanoveny velice přísné podmínky obsažené ve velkém množství předpisů od úrovně systému práva WTO, přes směrnice a nařízení ES, až po národní úpravy. Jedině budou-li tyto předpisy vytvářet harmonický soubor norem, lze je považovat za účinný nástroj obchodní politiky, nezbytná je i jejich právní vynutitelnost před soudy. Otázka je o to zajímavější, neboť, jak již bylo řečeno, zákonné překážky obchodu nejsou upraveny jen na národní úrovni, naopak jsou předmětem úpravy v globálním měřítku zahrnujícím cca 150 členských států Světové obchodní organizace

7

dopadající i na společnou obchodní politiku ES, jako svého právoplatného člena se všemi právy a povinnostmi ze členství vyplývajícími. Tato práce je rozčleněna do tří hlavních částí. V prvé části nazvané „Právní regulace mezinárodního obchodu“, jsou nejprve vymezeny stěžejní pojmy a posléze popsán vývoj mezinárodního obchodu ve světle ekonomických koncepcí. Je zde možné sledovat, jak jednotlivé ekonomické teorie a názory ovlivňovaly jednak míru používání ochranných opatření či prosazování liberalismu, či veřejný názor společnosti. Představitelé jednotlivých ekonomických škol zde mohou vystupovat jako válčící strany v boji “Liberalismus versus ochranářství“. Zmíněn je i přehled prostředků, které se používají k provádění obchodní politiky, tyto jsou zde záměrně uvedeny již na samém začátku práce, pro čtenářovu lepší orientaci v dané problematice a následném textu. Dále je zde popsán institucionální vývoj v oblasti mezinárodního obchodu od bilaterálních smluv, uzavřených v druhé polovině 19. století, po konec II. Světové války a následný vývoj, kdy vznikla Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT 1947), přes Brettonwoodské dohody, až k Uruguayskému kolu mnohostranných obchodních jednání a jeho institucionálního dopadu v podobě vzniku tolik očekávané Světové obchodní organizace (WTO). Je zde zmíněn i současný systém práva WTO. Tuto část uzavírá podkapitola nazvaná „Ostatní mezinárodní organizace“, které zmiňuje existenci i jiných důležitých organizací působících na poli mezinárodního obchodu, kterým se práce nemůže podrobněji věnovat dále. Druhá část s názvem „Analýza základních ustanovení GATT 1994 a navazujících mnohostranných dohod, výsledky Uruguayského kola a jejich vliv na mezinárodní obchod“, má za úkol nastínit okolnosti vedoucí k uskutečnění Uruguayského kola, jeho cíle a výsledky v podobě revizí již existujících smluv či vzniku mnohostranných smluv nových. Dále je zde analyzována GATT 1994 a její jednotlivá ustanovení zajišťující liberalizaci mezinárodního obchodu, jakož i výjimky z nich. Stěžejní úloha je připsána Všeobecné doložce nejvyšších výhod a Národnímu zacházení, otázce cel a kvantitativních restrikcí. Na analýzu GATT 1994 navazuje analýza vybraných mnohostranných úmluv, které jsou součástí přílohy 1 A. V části třetí nazvané „Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných opatření“, je charakterizována obchodní politika ES a její nástroje používané ať už v rámci Jednotného vnitřního trhu či Společné obchodní politiky vůči třetím zemím, kde

8

je použito dělení nástrojů na autonomní a smluvní. Je zmíněn i základní kámen společné obchodní politiky ES v podobě celní unie a s ní spojených celních tarifů. Pro komplexní představu je zde okrajově popsána i evropská myšlenka integrace, pravomoci ES a členských států, jakož i jejich právní postavení jako součástí ES. Zvláštní pozornost je věnována přesunu pravomocí na ES dle článku 133 SES. Základní otázky, na než se v této práci pokusím najít odpověď, lze s ohledem na jednotlivé části shrnout takto: • • • • • Proč liberalizace a ne ochranářství? Co přinesl vznik WTO a proč tato organizace došla k závěru, že liberalizace je nezbytná? Jaká je současná filozofie mezinárodního obchodu? Jaké principy ovládají fungování mezinárodního obchodu? Co tvoří podstatu současné právní úpravy mezinárodního obchodu?

Při zkoumání této problematiky jsem použila analýzu jednotlivých právních předpisů a komparaci názorů autorů, kteří se k tomuto tématu již v minulosti vyjádřili, v neposlední řadě pak byla užita i metoda historická. Jak již poukázal i Henry Kissinger, téměř jakoby podle nějakého přírodního zákona se v každém století objeví země, která má moc a která projeví vůli a intelektuální a mravní sílu k přetvoření celého mezinárodního systému tak, aby odpovídal jejím hodnotám. Jsem přesvědčena, že se jedná zejména o hodnoty ekonomické.

9

2 PRÁVNÍ REGULACE OBCHODU

MEZINÁRODNÍHO

2.1 Liberalizace versus ochranářství ve světle ekonomických koncepcí
Vymezení samotných pojmů liberalizace a ochranářství Chceme-li vymezit výše zmíněné pojmy představme si dva protipóly a vytyčme mezi nimi dlouhou přímku. Pak si pod jedním protipólem představme země uplatňující liberalizaci mezinárodního obchodu, na druhém protipólu se budou nacházet země vyznačující se ochranářstvím, ona přímka bude znázorňovat dlouhou a složitou cestu od jednoho pólu k druhému, kdy na jednom konci se minimum ochranářských opatření a podpora rozvoje mezinárodního obchodu bude pozvolna měnit v hustou a spletinou síť zábran obchodování se zahraničím až po úplnou autarkii neboli soběstačnost. Liberalismus mezinárodního obchodu znamená volný obchod mezi zeměmi, kdy tyto obchodují více či méně bez omezení, dochází k odbourávání cel a podpory obchodních styků a další spolupráce, mnohdy zaštítěné institucionálně1. K protekcionismu vlastních trhů a výrobků může docházet pouze v povolené míře, většinou smluvně upravené. Zastánci liberalismu v něm vidí předpoklad pro úspěšné fungování mezinárodního obchodu, a tomu pak přikládají nemalý význam pro vlastní rozvoj daného státu. Rozlišují tři základní funkce mezinárodního obchodu pro stát: 1) transformační: mezinárodní obchod mění věcnou skladbu souhrnné produkce před jejím užitím 2) srovnávací: umožňuje srovnání úrovně a sortimentu produktů domácích s produkty zahraničními 3) informační: mezinárodní obchod přináší důležité informace o zahraničních výrobcích a službách
1

Jak tomu výstižně napovídá i název samostatné kapitoly: Mezinárodní obchodní organizace jako nástroje liberalizace světového obchodu. Balaš, V., Šturma, P. Kurs mezinárodního ekonomického práva. Praha:C.H.Beck, 1997, s. 93.

10

V současné době je liberalistický přistup k provádění mezinárodního obchodu uplatňován v drtivé většině obchodních transakcí mezi státy, jako příklad lze uvést obchodování mezi zeměmi ES. Ochranářství neboli protekcionismus, jehož nejčistší formou je autarkie vymezuje Samuelson2 jako jakékoli opatření přijaté danou zemí k ochraně domácích odvětví před dovozy ( nejčastěji clo nebo kvóta uvalená na tyto dovozy). K této souvislosti lze ještě uvést jeho definici uzavřené ekonomiky, jakožto takové, která nic nedováží ani nevyváží. Tudíž je pro ni charakteristická soběstačnost a veškeré obchodní transakce probíhají jen uvnitř jednoho státu. Jedná se vlastně o samovolnou izolaci charakterizující neexistenci obchodních a diplomatických vztahů s vládami a mezinárodními organizacemi. Opakem je otevřená ekonomika (open ekonomy)3, která se zabývá obchodováním (tj. dovozy a vývozy) se statky a kapitálem s jinými zeměmi. K zemím blížícím se k úplné autarkii řadíme např. Kubu či Severní Koreu, tyto státy přistoupily na politiku silného ochranářství svého trhu a izolaci před vnějším obchodním světem pro své politické důvody. Dle názoru některých autorů4 je liberalizace světového obchodu základní podmínkou realizace výměny zboží, dále zvyšuje v dlouhodobém pohledu životní úroveň na rozdíl od protekcionismu, který ji redukuje. K tomuto názoru se plně přikláním. Švarcová označuje protekcionalismus v mezinárodním obchodě přímo za jev nezdravý, což si dle jejího názoru uvědomily i státy, když v roce 1947 daly vzniknout GATT 1947 (General Agreement on Tariffs and Trade). Autorka píše o GATT 1947

2 3

Samuelson A. P., Nordhaus D. W. Ekonomie. Praha : Svoboda, 1995, s. 976 – 977. Pro sledování míry otevřenosti ekonomiky se používá relace vývozu a dovozu nebo obratu k makroekonomickým agregátům. Empirické výzkumy dokazují obecné tendence k míře zapojení do zahraničního obchodu v závislosti na typu ekonomiky daného státu, která bývá větší u systému tržní ekonomiky, než-li u ekonomiky centrálně řízené státem. V tržním procesu se prosazuje zákon komparativních výhod, který umožňuje i těm nejslabším státům specializovat se a výhodně směňovat. Výše uvedenému odpovídala i situace na území bývalého Československa v období tzv. státního monopolu zahraničního obchodu, ve kterém stát prostřednictvím svých státních orgánů řídil direktivními zásahy veškeré vztahy vznikající při uskutečňování obchodních a hospodářských styků se zahraničím. Výslovně určoval, co a kam se bude vyvážet a dovážet, v jakém množství a za jakou cenu. Tyto obchodní transakce mohly realizovat pouze pro tento účel zřízené organizace zahraničního obchodu. Do roku 1990 byla možnost, aby se do těchto vztahů zapojily také fyzické osoby, vyloučena. Více viz: Kučera, Z. a kol. Úvod do práva mezinárodního obchodu, 1. vydání. Pelhřimov: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003, s. 89 an. Později, při probíhání ekonomické transformace, se v tomto kroku držela Česká republika hlavních myšlenek Washingtonské smlouvy. Srovnej.: Klvačová, E. a spol. Czech Experience of Economic Transition and EU Accession Processes, 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2005, s. 94 an. 4 Rozehnalová N., Týč V. Vnější obchodní vztahy EU. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 12 - 13.

11

jako o mezinárodní organizaci, což považuji za chybné, neboť se jednalo pouze o smlouvu bez institucionálního zaštítění.5

2.2 Vývoj ekonomických teorií, které ovlivnily chování států a jejich postoj k mezinárodnímu obchodu v podobě liberalismu či ochranářství

Vymezení pojmu mezinárodní obchod Dříve než zde nastíním vývoj hlavních myšlenkových toků a jejich dopadů na mezinárodní obchod, je nutné vymezit tento samotný pojem. Mezinárodní obchod se jako termín používá výhradně pro směnu probíhající mezi subjekty, které pro tyto účely jako subjekty z rozdílných států označují různé právní normy, navzdory jeho doslovné interpretaci, která svádí uvažovat o tomto pojmu jako o obchodu mezi národy. Jedná se tedy o směnné transakce uskutečňované přes hranice národních ekonomik jako jedné z forem mezinárodních vztahů. Jejich příčiny můžeme spatřovat ve více faktorech, z nichž nejdůležitější jsou: 1) přírodní a klimatické podmínky 2) možnost realizovat absolutní či komparativní výhody 3) odlišná preference spotřebitelů v různých zemích 4) mezinárodní dělba práce a s tím související specializace každé země na produkci určitých statků, služeb atd. 5) neschopnost země jako výrobce uspokojit všechny požadavky svých obyvatel Zahraniční obchod má i své ukazatele vypovídající o jeho úrovni v podobě kilogramové ceny, závislosti země na zahraničním obchodu a otevřenosti ekonomiky.

5

Švarcová, J. Ekonomie: stručný přehled. Zlín: CEED, 2002, s. 45.

12

Od merkantilismu po současnost S vědomím důležitosti a přínosu starověkých a středověkých teorií, dovolím si začít svou exkurzi časem stoletím 15., i když se ekonomické myšlení a důležité otázky obchodu formovaly již od antické éry za života Xenofona6, Platóna či Aristotela a mnoha dalších, na něž navazovaly poznatky myslitelů starého Říma, přes středověké badatele až po současné osobnosti světové ekonomie. V 15. století v Evropě převládl merkantilismus, který představoval zásadní obrat ve vývoji dosavadního ekonomického myšlení. Svou roli sehrál tím, že vydělil ekonomické myšlení z etického kodexu, ve kterém se pohybovalo díky Aristotelovu a Akvinského myšlenkovému vlivu7. Jeho představitelé považovali za nutné kupovat méně zahraničního zboží než kolik činil vývoz z dané země. Jejich nejdůležitější názory lze shrnout do následujících hesel: stát má zasahovat do provádění obchodu, je prospěšné hromadit ve státě bohatství, dovoz cizího zboží lze omezit cly,je třeba zabránit či omezit dovoz spotřebního, zejména luxusního zboží. V zásadě na merkantilismus či colbertismus8 nelze nahlížet jako na odsuzující mezinárodní obchod, jeho zásady a cíle jej však značně znemožňovaly. V zahraničním obchodě spatřovali merkantilisté sféru umožňující růst bohatství země, podporovali ho však pouze jedním směrem, a to šlo-li o vývoz průmyslového zboží či zpracovaných zemědělských výrobků.9 V merkantilistickém přístupu byl tedy stát tvůrcem hospodářského systému s širokými pravomocemi zasahovat do něj. Na přelomu 17. a 18. století se začal prosazovat názor, že hospodářství je přirozený systém ovládaný svými vlastními zákonitostmi a nejlepší hospodářskou politikou je tedy nevměšování se státu do hospodářství10. Do ekonomického myšlení tak vstoupila idea hospodářského liberalismu s úsilím objasnit zákonitosti fungování tržního hospodářství. Ekonomie se postupně vydělila v samostatnou vědu, kdy se jejím prvním směrem stala klasická škola politické ekonomie mající své kořeny v Anglii. Samuelson definuje tento směr jako Klasickou ekonomii (Classical economics), kterou charakterizuje jako vládnoucí školu ekonomického myšlení do vzniku Keynesova díla11.
6 7

Pro Xenofona byl charakteristický liberálnější přístup k obchodu. Fuchs, K., Lisý, J. Dějiny ekonomických teorií pro právníky. Brno: MU, 2002, s. 21. 8 Dle Francouze Jeana-Babtista Colberta, od jehož jména je odvozen francouzský merkantilismus. 9 Blažek, J. Základy ekonomie.Brno: MU, 1996, s. 20 a násl. 10 Ve Francii se tato myšlenka nazývala „laissez faire“, v Anglii proslula pod „free trade“. 11 Samuelson, A. P., Nordhaus, D. W. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995, s. 971.

13

Tuto školu založil roku 1776 Adam Smith, kdy mezi jeho následovníky patřily David Ricardo, Thomas Malthus či John Stuard Mill. Je nepochybné, že názory a myšlenkové proudy právě těchto světových osobností ovlivnily významně budoucí vývoj mezinárodního obchodu a otevřely prostor pro postupné uplatňování liberalismu. Příznivci klasické školy považovali za základní příčiny světového obchodu mezinárodní dělbu práce a z ní vyplývající specializaci každé země na určité statky a služby. Podporovali směnu, neboť ta umožňovala zvýšení výroby tím, že dovolila výrobcům, aby se specializovali. Směna a specializace na základě absolutních výhod se uplatňuje právě v mezinárodním obchodě. Základem specializace zemí a jejich zapojení do světového obchodu je teorie komparativních výhod (Komparative advantage), která nahradila starší teorii absolutních výhod (Absolute advantage). Absolutní výhodou se rozumí schopnost určité země vyrábět některé výrobky s nižšími náklady než jiné země. Principem je vlastnictví výrobních faktorů, které je rozděleno na určitý počet výrobků a každá země disponuje s jejich omezeným množstvím (surovinové bohatství, klima, poloha, přírodní podmínky, kvalifikace, tradice, zručnost, povahové rysy obyvatelstva). Jedná se o historicky nejstarší teoretické zdůvodnění možnosti mezinárodní směny Adamem Smithem12. Tuto teorii překonal David Ricardo13, který formuloval teorii komparativních výhod, která podmiňuje výměnu zboží v mezinárodním obchodě14. Rozhodující jsou tzv. relativní výhody, kdy země budou vyvážet výrobky a služby, při jejichž produkci mají relativní výhodu a budou dovážet výrobky a služby, při jejichž produkci mají relativní nevýhodu. Dle Samuelsona zákon komparativních výhod říká, že daná země by se měla specializovat na výrobu a vývoz takových komodit, jež je schopna vyrábět s relativně nižšími náklady, a že by měla dovážet ty statky, které vyrábí s relativně vyššími náklady. Strukturu obchodu by tedy měla určovat komparativní výhoda a nikoli výhoda
12

Smithova kniha Pojednání o podstatě a původu bohatství národů završila nový přístup k hospodářství, jenž se v Anglii formoval celých 100 let, zde se také terčem jeho kritiky stala politická doktrína merkantilismu. Smith ve svém díle navazuje na názory např. W. Pettyho, J. Locka, D. Huma a na některé myšlenky francouzských fyziokratů, odtud vychází i jeho koncepce „neviditelné ruky trhu.“ 13 Ve svém díle Zásady politické ekonomie a zdanění z r. 1817 Ricardo použil právě princip komparativních výhod pro svou obhajobu svobody mezinárodního obchodu. Dospěl k důležitému poznatku, že specializace a směna na základně komparativních výhod zvětšuje sama o sobě produkční schopnosti, aniž by se musel zvětšit kapitál, práce nebo jiné výrobní faktory. 14 I když standardní verze historie ekonomického myšlení přisuzuje objev komparativních výhod Ricardovi, přesněji řečeno spočívá jeho zásluha v tom, že koncept komparativních výhod dále rozpracoval a prosadil. Skutečným otcem této teorie byl však důstojník Královského námořnictva Robert Torrens, který jeho podstatu popsal v roce 1808 ve svém díle The Economists Refuted viz. Šťastný, D. Mezinárodní obchod: Teorie a politika. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2004, s. 22.

14

absolutní. Dle Holmana15 se žádná země, dokonce ani ta nejzaostalejší , nemusí obávat, že by byla vyřazena z mezinárodního obchodu jen proto, že není v ničem absolutně lepší. Vždy se najdou zboží nebo služby, v nichž má komparativní výhodu a které od ní vyspělejší země budou rády dovážet. Poněkud jiná byla situace v Německu. Éra od 40. let devatenáctého století až do 30. let století dvacátého patřila učení německé historické školy16. Na tomto místě je důležité zmínit jméno představitele opozice vůči anglo-francouzským učením klasické školy Friedricha Lista17, který vycházel z přesvědčení, že anglická klasická politická ekonomie vyhovuje pouze Anglii. Proti jejímu kosmopolitismu a otevřenosti k liberalismu vyzvedl ideu národní ekonomie, neboť podle jeho názoru všeobecná ekonomická teorie neexistuje. Bojoval také za celní sjednocení německého trhu a zavedení výchovných cel, což plně vyplývalo z jeho přesvědčení, že svobodný mezinárodní obchod působí příznivě na Anglii, zatímco má nepříznivý vliv na rozvoj německého národního průmyslu, který byl v tomto období stále na nízkém stupni rozvoje. Jako ochranu před konkurencí vyspělejších zemí navrhoval dočasné ochranářství, tzv. výchovný protekcionismus. Němečtí ekonomové této doby nejen souhlasili se zásahy státu do hospodářských procesů, ale toto zasahování rovněž podporovali. Anglické klasické autory kritizovali především pro jejich snahu o universalismus, neboť dle jejich mínění není možno uplatňovat stejné zákony v libovolném čase a libovolné zemi, nýbrž je nutno je přizpůsobovat místu a času Dalším směrem formujícím se ve dvacátém století, přesněji řečeno ve druhé polovině 30. let, bylo Keynesiánství, postavené na osobnosti anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese18. Klíčovým bodem Keynesova systému se stal problém stimulace poptávky, kdy podává teoretické zdůvodnění nutnosti státních zásahů směřujících k vyšší úrovni koupěschopné poptávky. Kriticky se vyjadřoval k rozsahu válečných reparací uvalených na Německo po první světové válce vítěznými mocnostmi, kdy prognostikova ekonomický rozvrat a politickou destabilizaci Německa v důsledku
15 16

Holman, R. Ekonomie. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 111 Fuchs, K., Lisý, J. Dějiny ekonomických teorií pro právníky. Brno: MU, 2002, s. 80. 17 Friedrich List žil v letech 1798 – 1848, kdy ovlivnil vývoj světového obchodu svými protekcionistickými teoriemi. 18 Jeho dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, vydané v roce 1936, představuje reakci na důsledky hospodářské krize z let 1929-1933, je též průlomem do neoklasicismu. Někteří autoři označují dokonce 40. léta dvacátého století jako keynesiánskou revoluci.

15

velikosti těchto reparací19. Myšlenky Keynese zdůrazňující zejména národní soběstačnost, která měla chránit USA před vlivy vnějších ekonomických změn, vedly téměř až k jejich politické izolaci20. Nadměrná výše dovozních cel byla známým faktem politiky USA. V jistém smyslu bylo nejtvrdším napadením dosavadních tradic Keynesovo zavržení doktríny, že cla musí být nutně škodlivá pro zemi, která je ukládá. Poukazoval na fakt, že clo přesouvá poptávku od zahraničních výrobků k výrobkům tuzemským, a tím zvyšuje zaměstnanost v domácích odvětvích21. Po druhé světové válce se keynesiánství stalo hlavním proudem ekonomického myšlení, po hluboké vnitřní diferenciaci se jeho vedoucí složkou stalo neokeynesiánství, které proniklo až do USA, představováno například Paulem Antony Samuelsonem.

Závěr učiněný po zhodnocení jednotlivých ekonomických teorii Je více než zřejmé, že jednotlivé proudy ekonomických teorií ovlivnily vývoj mezinárodního obchodu. Světové společenství států, jehož velikost se z počtu 49 v podvečer Vídeňského kongresu rozrostla na současných přibližně 200 států je různorodé, což má dopad i na myšlenkové pochody a názory ekonomických osobností rozdílně geograficky a kulturně alokovaných, žijících v odlišných společenských podmínkách, zemích či kontinentech. Merkantilisté nebyli zásadními odpůrci liberalizace mezinárodního obchodu, jejich nástroje a cíle však měli značně protekcionářský charakter, což se projevilo ve značném okleštění liberálního základu. Klasická škola politické ekonomie již svou doktrínou absolutních a komparativních výhod, dělbou práce a specializace značně přispěla k pochopení prospěšnosti mezinárodní směny jako garance blahobytu společnosti a otevřela tak dveře k liberalismu. Naopak německá historická škola kritizovala myšlenky školy klasické a snažila se dokázat, že liberalizace mezinárodního obchodu může sice prospívat Anglii, Německo však jí může strádat. Podobně se i keynesiánství snažilo „ochránit“ USA před

19 20

Svůj názor rozebral v knize Economic Consequences of Peace. Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 9. 21 Je ale nutno podotknout, že i Keynesovy myšlenky a názory se časem vyvíjely a měnily. Později totiž ve své knize Obecná teorie napsal: „Předpokládat, že by cla mohla vyléčit nezaměstnanost, znamená dopustit se ochranářského omylu v nejhrubší a nejméně promyšlené formě“. Viz.: Robinson, J. Ekonomická filozofie, 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2001, s. 65 – 67.

16

škodlivými ekonomickými vlivy ze zahraničí, kdy mnohdy tyto snahy vyústily až v ekonomickou izolaci. Můj názor na danou problematiku podporuje spíše liberalizaci mezinárodního obchodu. V historii jsme měli mnoho možností přesvědčit se o její prospěšnosti pro rozvoj ekonomiky států a blaho národů. Jen efektivní spoluprácí, výměnou informací a obchodováním přes hranice se země ze stavu stagnace může začít progresivně vyvíjet. Na otázku protekcionismu říkám ano, ale jen ve velmi omezené míře, bez svévolného diskriminačního používání. Ideálním zajištěním takového přístupu je úprava možných ochranných opatření smluvní formou.

Argumenty pro a proti liberalismu a ochranářství Liberalismus a ochranářství jsou dva rozdílné postoje k úpravě vztahů v mezinárodním obchodě, které mohou stát buď zcela proti sobě, nebo se prolínat a doplňovat. Jako příklad lze uvést obchodní liberální politiku státu doplňovanou povolenými smluvně sjednanými ochranářskými prostředky, které nebrání rozvoji světového obchodu, pouze ho korigují a dávají mu určitý žádoucí směr. Teorie dělí ochranářská opatření na dovolená a nedovolená. Avšak hranice mezi nimi může být velice pomíjivá. Položme si tedy základní otázku, kterou se ve své knize Ekonomie zabývá i Samuelson22: Lze ryze protekcionistický postoj považovat za rozumnou hospodářskou politiku? Názory ekonomů jsou spíše záporné, neboť došly k poznání, že mezinárodní obchod pomáhá vzájemně prospěšné dělbě práce mezi národy a že volný a otevřený obchod každé zemi napomáhá zvyšovat její výrobní a spotřební možnosti, čímž zvyšuje životní úroveň ve světě. Velké množství lidí však ani dnes nesouhlasí s argumenty ekonomů a jsou přesvědčeni, že ochrana domácího průmyslu před cizí konkurencí je nezbytná. Jako příklad z historie lze uvést vývoj v USA v 80. letech dvacátého století. I přesto, že teorie komparativních výhod dokázala, jaký prospěch mohou mít země ze specializace a
22

Saumuelson, A.P., Nordhaus, D.W. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995, s. 920 a násl.

17

mezinárodní dělby práce, bylo zákonodárství USA obléháno nátlakovými skupinami, které volaly po ochranných opatřeních v podobě cel a kvót. Kongres a prezident ve Spojených státech tehdy bojovali o přijetí zákonů na ochranu domácí výroby před levnými dovozy z jiných průmyslových zemí. I v dnešní době jsou ochranná opatření realitou současného systému mezinárodního obchodování. Téměř všechny země světa uplatňují nějakou tu formu obchodního ochranářství. Nejčastěji se setkáváme s dovozními cly či kvótami, mnoho vlád však uplatňuje i méně průhledné formy ochranářství, jako jsou různé zdravotní, ekologické, hygienické, technické, bezpečnostní a jiné požadavky na dovážené zboží23. V krátkodobém intervalu mohou tyto opatření přinést pro jejich původce určité výhody či mohou pomoci vyřešit problém v sociální oblasti. Důvody pro jejich obhajobu jsou nejrůznějšího charakteru od důvodů racionálních, ekonomických až po argumenty neekonomické či argumenty sledující jiné cíle. Jisté neekonomické argumenty například hlásají, že je potřeba obětovat hospodářský blahobyt podpoře jiných společenských cílů. Dále se můžeme setkat s argumenty, které jsou z ekonomického hlediska mylné, některé na první pohled, jiné až po důkladném ekonomickém přezkoumání. Proč je stále obchodní ochranářství v celém světě stále tak oblíbené a rozšířené? Společnost dosud ovlivňují některé mýty, pro které se vyvinuly následující argumenty. Argumenty pro obhajobu protekcionismu mezinárodního obchodu můžeme tedy shrnout do následujících skupin: 1) Argumenty sledující neekonomické cíle: • národní tradice Zde zastánci protekcionismu tvrdí, že národní tradice je třeba uchránit před cizí konkurencí. Takto je dle nich potřeba chránit například vědecký potenciál země, který by bez případné ochrany mohl zaniknout. V této oblasti se zejména cla posuzují jako součást ochranné sociální strategie k zachování farem, kultury měst či staleté tradice švýcarské hodinářské výroby. V moderním světe jsou však v této oblasti ekonomy podporovány subvence před možností uvalení cel. Subvence znamená, že se osobě nebo podniku za požadovanou službu či výrobek přímo zaplatí.

23

Příkladem může být vyžadování ekologických certifikátů na dovážené květiny do Holandska, o nichž rozhodují paradoxně domácí pěstitelé květin.

18

Například, chce-li si Česká republika udržet tradiční výrobu broušeného skla, může výrobcům poskytnout nízko zúročené neboli subvencované půjčky. Dosahování neekonomických cílů pomocí ekonomického protekcionismu je však často neefektivní a nákladné. 2) Argumenty opírající se o překonané teorie: • merkantilismus Merkantilisté považovali zemi, která prodávala více statků než nakupovala za šťastnou, neboť podle nich do země proudilo zlato jako úhrada za přebytek vývozu. Základní problém však je, že merkantilistická argumentace zaměňuje prostředky a cíle hospodářské činnosti. Hromadění zlata či peněz nezlepší životní úroveň v zemi. Většina ekonomů proto dnes odsuzuje myšlenku, že zvýšení cel za účelem dosažení obchodního přebytku zlepší ekonomický blahobyt země. • cla pro určité zájmové skupiny V každé zemi existují silná ekonomická lobby prosazující zájmy těch či oněch zainteresovaných skupin. Tyto skupiny dokáží vyvinout velmi silný tlak například na zákonodárce dané země a naplnit tak své potřeby24. Výrobci velmi dobře vědí, že jim clo uvalené na výrobky dovážené ze zahraničí pomůže, ať je už jeho dopad na celkovou produkci a spotřebu jakýkoliv. Těchto poměrů ve společnosti si byl velmi dobře vědom i Adam Smith, když pronesl známou větu: „Očekávat svobodu obchodu je stejně absurdní jako očekávat utopii. Nepřekonatelný odpor jí kladou nejen předsudky veřejnosti, ale i soukromé zájmy mnoha jednotlivců a ty jsou ještě mnohem nepřemožitelnější.“ V minulosti se hlasy potřebné pro schválení návrhů zákonů o clech získávaly neskrývanými úplatky, dnes je situace odlišná jen v tom, že se úplatkářství děje poněkud elegantnější formou například darů poskytovaných soukromými osobami na volební kampaně politických stran. Celou situaci vystihuje fakt, že hodně.
24

volný obchod

pomáhá každému, ale málo, zatímco celní ochrana pomáhá malému množství lidí, ale

V létě roku 2000 hlasoval americký Kongres o návrhu vlády udělit Číně doložku nejvyšších výhod v zahraničním obchodě, což znamenalo podstatnou liberalizaci ve vzájemném obchodě mezi oběma státy. Očekávané hlasování rozdělilo americkou veřejnost na dva nepřátelské tábory. Proti liberalizaci obchodu byly hlavně odbory, které varovaly před ztrátou domácích pracovních míst, zatímco banky, telekomunikační a počítačové firmy, automobilky a farmáři se stavěli za udělení doložky nejvyšších výhod, neboť se již spoléhali na to, až se jim otevře čínský trh. A tak začalo cílené lobbování, které rozdělilo na dva tábory nakonec i Kongres.

19

•

Konkurence levné zahraniční práce Dalším argumentem pro podporu ochranářských opatření, zvláště oblíbeným

mezi dělníky a pracujícím lidem je potřeba ochrany domácí pracovní síly 25. Zastánci tohoto argumentu tvrdili, že domácí dělníci nejsou schopni soutěžit se statky vyrobenými levnou prací v cizině. Výrobní náklady těchto statků byly díky levné pracovní síle značně nižší a to se již na samém začátku promítlo do výsledných cen statků, proto bylo nutné zatížit zahraniční statky cly, aby se cenový rozdíl vyrovnal či alespoň značně snížil. Vadou tohoto argumentu však bylo, že zcela ignoroval základní zásady komparativních výhod. Dle některých autorů26 měli například američtí dělníci vyšší mzdy proto, že jsou v průměru o mnoho produktivnější než dělníci z Asie. Odpověď na otázku správnosti tohoto argumentu nalezneme po analýze zásady komparativních výhod, která říká, že země bude mít prospěch z obchodu, i když jsou mzdy jejích dělníků o hodně vyšší než mzdy jejích obchodních partnerů. Dovozy vytlačují z trhu ty domácí výrobce, kteří nejsou schopni konkurovat zahraničním výrobcům, protože mají vysoké náklady na ceny. Následuje přesun domácích výrobních faktorů do odvětví, v nichž mají výrobci komparativní výhodu. Tato odvětví pak expandují a vytváří se prostor pro nová pracovní místa, tak dochází k nahrazování ztracených pracovních míst z odvětví potlačovaných levnými dovozy, novými místy v odvětvích, která expandují díky levným dovozům27. • Odvetná cla neboli mýtus rovné konkurence Tento argument zastánců ochranářství mezinárodního obchodu se řídí jednoduchou myšlenkou: „ Jak vy nám, my vám.“ Takže v situaci, kdy jeden stát zavede vůči druhému státu dovozní omezení nebo jiné diskriminační opatření, nezbývá druhému státu nic jiného, než v sebeobraně použít tyto prostředky také a následovat počínání státu prvního. I když se tento argument zdá být smysluplný, není podložen ekonomickou analýzou ani zkušenostmi z hospodářských dějin. Dá se snad použít jen jako výstraha

25

Příkladem může být i situace v České republice, která byla vystavena konkurenci levného polského uhlí. Odbory horníků vyvíjely nátlak na vládu s tvrzením, že dovozy uhlí berou domácím dělníkům práci. Vláda v obavě, aby se v uhelných oblastech nezvýšila nezaměstnanost, omezila dovoz polského uhlí dovozními kvótami. 26 Samuelson, A. P., Nordhaus W. D. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995, s. 929. 27 Holman, R. Ekonomie. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 122 a násl.

20

budoucí možné situace hospodářských vztahů a odradit tak první zemi od úmyslu zavést plánovaná omezení dovozu či použít jiné protekcionistické nástroje. Historické studie však ukazují, že odvetná cla obvykle podnítí další země ke zvýšení cel a jen málokdy se stávají účinným vyjednávacím trikem, který vede k mnohostrannému snížení cel. Navíc toto počínání znevýhodní domácí spotřebitele, kteří budou muset za dovážené zboží zaplatit více. • Ulehčení od dovozu Někdy se může stát, že domácí trh je zaplaven importovaným zbožím a tuzemští výrobci si ztěžují na své nepříznivé postižení zahraniční konkurencí. Pak je nutné učinit určitá ochranářská opatření, které umožní pročištění trhu od zahraničního zboží opět na nějakou dobu dopředu. k realizaci28: udělení únikové doložky29 protidumpingová cla30 odveta za nekalé obchodní praktiky31 Například v USA většinu stížností prozkoumá Výbor pro mezinárodní obchod a doporučí pak prezidentovi následující možná opatření vhodná

Přestože se zdá být argument ulehčení před dovozem celkem rozumný, ve skutečnosti ale zcela popírá ekonomickou teorii komparativních výhod, neboť přece každá země má z obchodu prospěch díky své specializaci, kdy se zříká určitých činností, které přenechává jiné zemi a svoje zdroje přesune do odvětví, ve kterém má komparativní výhodu. 3) Argumenty pro protekcionismus v dynamických podmínkách: • argument směnných relací neboli „optimální clo“ Zde se setkáváme s názorem, že cla mohou posunout směnné relace ve prospěch určité země. Směnné relace se označují jako poměr vývozních cen k cenám dovozním. K jejich posunu na úkor zahraničí dochází tak, že se uvalením cla na dovozy sníží světová cena dovozů a současně se zvýší ceny vývozů. Soubor cel, která maximalizuje reálné domácí důchody se pak nazývá clem optimálním. S argumentem směnných relací již před více než 150 lety vystoupil John Stuart Mill. Jiní ekonomové hlásali, že
28 29

Samuelson, P.A., Nordhaus W.D. Ekonomie. Praha: Svoboda,1995, s. 292. Ta umožňuje dočasné ulehčení od dovozů pomocí cel, kvót, jiných omezení. 30 Ta se používají v případech, je-li dovážené zboží záměrně prodáváno pod jeho výrobní cenou. 31 Tyto se uplatňují, když jeden stát diskriminuje obchod druhého státu.

21

svobodný obchod vede v dlouhodobém období vždy k tomu, že se směnné relace mění v neprospěch rozvojových zemí32. • Cla pro nezletilá odvětví (infant industry arguments) Někteří ekonomové33 navrhovali podporu růstu výroby tak, že by se mladým odvětvím poskytla ochrana před cizí konkurencí. Tato ochrana by se měla uplatňovat za situace, kdy má stát zájem na podpoře nově vytvořeného odvětví, ze kterého by země mohla mít komparativní výhodu, kdyby byl umožněn jeho rozvoj.34 Toto nezletilé odvětví by však samo o sobě nebylo schopné přežít počáteční období svého rozvoje, kdyby nebylo náležitě ochráněno před dravou mezinárodní konkurencí. Kdyby se mu poskytla dočasná záštita, mohlo by časem dozrát a vypracovat se na úroveň ostatních vyspělých odvětví. Teprve až se tak stane, mohla by země otevřít své trhy volnému obchodu. Bez těchto opatření by nezletilé odvětví nikdy nedospělo35. • Cla jako nástroj ochrany zaměstnanosti Na základě výše uvedeného vzniká otázka, zda protekcionalismus dovede vytvářet nové pracovní příležitosti. Stane se tak jednoduše tím, že clo zvýší cenu dovozů, a tím přesune poptávku k domácí výrobě. Zvýší-li se domácí poptávka, budou firmy najímat více pracovníků na nová pracovní místa, aby tito byli schopni uspokojit požadavky poptávky, čímž se sníží nezaměstnanost. Přestože hospodářský protekcionismus může zvyšovat zaměstnanost, není však ideálním a účinným programem k dosažení vysoké zaměstnanosti či stabilních cen, neboť nezaměstnanost lze efektivně snížit i jinak než pomocí ochrany před dovozem. Zde jako vhodný ekvivalent působí správné použití monetární a fiskální politiky. • Vnější nerovnováha a zadluženost často používaným trumfem mezi argumenty ve prospěch Neméně

protekcionistických opatření, hraných především politiky, se stalo poukazování na tzv. vnější nerovnováhu, v literatuře označovanou jako nevyrovnanost platební bilance. Je však zcela běžným jevem, že obchod každého státu je v nerovnováze, vzhledem k jednotlivým komoditám a zemím. Platební bilance je zjednodušeně řečeno statistickou
32

Tato teorie je v historii označována za Prebish-Singerovu tezi, podle jejích původců Raúla Prebishe a Hanse Singera. 33 Toto opatření doporučoval již Alexander Hamilton ve své práci Report on Manufactures z roku 1791. 34 Tento názor sdíleli i John Stuart Mill či Alfred Marshall. 35 Pro srovnání: Taussig, F., W. Principles of Economics. New York: Macmillan Co, 1916, s. 527.

22

evidencí finančních transakcí přecházejících přes hranice, sestavovaná za určité období a označit její nevyrovnanost za negativní jev rozhodně nelze v oblasti pozitivní ekonomie učinit. Výsledná podoba tohoto agregátu je tvořena rozhodnutími jednotlivců ohledně způsobu, jak se svým majetkem hospodařit. Vzhledem k tomu, že se jedná o důsledek dobrovolných směn, musí být výsledný stav, ať už je jakýkoliv, pro každého jedince tvořícího tento agregát příznivý36. Jaké je tedy východisko pro zahraniční obchod po zhodnocení jednotlivých argumentů? Obchodní ochranářství neprospívá spotřebitelům, ale může prospívat domácím výrobcům, kteří trpí konkurencí levnějších zahraničních dovozů, a tak vzniká silná zájmová skupina domácích výrobců, která ochotně naslouchá mýtům obchodního ochranářství. Většina z výše uvedených argumentů podporujících ochranářství mezinárodního obchodu, jsou již skutečně přežitkem a v dnešním moderním ekonomickém světě nemohou nalézt oporu. Státy by měly usilovat o růst blahobytu a bohatství, jež se bude pozitivně projevovat i na životní úrovni jejich obyvatel. Je důležité připomenout, že bohatství nemůže být měřeno množstvím vyrobených statků nýbrž právě uspokojením z nich a právě směna obohacuje oba směňující, neboť každý z nich je na tom po směně lépe než před směnou. Je nutno poukázat na rozdílné zájmy rozvojových a rozvinutých zemí. Obě tyto skupiny mají často protichůdné požadavky. Dovoz z rozvojových zemí, kde je levná pracovní síla může narušit ekonomickou rovnováhu zemí rozvinutých (vyspělých) v podobě přehlcení trhu výrobky s nízkými cenami a následné nemožnosti konkurence domácích výrobců. Za daných okolností můžeme sledovat snahu rozvojových zemí o co největší liberalizaci mezinárodního obchodu a naopak snahu vyspělých zemí chránit svůj domácí trh. Projevem této snahy může být sjednání co nejdelšího přechodného
36

K této situaci se své knize Ekonomický styl myšlení vyjádřil i Paul Heyne: „Prohlásit, že platební bilance státu je v nerovnováze, skutečně znamená, že došlo k něčemu nežádoucímu. Ale z hlediska koho bylo takové prohlášení učiněno? Cožpak dovozci nechtěli koupit, co koupili? Cožpak banky nechtěly půjčit, co půjčily? Cožpak vlády, společnosti a jednotlivci nechtěli poskytnout dary a subvence, které poslali do zahraničí? Kdo jsou ti, pro něž se výsledky mezinárodního obchodu ukázaly neslučitelné s tím, co zamýšleli? Viz. Heyne, P. Ekonomický styl myšlení. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1991, s. 478.

23

období vedoucího k liberalizaci a sjednání výjimek, kdy se mohou použít ochranné opatření. Tuto skutečnost ve svém výroku skvěle vystihl výkonný ředitel Mezinárodního měnového fondu Horst Kohler, když na jeho zasedání v roce 2000 v Praze prohlásil: „ Pokud by se světové bariéry omezující obchod snížily na polovinu, přineslo by to rozvojovým zemím 110 až 140 miliard dolarů ročně“37. Ekonomie se někdy označuje jako věda o bohatství, která nám říká, co dělat, abychom ho dokázali zvětšit. Mezi veřejností obvykle převládá názor, že bohatství se může zvětšit pouze výrobou a bohatství roste v přímé úměrnosti s rostoucím množstvím služeb a zboží. Pravdou ale je, že bohatství lze zvětšit i bez zvětšení výroby, a to směnou. Ta může probíhat na území jednoho státu v prostoru uzavřeném státními hranicemi, nebo může přecházet přes hranice jednotlivých států jako směna mezinárodní. Měřítko, v jakém směna později označovaná za mezinárodní obchod probíhá závisí právě na uplatňování liberálního či ochranářského přístupu k mezinárodnímu obchodu. Směna významně ovlivňuje velikost cen za jednotlivé výrobky a služby, kdy ceny domácích výrobců za podmínek otevřené ekonomiky musí být konkurenceschopné cenám zahraničního zboží. Bohatství tedy není měřeno množstvím výrobků, ale uspokojením z výrobků, které přináší právě možnost směny. Směna zvyšuje i blahobyt obyvatelstva. Význam směny pro zvětšení bohatství a blahobytu je ještě výraznější v těch případech, kdy se obyvatelstvo liší svými preferencemi38. Směna však umožňuje i samotné zvýšení výroby tím, že dává výrobcům šanci, aby se specializovali na ty výrobky a služby, ve kterých mají největší absolutní výhody. To znamená, že se mohou specializovat na něco, v čem jsou lepší než ostatní. I v případech, kdy mají výrobci ze země A absolutní výhodu ve všech činnostech a výrobci ze země B jsou ve všem horší, existuje opodstatněný prostor pro specializaci a směnu za uplatnění zásad komparativních výhod. V této situaci se výrobci ze země A specializují na činnost, ve které jsou lepší než v ostatních činnostech a tyto přenechají výrobcům ze země B.
37

Holman tuto myšlenku doplňuje svou úvahou, že kdyby byly odstraněny bariéry omezující mezinárodní obchod, nemusely by existovat ani takové instituce jako je Mezinárodní měnový fond. 38 Holman, R. Ekonomie. Praha: C.H.Bek, 2002, s. 106 an..

24

Argument na obhajobu existence liberalizace mezinárodního obchodu tedy zní: Možnost mezinárodní specializace a směny zvětšuje produkční schopnosti sama o sobě, aniž by se musel zvětšit kapitál, práce či jiné výrobní faktory. Tímto roste i bohatství a blahobyt jednotlivých zemí a jejich obyvatelstva. Svoboda mezinárodního obchodu zvětšuje možnosti pro mezinárodní specializaci a přináší prospěch všem zemím světa zapojeným do tohoto obchodu. Naopak obchodní ochranářství v podobě cel, kvót a jiných ekonomických či politických překážek v zahraničním obchodě tyto možnosti omezují. Obchodní ochranářství tak paradoxně poškozuje nejvíce ty země, které ho uskutečňují a samy se tak vyřazují z možnosti mezinárodní dělby práce a z výhod s ní spojených39. Dle mého názoru by mezinárodní směně mezi státy nemělo být za rozumných podmínek obchodování bráněno. Vždy jde přece některých „výhod“, které by mohly přinést ochranářská opatření, dosáhnout i jiným, méně škodlivým alternativním řešením, které nebude mít tak nedozírné vedlejší následky jako právě ochranářská opatření.

2.3 Přehled prostředků obchodní politiky států
Záměrně řadím tuto problematiku hned na samý začátek mé práce, neboť jedině tak si čtenář udělá ucelenou představu o možnostech existence překážek zahraničního obchodu. Prostředky obchodní politiky můžeme dělit na40:
39

Živoucím příkladem je ekonomická a politická situace v Haiti v současných dnech. Tato země jako učebnicový příklad autarkie je téměř zcela nepřístupná jakémukoliv mezinárodnímu obchodu. Určitým paradoxem je jistě situace, kdy Haiti je fakticky od 30. ledna 1996 členem WTO, jako organizace, která podporuje rozvoj mezinárodního obchodu, liberalismus, což by mělo mít za důsledek obecné blaho a zlepšení životní úrovně obyvatelstva členských států. Prakticky se tomu ale v tomto případě neděje, obyvatelstvo žije v bídě a nouzi umocňované vysokou kriminalitou, hlavním zdrojem obživy je zemědělství. Ani turistický průmysl nepřichází v úvahu u důvodů nebezpečnosti zdejších podmínek. Od roku 1804 se zde udržuje diktatura přerušovaná vojenskými zásahy USA. Z tohoto případu je zřejmé, že bez demokratického zřízení a otevřené ekonomiky se nemůže ekonomicky dařit žádné zemi, byť je členem WTO. Haiti je oficiálně nejchudším státem západní polokoule. Srovnáme-li bohatství a blahobyt obyvatel Haiti a Dominikánské republiky, přesto, že se tyto dvě země rozlohou dělí o ten samý ostrov v Karibském moři, výsledek bude propastný.HDP Dominikánské republiky v roce 1999 činil 12 765 milionů US dolarů (1650 US dolarů na 1 osobu), kdežto HDP Haiti v tom samém roce tvořilo pouze 2282 milionů US dolarů (310 US dolarů na 1 osobu). 40 Toto členění je však poněkud relativní, neboť dnes již i v případě autonomních prostředků existuje obvykle sjednaný rámec, ve kterém se státy při provádění své obchodní politiky pohybují. Takový rámec reprezentuje například právo Světové obchodní organizace, které její členové musí při své činnosti

25

•

Autonomní: a) pasivní: tarifní: clo netarifní: kvantitativní omezení (restrikce) dovozní depozita devizová regulace úplný zákaz dovozu technické překážky obchodu b) aktivní: přímé a nepřímé subvence (prémie, refundace) dotace a úpravy daní státní úvěrování a pojištění

•

Smluvní: dvoustranné či mnohostranné obchodní a platební smlouvy

Dle jiných autorů41 můžeme překážky obchodování dělit následujícím způsobem do 4 skupin: • • Opatření přijatá státem pro regulaci vstupu zboží do země, zejména celní tarify, celní legislativa, kvóty, dovozní licence, certifikace, testování. Vnitrostátní regulace a politika týkající se technických požadavků na výrobky, sanitárních a fytosanitárních opatření, distribuce, prodeje či služeb, veřejných podpor, státních monopolů, vládní politiky týkající se veřejných zakázek. • Soukromé obchodní praktiky, zvyklosti, kulturní rozdíly, spotřebitelské preference, rozdílná právní úprava soukromoprávních transakcí či rozdílná veřejnoprávní regulace • Překážky vycházející z ekonomické a strukturální charakteristiky dovozní země, jako je investiční politika země, úvěrový kredit země, průmyslová politiky, makroekonomická politika, měnový dumping.

respektovat. 41 Rozehnalová, N., Týč,V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 14.

26

2.4 Přiblížení problematiky cel a kvót
Vyměřování cel a kvót je již odedávna oblíbeným nástrojem vlád jednotlivých zemí, které ho používají ke zvyšování příjmů a k ovlivňování rozvoje jednotlivých odvětví. Už od 18. století, kdy se britský parlament pokusil uvalit cla na čaj, cukr a další komodity dodávané do amerických kolonií, se celní politika hojně využívá až do dnešní doby, avšak již ve značně svázané podobě, neboť zde existuje institucionální rámec Světové obchodní organizace, jehož zásady musí jednotlivé státy při svých obchodních aktivitách dodržovat. Dovozní clo je částka, kterou musí dovozce zaplatit státu. Ekonomové se většinou shodují v tom, že dovozní cla a jim podobné překážky obchodu jsou nežádoucími nástroji obchodní politiky, které nejvíce poškozují ty země, které je používají. Používání cel má většinou původ v tom, že vlády jednotlivých států podlehnou tlakům domácích výrobců a kvůli nim pak omezují dovozy levného zahraničního zboží. Ne vždy je však toto rozhodnutí vlády přinese kýžené ovoce42. Uvalení cla má v zásadě tři účinky: podporuje tuzemskou neefektivní výrobu nutí spotřebitele, aby omezovali své nákupy statků, na než bylo uvaleno clo opatřuje příjmy vládě Můžeme tak sledovat, že cla vytvářejí ekonomickou neefektivnost tím, že uvalení cel způsobuje, že ekonomické ztráty spotřebitelů převyšují příjem získaný vládou a dodatečný příjem vydělaný výrobci. Na druhou stranu má clo tendenci zvýšit cenu zahraničního zboží, a tím snížit jeho dovoz a spotřebu, čímž se otevírá prostor pro domácí výrobu, avšak tohle všechno se děje jen v uzavřeném prostoru jednoho státu za uměle vytvořených příznivých podmínek. Kvóty mají stejný kvalitativní účinek jako cla. Jedná se o kvantitativní omezení výše dovozu, neboli maximální množství statku, které stát povoluje dovést. V praxi se
42

Z historie je však znám případ, kdy uvalení dovozních cel celou situaci ještě zhoršilo. V roce 1999 zavedla česká vláda vysoké clo na dovoz cukru, obávaným důvodem byla zejména konkurence cukru dováženého z Polska. Tehdy se výše dovozního cla vyhoupla na rekordních 141 %. Tak vysoké clo za normálních okolností naprosto vyloučí zahraniční producenty z konkurence na domácím trhu. Bezprostředně po zavedení cla však došlo ke zvýšení dovozu polského cukru, neboť polští dovozci začali na hranicích deklarovat podvodně nízké ceny dováženého cukru, aby se tak vyhnuli vysokému clu. Celá kauza tak skončila tím, že ministerstvo zemědělství obvinilo tehdejší celní správu z naprosté neschopnosti.

27

dovozní kvóty projevují tak, že dovozce musí nejprve získat od státu licenci k dovozu, teprve potom může zahájit svou podnikatelskou činnost. Mezi cly a kvótami tedy není žádný zásadní rozdíl, snad jen ten, že clo alespoň přináší státu důchod, na jehož základě lze někdy snížit ostatní daně, a takto pak vyrovnat část újmy, kterou utrpí spotřebitelé v dovážející zemi, neboť budou nuceni zaplatit vyšší cenu statků. Kvóty přináší zisk ze vzniklých cenových rozdílů těm šťastným dovozcům, kteří získali povolení nebo licenci k dovozu. Mají-li ekonomové volit mezi použitím kvóty či cla, obvykle považují clo za menší zlo.

2.5

Institucionální vývoj v oblasti regulace mezinárodního obchodu aneb od dvoustranných dohod v USA až po multilateralismus zahájený Brettonwoodským systémem

Vývoj událostí formujících podobu mezinárodního obchodu od druhé poloviny 19. století po konec druhé světové války Snaha států o úpravu vzájemných obchodních vztahů a získání obchodní převahy nad ostatními, se datuje již od antických dob. Zaměřme se ale na institucionální vývoj mezinárodního obchodu v moderním slova smyslu, který lze sledovat teprve od druhé poloviny 19. století. Jak uvádí i někteří autoři 43, jde o období, ve kterém se setkáváme jak s opatřeními protekcionistickými, tak i s obdobími, kdy vítězí myšlenky ústící v praktické politice do liberalizace mezinárodního obchodu a odstraňování jeho bariér. Tehdejší centra světového obchodu představovala Evropa a USA44. Regulace mezinárodního obchodu probíhala krůček po krůčku na bilaterální úrovni, kdy si státy vzájemně poskytovaly úlevy či výhody, a tak tomu bylo až do 40. let minulého století, kdy se vývoj přehoupl na regulaci postavenou na multilaterálním základě, kdy státy sjednávaly mnohostranné smlouvy, jejichž cíle se značně lišily, byť byly uzavírány vždy v duchu podpory liberalismu mezinárodního obchodu. Takto se například setkáváme se smlouvami regulujícími určité obchodní aspekty, jako je například odstranění překážek obchodu a jeho liberalizace (GATT). Dalším druhem
43 44

Rozehnalová,N., Týč,V. Vnější obchodní vztahy evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 7 an. Ty však byly i v tomto období ovládány silným protekcionismem vyznačujícím se vysokými celními tarify na dovážené zboží.

28

smluv jsou smlouvy zakládající mezinárodní organizace (smlouvy zakládající např. Světovou obchodní organizaci, Mezinárodní měnový fond) či smlouvy, kterými státy sjednávají vznik určitého celku (zóna volného obchodu, celní unie, jednotný vnitřní trh). Státy, jakožto obchodní partneři pochopily, že pouhá smluvní regulace jejich vzájemných vztahů je nevyhovující a začaly přikládat pozornost vytváření regulace institucionální. Jako průlom dosavadní merkantilistické politiky podporující protekcionismus panující v Evropě od 15. století, se ukázala být smlouva mezi Francií a Velkou Británií z roku 1860 (tzv. smlouva Cobden – Chevalier). I když se smluvně týkala pouze těchto dvou států, její význam spočíval v roli jakéhosi průkopníka v uzavírání smluv s dalšími evropskými státy označovanými jako “síť Cobdenových smluv“. V těchto smlouvách se již objevuje institut doložky nejvyšších výhod. Jejich výsledkem bylo snížení celních tarifů, sjednání výhod týkajících se dopravy a dalších otázek spjatých s obchodem. Uvolnění se nevztahovalo na zemědělské produkty. O liberalizační tendenci se zasloužil jednak neustálý vývoj mezinárodního ekonomického dění, na který bylo třeba náležitě reflektovat, tak i ekonomické teorie odmítající silný protekcionismus, jakými byly i koncepce absolutních a komparativních výhod zastávané A. Smithem a D. Ricardem. Tyto teorie vnímaly mezinárodní obchod jako základní předpoklad ekonomického rozvoje země a zvyšování jejího bohatství, jakožto i blaha obyvatel. Jako jeden z možných dokladů pravdivosti je případ tzv. obilných zákonů (Corn Laws) v první polovině 19. století, které se uplatňovaly na území Velké Británie. Vláda na jejich základě aplikovala vysoká cla na dovoz zahraničního obilí, kdykoliv hrozil pokles cen obilí na domácím trhu. Obilné zákony vyhovovaly zájmům landlordů, kteří ovládali horní sněmovnu Parlamentu a dokázali tak úspěšně bránit všem pokusům o prosazení volného dovozu obilí. Teprve po volební reformě, která oslabila jejich politickou moc, dokázali reprezentanti anglické buržoazie v roce 1846 prosadit zrušení obilných zákonů. Poté co Velká Británie otevřela svůj domácí trh dovozům levného zámořského obilí, drahá domácí produkce obilí jim začala ustupovat. Anglické zemědělství se začalo rychle zmenšovat a kapitál společně s prací a ostatními výrobními faktory se začaly přesouvat do průmyslu. V následujících desetiletích začala Velká Británie prožívat rychlý průmyslový vzestup a stala se proslulou „dílnou světa“45.

45

Holman, R. Ekonomie. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 114.

29

Toto období uvolnění mezinárodního obchodu však netrvalo v Evropě dlouho a rok 1879 můžeme právem označit za postupný návrat k protekcionismu. O tento vývoj se zasloužilo především Bismarckovo Německo, když zvyšuje celní tarify u řady dovážených položek. A právě zde se uplatňuje a světový obchod ovlivňuje teorie Friedricha Lista, představitele klasické německé školy. List se domnívá, že svobodný mezinárodní obchod vyhovuje pouze Anglii, jako nejrozvinutější ekonomice tohoto období, avšak negativně působí na ekonomiky nerozvinuté. Tempo zvyšování protekcionismu udává Francie, kde v roce 1892 dochází k vypršení lhůt, na kterou byly sjednána většina mezinárodních smluv. Francie zavádí nové zvýšené celní tarify a její počínání následují i ostatní evropské státy. Dochází k opětovnému uzavření Evropy před zejména zámořským zbožím a návrat k politice protekcionismu završuje první světová válka, po jejímž ukončení se státy soustředily na řešení poválečných politických otázek. V této etapě vývoje světového obchodu se vyznačuje tak silným protekcionismem, že někteří autoři neváhají označit období od 60. let devatenáctého století po začátek první světové války za „zlatý věk“ obchodní politiky. Evropské společenství států bylo ale poměrně početné a rozmanité, stejně tak různorodé byly i obchodní politiky a praktiky jednotlivých států. Tak například Holandsko se drželo i v této etapě evropského vývoje principů liberálního obchodu. První světová válka způsobila vyčerpanost národních ekonomik válčících stran a následně i jejich krizi, což se projevilo i v politice mezinárodního obchodu. Řada států byla nucena přijmout ochranná opatření pro svou ekonomiku v podobě zejména cel na dovoz průmyslového a zemědělského zboží. Vzorem tohoto počínání bylo přijetí „Smoot-Hawley Tariff Act“, kterým USA v roce 1930 zvýšily cla na dovoz téměř na 60 % hodnoty. Proti tomuto celnímu opatření se postavili všichni američtí ekonomové, ale přesto bylo schváleno Kongresem a tehdejší americký president Herbert Hoover ho I přes naléhání tisíců ekonomů odmítl vetovat. Cílem tohoto opatření bylo odklonit národní poptávku po dovozech směrem k domácímu zboží. Reakce ostatních států byla ohromná, neboť přijetí nařízení způsobilo pobouření a použití odvetných opatření 25 obchodních partnerů USA. Španělsko zavedlo jako reakci na tuto legislativu vůči USA zvýšené tarify na dovoz korku, pomerančů a grepů, Švýcarsko bojkotovalo vzájemný obchod, Canada trojnásobně navýšila cla na dovoz amerického dřeva a potravinářských

30

produktů, Itálie uložila též odvetná cla a Mexico, Cuba, Austrálie a Nový Zéland se do této odvetné války taktéž zapojili46. Obchodní bariéry vytvořené během velké deprese příspívaly ke zvyšování cel a jen dale prohlubovaly hospodářskou krizi tohoto období. Třicátá léta probíhala ve znamení obchodních válek, v nichž se státy pokoušely zvyšovat zaměstnanost a produktivitu zvyšováním obchodních bariér na úkor svých sousedů47. Velice brzy se ale pro tyto země dostavilo poučení, že na konci těchto soubojů všichni skončí jako poražení48. Tento stav však netrval dlouho, neboť prezident Roosevelt získal v roce 1934 na základě „Reciprocal Trade Agreements Act“ možnost přiznanou mu Kongresem administrativně sjednávat reciproční obchodní dohody, jež v sobě zahrnovaly i doložku nejvyšších výhod, která byla v následujících letech hojně využívána. Sotva však došlo k tomu, že se myšlenka liberalismu světového obchodu prosadila, byla opět společně s úsilím všech států ji propagujících smetena ze stolu druhou světovou válkou. Tato znemožnila další rozvoj systému bilaterálních smluv a utlumila i celosvětový mezinárodní obchod. Již na jejím konci se však začaly rýsovat první aktivity a myšlenky na podporu volného obchodu, které daly základ současnému vývoji. Státy si v tomto případě plně uvědomovaly nutnost vzájemné spolupráce a podpory nejen v oblasti nastolení poválečných politických aktivit, ale i v oblasti obchodní spolupráce. Na tento vývoj směřující k podpoře liberalismu měla vliv zejména špatná zkušenost spojená s vývojem vzájemných vztahů mezi oběma světovými válkami, kdy restriktivní, ochranářské politiky vedla až k přijetí vysokých ochranných cel na dovoz. Tento stav dokládá i snaha USA směřující ke znovuprobuzení světového obchodu, který by byl založen na principu rovného postavení států, když společně s Velkou Británií poprvé vyhlásily v tzv. Atlantské chartě ze 14. srpna 1941 svůj úmysl
46

Carbaugh, R. J. International Economics, 10. edition. Washington: Thomson South-Western Corporation, 2005, s. 175. 47 Friedland, J. A. Understanding Interntional Business and FInancial Transactions. New York: LexisNexis, 2002, s. 50 – 51. 48 Již Paul Krugman ve své knize Pop Internationalism vyjádřil názor, že:„ Země není korporace. Korporace v podstatě soutěží se svými rivaly o omezené množství potenciálních zisků a musí být v některých odvětvích alespoň tak dobrá jako její protivníci, jinak by nakonec zkrachovala. Země však ne rozdíl od korporací nekrachují a mezinárodní obchod je mnohem více o většinou vzájemně výhodné směně, než o konkurenci a rivalitě“. Čerpáno z Šťastný, D. Mezinárodní obchod: Teorie a politika. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2004, s. 12.

31

vytvořit systém, který by všem státům, ať už vítězným či poraženým, velkým či malým, umožnil přístup ke světovému obchodu za rovnocenných podmínek. USA se též snažily přesvědčit spojenecké mocnosti, že je nezbytné zapojit se po druhé světové válce do společného programu na rozvoj mezinárodního obchodu, jakož i odstranění diskriminačních opatření, jako nadměrných cel čil jiných obchodních překážek. Z obdobných premis vycházela mimo jiné i konference v Breton Woods.

Vytvoření Bretonwoodského systému jako politicko-ekonomického nástroje podpory světového liberalismu

Události vzniku Brettonwoodských dohod a následných institucí Výše zmíněné aktivity a myšlenky vedly k vytvoření politicko-ekonomického nástroje pro regulaci a rekonstrukci mezinárodního obchodu po druhé světové válce. Na jeho vzniku se podílely zejména USA a Velká Británie, když v roce 1944 uzavřely v Bretton Woods dohodu pojmenovanou po tomto městě ležícím v americkém státě New Hampshire. Stěžejními otázkami dohody bylo vytvoření tří nových mezinár. ekonomických institucí49, jejichž funkcí bylo zajištění stability světové ekonomiky50. Jmenovitě se jednalo o: Mezinárodní měnový fond (MMF, IMF) Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj (IBRD)51 Mezinárodní obchodní organizaci (ITO)

Kromě ekonomických institucí zahrnuje Brettonwoodský systém soubor dohod o uspořádání mezinárodní finanční a měnové soustavy po druhé světové válce, které byly přijaty na konferenci OSN, která se konala od 1. do 22. června 1944. Tuto konferenci svolal americký prezident Franclin Delano Roosevelt. Zúčastnilo se jí 44 států, které se později staly též zakládajícími členy OSN.

49

Nazývaných tradičně jako brettonwoodské instituce. Tyto mají tolik společného,že si je řada lidí plete. Dokonce i jejich zakládající otec John Mayard Keynes na inauguračním zasedání MMF vyvolal rozpaky, když naznačil, že by fond měl být raději nazýván bankou a banka fondem. 50 Vytyčením těchto funkcí tak mezinárodní komunita reagovala na potíže, které ohrožovaly stabilitu mezinárodního finančního a ekonomického systému. 51 Označovanou též jako Světová banka.

32

Mezi hlavní cíle dohod patřila podpora válkou zničeného hospodářství a podpora světového obchodu52. Měl být vytvořen jakýsi pomocný mechanismus, který by odstranil či alespoň zmírnil překážky stojící v cestě světovému obchodu a tak by podpořil rozvoj mnohostranného obchodu bez jakékoliv diskriminace. Samotní tvůrci Brettonwoodského systému si velmi dobře uvědomovali, že jen rozvoj a udržení celosvětového ekonomického růstu může zabránit dalším ničivým válečným konfliktům, které pokaždé zanechaly na všech zúčastněných zemích nedozírné ekonomické následky. Principem této myšlenky bylo, že se do onoho systému mohly zapojit vítězné i poražené země bez rozdílu. Po úspěšném vytvoření tohoto systému na mezinárodní úrovni následovaly pokusy o vytvoření systémů regionálních, z nichž nejznámější je například evropské integrační seskupení, známé dnes jako Evropské společenství. Dále se uvažovalo o založení nového mezinárodního peněžního řádu a nastartování rozvoje mezinárodního úvěrového systému. Jednání probíhala tak, že delegáti jednotlivých zemí byli rozděleni do tří komisí. První z nich se zabývala zřízením Mezinárodního měnového fondu, druhá komise v čele s předsedou Keynesem jednala o vytvoření Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Třetí komise pak projednávala další způsoby mezinárodní finanční spolupráce, například vypracovala celou řadu doporučení pro hospodářskou a finanční politiku, navrhla omezení překážek mezinárodního obchodu a způsob podpory obchodních vztahů mezi státy. Za nejdůležitější výsledek konference se považuje dosažení dohody o zřízení Mezinárodního měnového fondu53 a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Velký význam byl přikládán vytvoření podmínek pro to, aby peněžní, měnová a obchodní politika zemí tyto cíle zaručovala. Další vývoj světového hospodářství však znemožnil úplné naplnění brettonwoodských dohod v jejich původní podobě.

52

Ozývají se však i kritické hlasy proti oficiální technické pomoci. Jedním z nejtvrdších světových kritiků takového systému pomoci je i David Korten, jenž má za sebou třicetiletou praxi v USAID, Fondově nadaci a ve Světové bance. Vede mezinárodní síť dobrovolníků organizovanou pod hlavičkou People-Centered Development Forum, tato se zabývá vytvářením alternativní vize rozvoje prostřednictvím občanských aktivit. Jeho závěr zní, že oficiální pomoc, tak jak ji poskytuje Světová banka, nadělá více škody než užitku. Korten věří, že současný systém poskytování pomoci přispívá ke zvyšujícím se nerovnostem v chudých zemích a brání jim v dosahování ekonomické spravedlnosti a udržitelného rozvoje. Dle jeho názoru neexistuje názornější příklad instituce, která ztělesňuje disfunkčnost poskytování technické pomoci, než je Světová banka. 53 Tento byl víceméně založen dle návrhu amerického ekonoma Harryho D. Whita.

33

K založení Mezinárodní obchodní organizace vůbec nedošlo54, místo ní se k oběma institucím dodatečně připojila ještě Všeobecná dohoda o clech a obchodu označovaná jako GATT55. Ta byla původně součástí tzv. Havanské charty z roku 1947, jejímž cílem bylo založit Mezinárodní obchodní organizaci a následně upravit celosvětový vývoj obchodu. Ačkoliv obě výše zmíněné brettonwoodské instituce úspěšně pokračují ve své činnosti, vedly Kingstonské měnové dohody uzavřené v roce 1976 k faktické likvidaci Brettonwoodských dohod. Tyto byly však významným mezníkem ve vývoji světového obchodu. Položily základy pro vytvoření mezinárodní spolupráce v měnové a finanční oblasti a někteří autoři56 označují Brettonwoodský systém za jádro mezinárodní úpravy ekonomických vztahů. Tento systém je tvořen několika mezinárodními institucemi a mnoha mezinárodními dohodami, které se utvářely během konferencí, svolaných na konci druhé světové války

Mezinárodní měnový fond ( International monetary fund) Jedná se o významnou mezinárodní mezinárodní organizaci, kterou je možné označit za specializovanou agenturu zapojenou do systému OSN, která svou činnost oficiálně zahájila v prosinci roku 1945. Účelem její zřízení bylo zajištění podpory mezinárodní měnové spolupráce zemí, usnadnění rozvoje mezinárodního obchodu, podpora stability měnových kurzů, zabránění konkurenčnímu znehodnocování měny,podpora volné směnitelnosti měn členských zemí, jakožto i poskytování jim úvěrů k vyrovnání přechodných deficitů v jejich platebních bilancích a mnoho dalších činností. Členem Mezinárodního měnového fondu mohou být státy za podmínek stanovených Sborem guvernérů. Kritérium pro přijetí je řízení vlastních zahraničních vztahů, a způsobilost a ochota státu dodržovat závazky vyplývající mu z členství v této organizaci. Přitom není rozhodující velikost ani charakter ekonomiky daného státu.
54

V roce 1948 byla sice dojednána Charta o Mezinárodní obchodní organizaci, avšak k její ratifikaci již nedošlo. O tento výsledek se zasloužilo hlavně stanovisko Kongresu USA, dle nějž by řada ustanovení V Chartě a následný vznik ITO mohly ohrozit suverenitu země. Tento postoj USA byl však poněkud paradoxní, neboť právě ony sehrály v přípravě Havanské charty klíčovou roli a aktivně se účastnily samotné diplomatické konference v Havaně. 55 Tato dohoda byla vytvořena v sérii konferencí, které se konaly f rozmezí let 1946-1948. 56 Balaš, V., Šturma, P. Kurs mezinárodního práva. Praha: C.H.Beck, 1997,s. 73.

34

Mezi zakládající členy této organizace patřilo původně i Československo, avšak v roce 1954 muselo pro nedodržení svých závazků ukončit své členství, když nebylo schopno splnit informační politiku. V roce 1990 se tentokráte již jako Česká a Slovenská Federativní Republika stala naše země znovu členem. Jako jeden z mála států se tedy stalo členem IMF a IBRD dvakrát. V současné době plní IMF celou řadu úkolů jako jsou například technická pomoc, příprava studií, šíření informací nebo spolupráce s ostatními organizacemi. Hlavní funkce mohou však být dle názoru některých autorů57 rozděleny do tří částí: • • • Dohled a řízení činnosti a politiky členských zemí v příslušných otázkách58 Finanční otázky Péče o mezinárodní likviditu

Prostředky MMF sestávají jednak z příspěvků členských zemí (kvót),či z výpůjček od mezinárodních finančních institucí nebo ze soukromých zdrojů. Významnou skutečností pro mezinárodní obchod je vytvoření tzv. zvláštních práv čerpání (special drawing rights) v roce 1969, jejichž cílem bylo zavést novou mezinárodní likviditu a peněžní rezervy59. Velmi zajímavé jsou i institucionální otázky IMF, rámec této otázky však značně přesahuje téma této práce, odkazuji proto na odborné publikace. Mezinárodní měnový fond měl a dosud má velký význam pro rozvoj mezinárodního obchodu, neboť do něj vnesl určitý řád a pomohl uspořádat měnové a jiné ekonomické vztahy mezi jednotlivými státy.

Světová banka (World Bank) Ve skutečnosti je Světová banka spojením pěti specializovaných organizací: • • • •
57 58

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) Mezinárodní rozvojové asociace (IDA) Mezinárodní finanční korporace (IFC) Mnohostranná investiční záruční agentura (MIGA)

Baláš, V., Šturma, P. Kurs mezinárodního ekonomického práva. Praha: C.H.Beck, 1997, s. 81. Zde se jedná zejména o dohled nad směnnými kursy, mnohostranným platebním systémem a převody. 59 Tento institut byl zakotven do stanov IMF při jejich prvním doplnění 28. července 1969. Jeho otcem byl belgický ekonom R. Triffin.

35

•

Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic (ISCID)

Všechny tyto organizace hrají nemalou roli při financování projektů v rozvojových zemích60. Nejstarší a zároveň nejdůležitější organizací této pětice je Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj ( dále jen Banka), která poskytuje půjčky vládám rozvojových zemí, aby mohly financovat projekty, které Banka považuje za užitečné pro rozvoj těchto zemí61. V roce 1947 se stala specializovanou institucí v rámci OSN a její hlavní sídlo je v ve Washingtonu D. C., dále má Banka pro výkon své činnosti desítky úřadoven po celém světě. Je úzce spjata právě s Mezinárodním měnovým fondem, a to tak, že jejím členem může být pouze člen Mezinárodního měnového fondu. Vzájemná práva a povinnosti Banky a členských států jsou upraveny v Článcích dohody a jejich postavení je upraveno mezinárodním právem veřejným. Důležitým je závazek státu , který podepsal Články dohody, učinit všechny potřebné kroky k provedení svých závazků dle této dohody62. Nesplní-li členský stát závazky uložené mu mezinárodním právem, a tedy i závazky dle Článků dohody, nemůže se v žádném případě dovolávat svého vnitrostátního právního řádu. Své prostředky získává Banka prováděním transakcí na kapitálovém trhu či formou příspěvků od členských států. Hlavní činností Banky je poskytovat členským státům půjčky, které však musí být i společně s úroky do několika let splaceny. Kromě toho, že tyto půjčky jsou náležitě úročeny, poskytne je Banka jen těm subjektům, kteří získaly státní záruku za půjčku. Toto je hlavní rozdíl mezi Bankou a IFC, která poskytuje kapitál i soukromým výrobním podnikům bez nutnosti státních záruk. Podmínky pro poskytnutí úroku Bankou jsou tedy mnohem přísnější. Kromě toho, že Banka půjčky poskytuje, může vystupovat i v roli ručitele za nějakou půjčku.
60

Ovšem i Světová banka prošla nelehkým vývojem a mnohými obdobími kritiky své politiky. Zvláště v roce 1995 vyjádřila široká veřejnost nespokojenost s její činností. Během následujících 10 let, kdy v jejím čele stál 9. prezident James D. Wolfensohn, se politika Světové banky výrazně změnila ve prospěch rozvojových zemí. Na tuto situaci reagoval i článek v The Economist z roku 2004, ve kterém výslovně stálo, že Světová banka dělá pro boj s chudobou více než kterýkoli státní orgán. Konfrontována otázkou významnosti a důležitosti pomoci rozvojovým zemím, přebudovala Světová banka své poslání s cílem minimalizovat světovou chudobu. Válka s chudobou byla nyní v očích Wolfensohna považována za světovou válku, s kterou je zapotřebí a vyrovnat se a bojovat se stejným nasazením a houževnatostí jako s oběma Světovými válkami či Studenou válkou. Viz: Kagia R. Balancing the development agenda: The transformation of the World Bank under James D. Wolfensohn. Washington, D.C.: The World Bank, 2005. s. 2. 61 Může jít o financování výstavby dopravní infrastruktury, rozvoj telekomunikací, rozvoj průmyslu, vzdělanost, etc. 62 Jedná se hlavně o závazky finančního charakteru.

36

Mezi právní nástroje, které Banka pro své transakce používá, patří zejména smlouva o půjčce uzavřená s půjčitelem, doplněná případně smlouvu o ručení, dále pak všeobecné podmínky Banky pro půjčky. Všechny smlouvy jsou pak registrovány v souladu s článkem 102 Charty OSN u generálního tajemníka této organizace. Práva a povinnosti Banky, půjčitele a ručitele jsou platné a vynutitelné v souladu se smlouvou o půjčce a ručení bez ohledu na odlišnou vnitrostátní právní úpravu jednotlivých států. Hlavním cílem Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj od počátku bylo a stále je přispívat k obnově a prosperitě členských států usnadňováním zahraničních kapitálových investic k produktivním účelům za podmínek, že není dostupný soukromý kapitál. Funkce banky v tomto směru lze však považovat až za subsidiární. Primárním podnětem, který po druhé světové válce vedl k vytvoření této instituce, byla potřeba obnovy ekonomik rozvrácených válkou a přeměna válečné ekonomiky a jejich výrobních prostředků pro mírové využití. Velkou roli hraje Banka i ve strážci růstu a vyrovnanosti mezinárodního obchodu, jakož i rovnováhy platebních bilancí. Výsledkem činnosti Banky mají kromě jiného být i zvyšování produktivity jednotlivých ekonomik či zkvalitňování životní úrovně obyvatelstva a zlepšování pracovních podmínek v jednotlivých členských státech. Na závěr je důležité se zmínit i o právním postavení Banky. Jak již bylo řečeno, jedná se o mezivládní mezinárodní organizaci, které je na území každého člena přiznáno určité postavení, imunity63 a výsady stanovené Články dohody tak, aby mohla plnit své funkce. Banka je jako právnická osoba nadána právní subjektivitou a mezi její způsobilosti lze zařadit zejména právo uzavírat smlouvy, nabývat nemovitý a movitý majetek a nakládat s ním, stejně tak i podávat návrhy na zahájení soudního řízení. Mezinárodní rozvojová asociace (IDA) byla založena v roce 1960, jakožto organizace, která měla doplnit činnost Banky. Její činnost se v zásadě podobá právě činnostem Banky, pouze podmínky poskytování půjček nejsou tak přísné, tyto jsou poskytovány s menším úrokem či dokonce bezúročně, a to vládním i soukromým podnikům v nejchudších rozvojových zemích. Pro poskytnutí půjčky soukromým podnikům je však v tomto případě nutná státní garance. Také splatnost půjček je delší,

63

Imunit a výsad požívají např. úředníci a zaměstnanci Banky. Tyto mají funkční povahu a týkají se sporů vzniklých z jednání, která podnikli ve své úřední hodnosti. Rovněž archivy Banky jsou nedotknutelné. Banka je absolutně vyňata z jakékoliv celní a daňové povinnosti.

37

často se jedná o splácení po dobu padesáti let, kdy počátek splátek začíná běžet až nějakou dobu po poskytnutí půjčky. Mezinárodní finanční korporace (IFC) je organizací, jež měla za úkol posílit soukromý sektor v rozvojových zemích tím, že jim bude poskytovat dlouhodobé půjčky a záruky. Její vznik se datuje k roku 1956. Mnohostranná investiční záruční agentura (MIGA) podporuje tok přímých investic z vyspělých států do rozvojových zemí. Dále zajišťuje transakce uskutečňované mezi rozvojovými zeměmi a poskytuje investorům záruky proti nekomerčním rizikům jako jsou vyvlastnění či válka. Na rozvoj mezinárodního obchodu působí od roku 1988,
64

který byl rokem jejího vzniku. Mezinárodní středisko pro řešení sporů z investic (ISCID), které své kompetence

vykonává od roku 1966. Jeho účelem je poskytnout místo pro řešení sporů mezi investorem a státem, a tak zabezpečit tok investic. Vzniklo v souvislosti s uzavřením Úmluvy o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států, jenž odráží specifiku vztahů, pro které se nehodí běžná mezinárodní ani mezistátní obchodní arbitráž. V úmluvě je obsažena úprava smírčího i rozhodčího řízení. Ani politika Světové banky nenechává odbornou veřejnost bez zájmu. Objevuje se kritika rozdílných podmínek pro půjčování financí jednotlivým státům. Podle těchto hlasů by spravedlnost a ekvita při poskytování pomoci členským zemím měly být na předním místě, neboť rozvojové země nezbohatnou díky výhodnějším podmínkám poskytování půjček. Řešením by tedy byla redistribuce vlivů a výhod od dominantních skupin států směrem ke státům rozvojovým. To však v praxi není možné, neboť ekonomicky silné státy si svůj vliv hlídají a brání. Můj názor na danou problematiku je poněkud odlišný, neboť se domnívám, že na poskytování půjček a jiných finančních pomocí, ekonomicky slabým zemím za výhodnějších podmínek, nemůže být nazíráno jako na nespravedlivé. Rozvojové státy jsou slabé a potřebují mnohdy vhodně podpořit.

64

Bez uvedení autora. Unlikely revolutionaries: The World Bank cannot go where its research is leading it.The Economist, 2005, svazek 736, č. 8445, s. 94.

38

Institucionální vývoj od GATT 1947 po vznik WTO

Havanská konference a události s ní spojené, které vyústily ve vznik GATT 1947 Souběžně s jednáním o vzniku Mezinárodní obchodní organizace (ITO) probíhala i bilaterální jednání s cílem odstranit cla ve vzájemném obchodě. Přípravný výbor na svém zasedání v Ženevě rozhodl, že IV. kapitola Havanské charty, která je považována za nejdůležitější, neboť obsahuje zásady a pravidla obchodní politiky 65, bude přijata jako provizorium do ratifikace smlouvy o Mezinárodní obchodní organizaci. Takto došlo ke vzniku Všeobecné dohody o clech a obchodu ( dále jako GATT 1947)66, která poněkud paradoxně byť přijatá jako provizorium na přechodnou dobu, vydržela v platnosti až do Uruguayského kola, ze kterého vzešla současná WTO. K této situaci mohlo dojít zejména proto, že se nepodařilo vytvořit Mezinárodní obchodní organizace. Ač byla její Charta předběžně schválena a podepsána 54 státy na samotné konferenci konané od listopadu 1947 do března 1948 v Havaně, nikdy již nedošlo k její ratifikaci. Konference v Havaně se zúčastnilo 56 zemí a její velký význam pro rozvoj mezinárodního obchodu spočívá v tom, že na ní byly přijaty významné změny od posledního znění návrhu charty vypracovaného v Ženevě. Tyto změny znamenaly, že vedle zřizování celních unií byl umožněn vznik oblastí (zón) volného obchodu67. Také ustanovení ženevského návrhu týkající se ochrany zahraničních investic byla vypuštěna a nahrazena obecnějším závazkem zdržet se jakýchkoliv diskriminujících opatření směřujícím proti cizím investicím. Konference skončila 24. března 1948 podpisem
65

Za klíčová ustanovení se považují čl. 16 upravující doložku nejvyšších výhod (most favoured national treatment), čl. 18 poskytující národní zacházení s dováženým zahraničním zbožím, čl. 20 až 24 omezující kvantitativní omezení na dovoz a vývoz, čl. 25 až 28 týkající se subvencí, čl. 29 až 32 o ostatních obchodech a státních monopolech, čl. 34 o antidumpingu a vyrovnávacích daních, čl. 40 upravující únikové klauzule a konečně čl. 44 pojednávající o celních uniích a zónách volného obchodu. Všechna tato ustanovení jsou zahrnuta do Všeobecné dohody o clech a obchodu společně se změnami původního ženevského protokolu, které přinesla jednání na konferenci v Havaně, a které jsou zahrnuty v konečném textu Havanské charty. 66 Tato dohoda byla podepsána 30. října 1947 a s účinností od 1. ledna 1948 zavázala členské státy poskytnout si navzájem na určité období celní úlevy. Došlo rovněž k začlenění ustanovení o obchodní politice, která byla zakotvena v ženevském návrhu. 67 Příkladem zóny volného obchodu může být Evropské sdružení volného obchodu (EFTA, ESVO), Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA).

39

charty a ustanovením komise, která měla dohlížet na zřízení ITO. Jakmile se však ukázalo, že charta nebude podepsána, rozhodla se komise ukončit svou činnost a přenechat svůj sekretariát Všeobecné dohodě o clech a obchodu.

GATT 1947 Jako GATT 1947 se označuje Všeobecná dohoda o clech a obchodu ve znění z roku 1947 a pozdějších dodatků až do doby před ukončením Uruguayského kola ( před rokem 1993)68. Pod tímto termínem se skrývá jednak označení pro samotnou multilaterální mezinárodní smlouvu, jednak pro pozdější institucionální zaštítění zabezpečující realizaci textu smlouvy. GATT 1947 vstoupila v platnost 1. ledna 1948, v době, kdy probíhala jednání o Mezinárodní obchodní organizaci (ITO), po předcházejícím podpisu této smlouvy 2369 státy v Ženevě dne 30. září 1947. V té době byla tato dohoda podepisována „pouze“ jako prozatímní přijetí části Charty ITO. Konkrétně šlo o část IV. připraveného návrhu charty ITO týkající se mnohostranných obchodních vztahů, o které bylo rozhodnuto, že se uvede v prozatímní účinnost a poslouží jako smluvní základ pro dohodnuté celní úlevy. Tyto články spolu se seznamem úlev a koncesí byly formálně začleněny právě do této samostatné úmluvy GATT 1947, zároveň byl navrhnut i Protokol o prozatímní použitelnosti GATT a účast v GATT byla závislá na přistoupení k protokolu a bylo vyžadován předběžný souhlas dvou třetin členských států protokolu. Závaznost systému vyplývala z Prozatímního protokolu, neboť sama GATT nebyla nikdy ratifikována a nebylo k ní vlastně ani nikdy přistoupeno70. Avšak i přes prozatímnost měla GATT velký vliv na rozvoj a liberalizaci mezinárodního obchodu, kdy tato formální nedokonalost nikterak nezmenšila účinnost této smlouvy. Vzhledem k tomu, že se všeobecně očekával vznik Mezinárodní obchodní organizace, neosahovala smlouva GATT žádná ustanovení institucionálního charakteru Principem GATT bylo v souladu s jeho článkem I. uzavírání vzájemných a oboustranně výhodných dohod, jejichž podstatou bylo podstatné snížení cel a jiných
68 69

Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Brno: MU 2001, s. 36 an. Jmenovitě se jednalo o Austrálii, Belgii, Brazílii, Barmu, Ceylon, Československo, Čínu, Francie, Chile, Indii, Jihoafrickou unii, Kanadu, Kubu, Libanon, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Pákistán, Jižní Rhodesii, Velkou Británii, Severní Irsko, USA, Sýrii. 70 S výjimkou jediného státu, kterým bylo Haiti.

40

překážek obchodu, jakožto i odstranění diskriminace v mezinárodním obchodě. Článek XXV upravoval společnou činnost smluvních stran. Kvůli počáteční již zmíněné absenci institucionálních orgánů, které by tuto činnost zajistili, se na základě tohoto článku měly zástupci smluvních stran čas od času sejít za tím účelem, aby zajistili provádění těch ustanovení GATT 1947, která vyžadovaly společnou činnost a zajistily tím dosažení jejích cílů. Tak vznikla jednotlivá obchodní kola. Jakmile se ukázalo, že Havanská charta zůstane nenaplněna, souhlasily smluvní strany s vytvořením nezbytně nutné organizační struktury, která by lépe zabezpečila chod GATT. Zpočátku využívala GATT pomoci Organizace spojených národů a generální tajemník OSN byl požádán, aby svolal první zasedání smluvních stran. Později došlo ke zřízení stálého sekretariátu GATT a jeho výkonný tajemník, přejmenovaný později na generálního ředitele, byl od roku 1955 pověřen funkcí depozitáře GATT i jejích dalších dodatků. Kromě sekretariátu byl v počátečním období zřízen i výbor, který byl pravidelně ustanovován každou konferencí pro období mezi zasedáními. V roce 1960 došlo k nahrazení výboru stálou Radou zástupců smluvních stran. Členství v této Radě příslušelo všem smluvním stranám GATT. Pravomocí Rady bylo rozhodovat bezodkladné záležitosti a starat se o běžnou agentu mezi zasedáními. Smluvním stranám však bylo ponecháno právo vyhradit si určitou otázku k projednání na konferenci. Institucionální rámec pak dotvářely četné ad hoc orgány jako výbory, panely, pracovní skupiny. Jejich hlavním úkolem bylo poskytovat konzultace, urovnávat spory, připravovat materiály pro Radu a konference. Základem GATT bylo bezpodmínečné poskytování doložky nejvyšších výhod, reciprocita nabytých a poskytnutých koncesí, ochrana domácí ekonomiky pouze pomocí cel, spolupráce států s cílem podpory a rozvoje mezinárodního obchodu, k čemuž měly sloužit i společně vypracované programy. Velký význam byl přikládán i odstranění diskriminace v mezinárodním obchodě. Nikdo tehdy nepředpokládal, že Mezinárodní obchodní organizace nikdy nevznikne a z GATT se vyvine nejsilnější poválečný nástroj liberalizace světového

41

obchodu71. Na rozdíl od původnímu širokému zaměření ITO byla působnost GATT značně omezenější, neboť spočívala především na snižování celních bariér. K nejvýraznějšímu snížení cel a dalšímu vývoji GATT, jakož i jeho činnosti, docházelo v rámci tzv. kol jednání (trade rounds). První kolo se konalo ještě, než GATT 1947 vstoupila v platnost, velmi důležité je i osmé tzv. Uruguayské kolo, jehož výsledkem byl přechod GATT pod WTO. Během všech kol byla postupně snížena cla u mezinárodně obchodovaných průmyslových výrobků z původních 40 % na méně než 5 %, což značně ulehčilo vývoj liberalismu mezinárodního obchodu. Proběhla tato kola jednání72: 1. kolo konané v Ženevě ve Švýcarsku v roce 1947 2. kolo konané v Annecy ve Francii v roce 1949 3. kolo konané v Torquay ve Velké Británii v roce 1951 4. kolo konané v Ženevě ve Švýcarsku v roce 1956 5. kolo (tzv. Dillonovo kolo) konané v Ženevě v letech 1960-61 6. kolo (tzv. Kennedyho kolo) konané v Ženevě v letech 1964-67 7. kolo (tzv. Tokijské kolo) konané v Ženevě v letech 1973-79 8. kolo (tzv. Uruguayské kolo) konané v Ženevě v letech 1986-1994 9. kolo (tzv. Millennium round) konající se v Doha v Kataru od listopadu 2001 Zejména předposlední tři obchodní kola byla pro činnost GATT velmi významná. Například Kennedyho kolo odstranilo neefektivní a zdlouhavé vyjednávání ohledně snížení cel výrobek od výrobku tím, že zavedlo novou lineární metodu vyjednávání, která umožnila výraznější odstranění celních bariér. Také se zde poprvé rozšířil předmět vyjednávání i na jiný předmět než cla, a to na antidumping a jiné netarifní překážky obchodu. Situace po ukončení Kennedyho kola přinesla zjištění, že ačkoliv došlo ke snížení celních sazeb, množí se používání necelních překážek obchodu jako různá povolení, kvóty, embarga.

71

Úspěšnost GATT jako nástroje liberalizace mezinárodního obchodu dokládá i skutečnost, že objem světového obchodu zbožím dle GATT bylo v roce 2002 šestnáctkrát větší než na samém počátku v roce 1950, zatímco světový HDP se od té doby zvýšil jen pětkrát. Viz: Jeníček, V. Globalizace světového hospodářství. Praha:C.H.Beck, 2002, s. 89. 72 Dělení je převzato z učebnice: Baňouch, H., Fedorko, M. Mezinárodní organizace. Brno: MU, 2001, s. 104-105.

42

Touto problematikou se tedy zabývalo následující Tokijské kolo, v jehož průběhu došlo i k dalšímu snížení cel na průmyslové výrobky a zabývalo se i rámcovými dohodami. Tohoto kolo bylo významné také velkým zájmem států, které se zde sešly v hojném počtu 102 zemí. Další vývoj mezinárodního obchodu bude nesporně ovlivněn právě probíhajícím devátým kolem v Katarském Doha73. Půdu pro toto jednání měl připravit již třetí ministerská konference WTO konaný v Seattlu v listopadu 1999. Stejně tak jako předešlé Uruguayské kolo mnohostranných obchodních jednání, bude i zde pozornost zaměřena na odbourávání obchodních překážek a odstranění diskriminace dovozů. Podstata nové výzvy představované tímto novým obchodním kole tkví v ochraně systému WTO před snahou vzdát se svého skutečného cíle garance a prosazení přístupu na světový trh s tím, že se tento hlavní cíl stane kompromisem s ostatními cíli, jako jsou ochrana životního prostředí, práv pracujících a zahraničních investorů či ochrana soutěže74. Hlavními tématy tohoto kola jsou především implementace dohod a soulad s dohodami, které vzešly z Uruguayského kola, služby, zemědělství, autorská práva a práva z průmyslového vlastnictví, vládní podpory, řešení sporů, ochrana životního prostředí. Velká pozornost je věnována i problematice rozvojových a nejchudších zemí světa. Jednání ministerských summitů WTO, které následovala po Dohá, probíhala ve znamení neochoty nejvýznamnějších aktérů i dalších zemí dohodnout se na tom, jakým způsobem se budou naplňovat závěry Dohá a jak má rozvoj multilaterálního obchodního systému pomoci při rozvoji nejchudších zemí. Otázka zemědělství byla řešena na mnoha ministerských konferencích, zejména pak na konferenci v Ženevě (červenec 2004) a Hong Kongu (prosinec 2005). K podstatnějšímu konsenzu mezi členskými státy však nedošlo a ani tolik očekávaná hongkongská konference nepřinesla úspěšný výsledek75. GATT 1994
73

Usnadňování obchodu ve WTO [citováno 17.02.2006]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument8844.html. 74 Langhammer, J. R. The WTO and the Millenium Round: Between Standstill and Leapfrog, Kiel: Institut fur Weltwirtschaft Kiel, 1999, s. 1. 75 Bez uvedení autora. A stopped clock ticks again. The Economist, 2005, svazek 377, č. 8448, s. 78-79.

43

Název GATT 1994 je výrazem pro GATT 1947 doplněný Uruguayským kolem o nové dokumenty a začleněný do systému WTO, jehož je nedílnou součástí. Jedná se tedy o jakýsi inovovaný text GATT 1947, v němž již není zahrnuta organizační složka, neboť ta byla nahrazena Světovou obchodní organizací. Základní struktura GATT 1994 je zahrnuta do Přílohy 1 Dohody o zřízení světové obchodní organizace z Marrakeše. V souladu s ní je GATT 1994 tvořen těmito mezinárodními dokumenty76: • • ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu z 30. října 1947 ve znění před vstupem v platnost Dohody o zřízení světové obchodní organizace ustanovení právních nástrojů, které vstoupily v platnost před tím, než v platnost vstoupila Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace a které jsou výslovně uvedeny pod písmenem b článku 1 této Přílohy. Jedná se o: protokoly a certifikace týkající se celních koncesí protokoly o přístupu (s výjimkou ustanovení a) týkající se prozatímního provádění a odvolání prozatímního provádění rozhodnutí o výjimkách poskytnutých dle článku XXV GATT 1947, které jsou platné ještě v době vstupu Dohody o zřízení Světové obchodní organizace • • jiná rozhodnutí smluvních stran GATT 1947 Ujednání o výkladu článku II:1 b) GATT 1994 Ujednání o výkladu článku XVII GATT 1994 Ujednání o ustanoveních o platební bilanci GATT 1994 Ujednání o výkladu článku XXIV Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 Ujednání týkající se výjimek ze závazků podle GATT 1994 Ujednání o výkladu článku XXVIII GATT 1994 následující ujednání:

Marrákešský protokol k Všeobecné dohodě o clech a obchodu 1994

76

Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb., o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace.

44

GATT 1947 vs. GATT 1994 Jak uvádí čl. II. odstavec 4 Dohody o zřízení Světové obchodní organizace, je GATT 1947 právně odlišná od GATT 1994. Zatímco GATT 1947 byla nezávislou úmluvou regulující některé otázky mezinárodního obchodu, GATT 1994 je jedním z dokumentů spadajících do systému Světové obchodní organizace (WTO). Jedná se tedy o dvě různé mezinárodní smlouvy, jejichž smluvní základny se v určité etapě přístupů lišily, které však po určitou dobu mohly existovat vedle sebe. V praxi smluvní strany GATT 1947 musely výslovně odstoupit od textu této smlouvy a výslovně ratifikovat či přistoupit k textu GATT 1994.

GATT vs. WTO Světová obchodní organizace (dále už jen WTO) vznikla na základě multilaterální mezinárodní dohody přijaté během Uruguayského kola, jako výsledek snahy smluvních států, které si po předchozí zkušenosti byly vědomy sílící potřeby přebudovat stávající GATT na novou kvalitnější instituci s efektivně fungující organizační strukturou, lepším mechanismem řešení sporů a právní subjektivitou, jejíž členové budou povinni přijmout všechny dohody. WTO zajišťuje vedle GATT i řadu dalších smluv a činností. Pokud jde o organizační složku, stala se WTO následníkem GATT. Případné rozdíly mezi GATT a WTO bychom mohli vymezit dle některých autorů77 asi takto: • GATT bylo vytvořeno jako dočasné fórum (ad hoc fórum), tedy jakési provizorium do doby, než vznikne ITO. Toto fórum neobsahovalo normy ustavující mezinárodní organizaci. Naopak WTO a její smlouvy jsou zamýšleny jako stálá mezivládní organizace s pevným základem, neboť WTO smlouvy jsou ratifikovány členskými státy. • Zatímco GATT měla „pouze“ smluvní strany, WTO již funguje na principu členství států v této mezinárodní organizaci. Zde se projevuje skutečnost, že GATT byla pouhou smlouvou, i přesto, že v průběhu své existence jí byly
77

Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Brno: MU, 2001, s. 38-39. Baňouch, H., Fedorko, M. Mezinárodní organizace. Brno: MU, 2001, s.106-107.

45

zřízeny určité orgány, které v praxi zajišťovaly její fungování, nebyla nikdy institucí. Neexistovala ani žádná podobná charta, jakou má WTO, která by dávala GATT právní způsobilost či stanovila procesní pravidla a organizační strukturu. • Pozornost GATTU byla upřena pouze na obchod se zbožím. Do rámce WTO spadá nově i úprava obchodu se službami, úprava práv duševního vlastnictví či obchodu se zemědělskými výrobky. • I když oba systémy předpokládaly možnost řešení sporů, je systém WTO obecně považován za rychlejší, přizpůsobený moderním požadavkům a obsahující více prvků automatického postupu v řízení. V GATT neměl proces urovnávání sporů žádný časový rozvrh, vývoj řešení sporu se dal snadno zamrazit a případy neměly konce. Uruguayské kolo zavedlo efektivnější, přesně definovaný postup s důrazem kladeným na rychlé vyřešení sporu. Neúspěšná strana již nemůže neodůvodněně oddalovat nebo dokonce blokovat schválení rozhodnutí, jak to bylo možné v systému GATT. Někteří autoři dokonce vyjadřují svůj názor, že právě tato závazná a modernizovaná povaha mechanismu řešení sporů je to, co činí WTO unikátní organizací světového měřítka78. • • GATT nezanikla, ale byla jen pozměněna a včleněna mezi dohody tvořící WTO. Nyní existuje po boku GATS a TRIPS. WTO je postavena na principu jediného závazku (požadavek all or nothing), což v praxi znamená, že všichni vstupující členové musí přijmout úplný soubor všech závazků, které jsou obsahem mnohostranných dohod. Výjimku tvoří čtyři vícestranné dohody zahrnuté do přílohy č. 4 dohody, které jsou závazné jen pro ty země, které k nim přistoupily. Dřívější praxe, obzvláště v průběhu Tokijského kola, umožňovala, aby dohody podepisovaly jen někteří členové, což vyvolávalo řadu nejasností a problémů. Navíc Protokol o provizorní aplikaci GATT obsahoval ustanovení, která umožňovala, aby smluvní strany ponechaly v platnosti svou legislativu, která byla platná již v době jejich přístupu, i přesto, že nebyla v souladu se závazky GATT. •
78

Na rozdíl od WTO, jejíž pravomoci a právní status je jasně smluvně určen, trpěla GATT značnou vágností a nejednoznačností týkající se jejích pravomocí a

Moore, M. A World Without Walls: Freedom, Development, Free Trade and Global Governance. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 101.

46

právního statusu. V mnoha důležitých otázkách panovala nejasnost a státy používaly i různou interpretaci79. Světová obchodní organizace (WTO) WTO je klíčovou globální institucí zaměřenou na mezinárodní obchod. Své sídlo má v Ženevě a její členskou základnu tvoří cca 148 členů a dalších 34 zemí má status pozorovatel. Česká republika se stala jejím členem 1. ledna 1995, avšak jej již tradičním účastníkem GATT/WTO. Tehdejší Československo bylo jedním z oněch 23 států, které stály u zrodu Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1947. Smluvní stranou zůstalo Československo až do roku 1992, kdy došlo k rozdělení země na Českou a Slovenskou republiku. Toto rozdělení znamenalo pro GATT situaci, v které nebyl učiněn zatím žádný precedent. S přispěním maximálního úsilí smluvních stran, se podařilo najít řešení, díky kterému se práva a povinnosti vůči GATT zachovaly v co největší míře a byla zajištěna kontinuita uplatňování GATT na bývalém území ČSFR. Protokoly o přístupu ČR a SR ke Všeobecné dohodě byly podepsány 16. března 1993 bez větších obtíží. Vycházelo se z práv a závazků Československa jako zakládající smluvní strany GATT. Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace, podepsaná 15.4.1994, která v platnost vstoupila 1.1.1995 byla kýženým výsledkem devítiletých mnohostranných jednání v rámci Uruguayského kola. Kromě vytvoření této nové obchodní organizace s pevnými mezinárodně právními základy došlo i k přijetí systému mnohostranných mezinárodních smluv s podstatně širším spektrem úpravy, než tomu bylo doposud v rámci GATT, kde se úprava soustřeďovala pouze na koupi a prodej. Během půl století existence GATT bylo třeba reagovat na měnící se podmínky a celkový celosvětový vývoj ekonomiky. Již delší dobu státy věděly o nutnosti rozsáhlé reformy GATT tak, aby byla schopna reflektovat na aktuální problémy ekonomického světa. Tato situace vedla k zahájení Uruguayského kola, které probíhalo za účasti zástupců 124 vlád a Evropského společenství v období let 1986-1994 jako osmé kolo jednání GATT. Za příčiny oné rozsáhlé reformy lze označit dle některých autorů80 zejména tyto skutečnosti:
79

Matsushita, M., Schoenbaum, T., Mavroidis, P. The World Trade Organization, Law, Praktice and Policy. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 3 an. 80 Baňouch, H., Fedorko, M. Mezinárodní organizace. Brno: MU, 2001, s. 105 a násl.

47

•

Stále se rozrůstající počet smluvních stran, který se ze 23 zemí rozšířil na číslo 123. Tato skutečnost vedla k administrativním problémům a k narušení dřívější homogenity členské základny GATT. Hlavně nově přijaté rozvojové země s poněkud jinými potřebami a cíly, než-li mají země vyspělé, vnesly do GATT rozmanitost zájmů, nová témata a odlišná stanoviska k problémům. O vstup též požádaly země východního bloku. Tyto všechny faktory vyvolávaly potřebu větší flexibility instituce.

•

Stále více se projevovala nedostatečnost či spíše neexistence organizační struktury, největší problémy činilo plnění druhého cíle GATT, a to řešení obchodních sporů. Proces urovnávání sporů byl velice zkostnatělý a dlouhotrvající, spory přesahující svou délkou dobu tří let nebyly zdaleka výjimkou. Důležité pravomoci byly navíc omezené. Neúspěchy vedly často k obchodním válkám a počet sporů se zvětšoval přímo úměrně s rozšiřováním povahy a rozsahu závazků GATT.

•

Dalším důvodem bylo příliš úzká agenta GATT, která zahrnovala jen oblast obchodu se zbožím. Obchod se službami a duševním vlastnictvím nebyl dosud nijak podchycen, a tak nemohla přispět k vyřešení rozsáhlých problémů vznikajících právě v této části poválečných let. mezinárodního obchodu vznikajících od

•

Složitý soubor smluv a protokolů, jenž se vyvinul z pozměňovacího procesu, byl nesrozumitelný a neschopný se přizpůsobit novým podmínkám a potřebám. Hlavním úspěchem Uruguayského kola bylo 15. dubna 1994 v marockém

Marrakéši podepsání „Závěrečného aktu obsahujícího výsledky Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání“. Součástí tohoto dokumentu byla i Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace, na jejímž základě mohla WTO vzniknout. Původcem návrhu na založení zastřešující organizace s pevnou institucionální základnou bylo především ES, obdobné návrhy předložila i Kanada a Švýcarsko, USA zaujímaly zdrženlivý postoj. Působnost WTO je v druhém článku Dohody vymezena takto: „WTO bude společným institucionálním rámcem pro řízení obchodních vztahů mezi svými Členy,

48

pokud je o otázky spojené s dohodami a souvisejícími právními nástroji, zahrnutými do příloh této Dohody“. V souladu s článkem 5 Závěrečného aktu musí státy, které nejsou smluvními stranami GATT 1947, nejprve uzavřít jednání o GATT 1947 a stát se její smluvní stranou, neboť členem WTO se mohou stát pouze smluvní strany GATT 1947 a Evropská společenství v případě, že přistoupí k Dohodě o zřízení WTO a též k mnohostranným obchodním dohodám a jejich listiny koncesí specifických závazků se staly přílohami GATT 1994 a GATS81. Funkce WTO jsou vymezeny v článku III. Dohody o zřízení WTO jako následující: • Usnadňování provádění, správy a působení Dohody, mnohostranných obchodních dohod, vícestranných obchodních dohod, jakož i podporování uskutečňování jejich cílů. • Poskytnutí prostoru pro jednání o otázkách pokrytých výše uvedenými dohodami, jakož i pro jednání o dalších otázkách týkajících se mnohostranných obchodních vztahů • • Spravování dohody o řešení sporů a mechanismus přezkoumávání obchodní politiky Spolupráce s MMF a SB tam, kde je to nezbytné pro rozvoj světové hospodářské politiky. WTO je skutečným nástrojem liberalizace mezinárodního obchodu, jak o tom svědčí i její cíle. Mezi ně patří například zvýšení životní úrovně, dosažení plné zaměstnanosti, zvýšit výrobu a obchod se zbožím a službami, zajistit optimální využití světových zdrojů v souladu s cílem trvalého rozvoje, zajistit rozvojovým zemím podíl z růstu mezinárodního obchodu či obecně podporovat otevřenost světových ekonomik mezinárodnímu obchodu při současné kontrole a odbourávání ochranářských opatření. V souladu s článkem VIII Dohody je WTO právnickou osobou a každý z jejich členů jí poskytne právní způsobilost nutnou k výkonu jejich funkcí. Každý člen rovněž poskytne výsady a imunity jak samotné WTO, tak i jejím úředníkům a zástupcům v rozsahu nezbytném pro výkon jejich funkcí. Tyto výsady a imunity jsou poskytovány
81

WTO rozlišuje tzv. „původní členy WTO“ a nové členy. Důvodem pro toto rozlišení je přimět co největší počet zemí k plnohodnotnému členství ve WTO v době jejího zřízení a zabezpečit, aby země přistupující po tomto datu přijaly beze zbytku steré závazky jako původní členové.

49

v obdobném rozsahu, jak jsou uvedeny v Úmluvě o výsadách a imunitách mezinárodních odborných organizací, schválených Valným shromážděním OSN z roku 1947. WTO je mezinárodní institucí, jejíž rolí je prosazovat systém pravidel mezinárodního obchodu, které jsou definované v GATT, Dohodou o duševním vlastnictví v oblasti obchodu, Všeobecnou dohodou v oblasti služeb a dalšími ať už mnohostrannými či vícestrannými dohodami. Dále, jak již bylo řečeno, plní funkci fóra pro obchodní jednání a řešení případných sporů, monitoruje národní obchodní politiky, zajišťuje technickou pomoc pro zástupce z rozvojových zemí a spolupracuje s dalšími mezinárodními organizacemi. Přestože WTO sdružuje téměř 150 států světa, jejichž vzájemné postavení v rámci této organizace by mělo být rovnocenné, ve skutečnosti je mocenská rovnováha rozdělena více či méně mezi USA a země Evropského společenství, tyto dvě „tělesa“ disponují ekonomickou silou, která jim umožňuje prosazovat svou politiku bez ohledu na názory slabších států82. Projevy tohoto silného postavení můžeme sledovat při rozhodovacím procesu či při uplatňování Mechanismu řešení sporů. WTO zachovává praxi přijímání rozhodnutí cestou konsenzu založenou GATT. Není-li dosažení konsenzu možné, následuje hlasování, kde každá země má jeden hlas. V současné době se WTO stále rozvíjí a upevňuje své postavení. Úspěch této organizace dokazuje i stále rostoucí počet nových členů a čekatelů na členství. Obavy, že po Uruguayském kole, které trvalo osm let, nastane dlouhodobý útlum se neprokázaly. Od roku 1995 se konalo několik Konferencí ministrů, které ale dokazují, že je stále na čem pracovat. Kromě svých zastánců má ale WTO i řadu odpůrců, kteří ji podrobují ostré kritice. Celou situaci popisují někteří autoři83 přibližně tak že nastiňují problémy, na které odpůrci WTO nejčastěji poukazují, a které jsou pak zastánci nuceni obhajovat. Jedná se o následující problematiky: • Otázka suverenity států

82

Tak například během ministerské konference v Singapuru v roce 1997 se zástupci nejmocnějších zemí sešli „za zavřenými dveřmi“ bez ostatních států, aby si navzájem vyjasnili své požadavky a urovnali spory. Na následných oficiálních jednáních pak postupovali společně proti zbylým účastníkům konference. 83 Např. Baňouch, H., Fedorko, M. Mezinárodní organizace. Brno: MU, 2001, s. 112 an.

50

Odpůrci WTO tvrdí, že tato organizace diktuje vládám jednotlivých zemí, jak mají postupovat při provádění své politiky a tím ohrožují suverenitu států. Tím, že jednotlivé státy přesunuly na WTO část svých pravomocí, není již v projevu států přítomna absolutní svoboda a stát je vázán svými závazky vůči WTO. Charakter těchto závazků se podstatně změnil po Uruguayském kole, neboť během několika let WTO nabyla soudní, exekutivní i legislativní pravomoci globálního významu a členové se těmto pravomocem musí podřídit. Zastánci ale oponují, že jen na svobodném uvážení států, zda zvolí raději suverenitu než ekonomický přínos otevřeného mezinárodního obchodu. Je zřejmé, že v době vzájemné ekonomické provázanosti je obětování části suverenity nevyhnutelné84. Je pravdou, že se vlády musí řídit právem WTO a z něj vyplývajícími závazky, ale jsou to právě demokraticky ustavené vlády, které sjednávají ona práva a povinnosti a tím diktují politiku organizace. WTO bude vždy jen odrazem svých členů. Jediným příkladem, kdy má WTO přímý dopad na politiku země, je urovnávání sporů. • Nedemokratičnost Kritici WTO zastávají názor, že je tato organizace značně nedemokratická. Příkladem může být situace v září roku 2001, kdy členové Consumer International doslova obvinili WTO z toho, že hlavní důvod katastrofického výsledku jednání v Dohá byl právě diskriminační a manipulativní průběh jednání této organizace. Mike Moore ale tento názor vyvrací s poukazem na fakt, že většina věcí, které se kritikům v tomto směru nelíbí, vychází paradoxně až z přílišné demokracie85. Dle mého názoru budou vždy existovat silné a slabé státy, které si přímo úměrně pozici prosazují své zájmy, ať už jsou součástí nějaké organizace či nikoliv. Přínos jejich dobrovolného seskupení v organizaci vidím v tom, že je to právě ona, kdo je v této expanzivní činnosti usměrní a vytvoří pro jejich vzájemné vztahy pevný řád vybavený sankcemi. •
84

Ochrana životního prostředí vs. obchodní zájmy WTO

Tento názor podporuje i J. Kent ve svém článku s názvem Contrary Opinion: Who is afraid of the WTO? Když říká: „Jedinou možností, jak si udržet absolutní suverenitu, je úplná izolace od světové ekonomiky, což je nejen recept na ekonomickou katastrofu, ale také v demokratické společnosti nereálné přání“. 85 Moore, M. A World Without Walls: Freedom, Development, Free Trade and Global Governance. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 101.

51

Odpůrci WTO prohlašují, že obchodní zájmy jsou pro tuto organizaci přednější než ochrana životního prostředí. Organizace jako MMF, Světová banka či WTO si životní prostředí sobecky přivlastňují k vlastnímu prospěchu. Výsledkem je pak rozsáhlá devastace přírody, nevratné škody či stírání biologické diverzity. Vzrůstající spotřeba a rozvoj obchodu vyčerpává nerostné bohatství, vede k rozšíření dopravy a tím k znečišťování životního prostředí. Růst obchodu a ochrana životního prostředí jsou dva stěžejní zájmy stojící však proti sobě. Dle odpůrců vidí WTO národní zákony na ochranu životního prostředí jako obchodní bariéry, které je nutné zrušit. Důkazem tohoto tvrzení je několik rozhodnutí mechanismu urovnávání sporů86. Mezi nejznámější kauzy patří Případ amerického benzinu (US Gazoline Case), kdy na podnět ropného průmyslu působícího ve Venezuele zpochybnila venezuelská vláda v roce 1995 tu část zákona USA o ochraně ovzduší, která nutila rafinérie vyrábět čistější benzín, tím že nastavila vysoké standardy pro dodržování čistoty benzínu. Venezuelský benzín se do těchto limitů nevešel, atak si Venezuela stěžovala, že USA diskriminuje její dovozy benzínu. V důsledku rozhodnutí WTO musely USA stížnosti vyhovět a zmíněný zákon zmírnit. V roce 1997 byl zákon novelizován tak, aby umožnil zahraničním rafinériím využívat vlastní kvalitativní normy. Venezuelské a jiné rafinerie tak měly možnost uplatňovat méně přísné normy a prodávat nekvalitní benzín, který poškozoval kvalitu ovzduší. Dalším příkladem může být Případ krevet a želv (Shrimp/Turtle Case), kdy čtyři asijské státy zpochybnily zákon USA o ohrožených druzích, který zakazoval prodej krevet lovených bezohledným způsobem, při kterém hynou i ohrožené druhy mořských želv. V roce 1998 rozhodl odvolací tribunál WTO v neprospěch tohoto zákona i přesto, že je technicky nemožné chytat krevety bez toho, aby byly ohroženy i další mořské živočišné druhy. V odůvodnění WTO stálo, že USA sice mohou chránit želvy, avšak způsob, jakým to dělají, je v rozporu s pravidly WTO87. Zastánci poukazují na samotnou preambuli Marrákešské dohody, která ustavuje WTO, a jež vyjmenovává mezi svými cíli i optimální využití světových zdrojů v souladu s cílem trvalého rozvoje, ochrany a zachování životního prostředí. Toto je podepřeno i konkrétními prohlášeními v řadě norem WTO. Zastánci věří, že obchod a
86

WTO cases [citováno 10. 3. 2006]. Dostupné z: http://www.wto.org/english/tratop_e/envir_e/envir_backgrnd_e/c8s2_e.htm. 87 Calster, G. The WTO Appellate Body in Shrimp/Turtle: Picking up the Pieces. European Environmental Law Review, 1999, s. 113.

52

environmentální politika se doplňují. Dle Kenta se státy, které více obchodují, obvykle těší větší ochraně životního prostředí a rozsáhlejšímu sociálnímu programu. • Dětská práce Toto aktuální téma bylo předmětem diskuze na Konferenci ministrů v Seattlu. Tento problém nerozděluje ani tak zastánce a odpůrce WTO, ale rozděluje samotné členy této organizace, a to země vyspělé a rozvojové. Oproti vyspělým zemím mají rozvojové země dvě komparativní výhody v podobě levné práce a bohatství nerostných surovin, kdy využívání těchto zdrojů je pro jejich ekonomiky přímo nezbytné. Na prvním místě je pro ně hospodářský růst i na úkor znečišťování životního prostředí. Neexistence přísných ekologických standardů je pro nejchudší státy výhodou na světových trzích a vynucování sociálních a ekologických standardů je pro nejchudší státy pokusem o likvidaci levného zboží rozvojového světa. Rozvojové země vznášejí na svou obhajobu tyto argumenty: • • • Zakáže-li se dětem práce, budou odsouzeny ve většině případů k smrti hladem. Vyspělé státy sledují prosazováním svých ekologických standardů jasný cíl, a sice trvale udržet rozvojové země chudé a závislé. Vyspělé státy se samy staly bohatými tím, že nadměrně využívaly své nerostné zdroje, neměly by tedy bránit ve stejném počínání zemím rozvojovým. Na konferenci v Seattlu státy bohužel nedokázaly v těchto závažných otázkách dojít ke konsenzu. Možné řešení ukáže až budoucí vývoj. Čím je tvořeno právo WTO Pokud bychom si položili tuto otázku, zjistili bychom, že odpověď na ni není vůbec jednoduchá. Světová obchodní organizace je mezinárodní organizací, která spravuje spletitý systém vztahů mezi svými členy. Jak již bylo řečeno, její členská základna čítá bezmála 150 států, další 34 státy mají postavení pozorovatele. Tento systém vztahů bylo třeba pokrýt mezinárodními smlouvami a ujednáními vytvářejícími poměrně složitou strukturu88, v které se laik snadno ztratí. Tyto smlouvy, ujednání a
88

Už jen Závěrečný akt zahrnující výsledky Uruguayského kola o multilaterálních obchodních jednáních je 550 stran dlouhý text, který obsahuje téměř 60 smluv, příloh, rozhodnutí a prohášení. Jeho nedílnou součástí jsou i „ujednání o přístupu na trh (market access negotiations), ve kterých jednotlivé země činí závazná prohlášení o omezení celních a mimocelních tarifů a bariér, či „úvodní závazky (initial

53

další závazky zaštítěné institucionálním rámcem představovaným Dohodou o zřízení Světové obchodní organizace představují prameny práva této organizace. Dle názoru některých autorů, i když je právo WTO formálně doménou veřejného práva, ovlivňuje i soukromé strany. Ty z nich, které mají větší vliv, bohatství a lepší organizovanost, se pokoušejí využívat tohoto právního systému tak, aby lépe prosadily a posílily své obchodní ambice89. Na základě sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb. byla dne 15. dubna 1994 v Marrakeši sjednána a jménem České republiky podepsána: 1) Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) a tyto mnohostranné dohody, které tvoří její nedílnou součást a jsou závazné pro všechny členy WTO: • • • • • • • • • • • • • • • • Všeobecná dohoda o clech a obchodu 1994 Dohoda o zemědělství Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření Dohoda o textilu a ošacení Dohoda o technických překážkách obchodu Dohoda o obchodních aspektech investičních opatření Dohoda o provádění článku VI. Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 Dohoda o provádění článku VII. Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 Dohoda o kontrole před odesláním Dohoda o pravidlech původu Dohoda o dovozním licenčním řízení Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních Dohoda o ochranných opatřeních Všeobecná dohoda o obchodu službami (GATS) Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) Ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů

2)Mechanismus přezkoumávání obchodní politiky, jakož i vícestranné obchodní dohody, které nezakládají práva a povinnosti pro ty členy, kteří je nepřijali.

commitments) týkající se liberalizace obchodu se službami. 89 Shaffer, G.C. Defending Interests: Public-Private Partnership in WTO Litigation. Washington, D.C.: The Brookings Institution Press, 2003, s. 3.

54

3) Současně byla přijata rozhodnutí ministrů, deklarace a ujednání vztahující se k výše uvedeným dohodám. Jejich kompletní výčet je součástí onoho sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb. Opustíme-li řazení dohod dle sdělení Ministerstva zahraničí, můžeme použít toto přehlednější rozdělení systému dohod, které používají někteří autoři90: • • Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace Příloha č. 1 A: Mnohostranné dohody o obchodu se zbožím Všeobecná dohoda o clech a obchodu 1994, doplněná ujednáním o výkladu článku II odst. 1 b), článku XII, XVII, XVIII, XXIV, XXVIII a Marrákešským protokolem ke GATT 199491 • • • • •
90 91

Dohoda o zemědělství Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření Dohoda o textilu a ošacení Dohoda o technických překážkách obchodu Dohoda o obchodních aspektech investičních opatření Dohoda o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 Dohoda o provádění článku VII Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 Dohoda o kontrole před odesláním Dohoda o pravidlech původu Dohoda o dovozním licenčním řízení Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních Dohoda o ochranných opatřeních

Příloha č. 1 B: Všeobecná dohoda o obchodu službami Příloha č. 1 C: Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví Příloha č. 2: Ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů¨ Příloha č. 3: Mechanismus přezkoumávání obchodní politiky Příloha č. 4: Vícestranné obchodní dohody:

Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 24 an.

55

-Dohoda o obchodu civilními letadly - Dohoda o vládních zakázkách - Mezinárodní dohoda o obchodu mléčnými výrobky - Mezinárodní dohoda o obchodu hovězím masem Čl. II. Dohody o zřízení Světové obchodní organizace92 nazvaný jako „Oblast působnosti WTO“ naznačuje základní vztah mezi touto Dohodou a jejími jednotlivými přílohami a jejich součástmi z hlediska hierarchie norem a jejich právní závaznosti. Tento článek stanovuje WTO jako společný institucionální rámec pro řízení obchodních vztahů mezi jejími Členy, bude-li se jednat o otázky spojené s dohodami a souvisejícími právními nástroji, zahrnutými do příloh Dohody. Dohody a související právní nástroje, které jsou zahrnuté do příloh 1,2, a 3 jsou nedílnou součástí Dohody a jsou pro všechny Členy bezpodmínečně závazné. Naopak dohody a související právní nástroje, které jsou zahrnuté v příloze 4, tvoří součást Dohody jen pro ty Členy, kteří je přijaly a pro něž jsou závazné. Pro Členy, kteří je nepřijaly, nezakládají tyto dohody práva a povinnosti. V některých situacích, pokud jde o aplikaci na určité právní vztahy, může docházet k částečnému překrytí se závazků či ustanovení jednotlivých dohod. Je to dáno poněkud problematičtějším vztahem mezi Dohodou, všeobecnými mnohostrannými dohodami a mnohostrannými obchodními dohodami na ně navazujícími. Tuto problematiku pomáhá řešit čl. XVI odst. 3 Dohody, obecná vysvětlující poznámka uvozující Přílohu 1 A, některé články obsažené v mnohostranných dohodách.

Ostatní mezinárodní organizace Kromě již zmíněného Brettonwoodského systému a organizací GATT/WTO můžeme v průběhu 20. století sledovat bezpočet snah států o vzájemnou ekonomickou spolupráci. Tato kapitola by měla krátce připomenout alespoň ty nejdůležitější.

92

Dále už jen Dohoda.

56

Organizace spojených národů (OSN) jako představitel organizace univerzálního typu Organizace spojených národů je světovou organizací, jejíž hlavním cílem je zajištění míru a bezpečnosti. Při své činnosti se ale zabývá i důležitými ekonomickými otázkami a podporuje vzájemnou obchodní spolupráci jednotlivých států. OSN pro tyto potřeby zřídila rozličné orgány, komise a další organizační útvary: • Hospodářská a sociální rada (ECOSOC), která je odpovědná za koordinaci činností mimo jiné v ekonomické oblasti. Tento orgán OSN má vytvořenou celou síť komisí a výborů, pro rozvoj obchodu jsou důležité zejména regionální komise, které se výrazně věnují ekonomické spolupráci v rámci regionu jako jsou např. ECA, ESCAP, ECE, ECLA, ESCWA. • Komise pro mezinárodní právo obchodní (UNCITRAL)93, její význam spočívá v tom, že zpracovala několik návrhů úspěšných unifikací na bázi smluv, vzorových zákonů, příruček a právních návodů pro uzavírání obchodních transakcí. • Konference OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD), tato organizace řeší především politické otázky obchodu zejména ve vztahům k rozvojovým zemím, dále vyvíjí iniciativu i v oblasti komoditních dohod94. Organizace OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO), která podporuje industrializaci rozvojových zemí, vydává studie, vzorové smlouvy a expertní posudky, poskytuje pomoc při jednání.

Mezinárodní regionální organizace Mezinárodní organizace působící v oblasti Severní, Střední a Jižní Ameriky:
93

Ve spolupráci s UNCITRAL působí další dvě ekonomické organizace stojící mimo systém OSN. Jedná se o UNIDROIT a Haagskou konferenci mezinárodního práva soukromého. 94 Jako příklad komoditní dohody lze uvést Mezinárodní dohodu o kakau. Měla stabilizovat trh s kakaem a chránit ho před výraznými změnami jeho cen. Později v rámci dohody vznikla Mezinárodní organizace kakaa (International Cocoa Organisation). Komoditní dohody nejsou součástí systému GATT či WTO, ale existují k němu paralelně. Ve vztahu ke komoditním dohodám je vhodné se zmínit i o zvláštním typů organizace, jíž je Organisation of Petroleum Exporting Countries (OPEC) založená v roce 1960 v Bagdádu. Její odlišnost spočívá v tom, že jde o komoditní organizaci hájící zájmy jen vývozců ropy, vznikla, aby zajistila jednotný postup exportujících zemí proti nadnárodním ropným společnostem. Je kvalifikována literaturou jako organizace kartelového typu.

57

•

North Američan Free Trade Agreement (NAFTA), která zahrnuje ekonomický prostor USA, Kanady a Mexika. Jejím cílem je postupné odstranění dovozních tarifů a dalších překážek obchodu, unifikace předpisů a vytvoření mechanismu pro řešení případných sporů95.

•

Středoamerický společný trh (CACM),který byl v roce 1958 vytvořen Kostarikou, Salvadorem, Guatemalou, Hondurasem a Nikaraguou existuje v omezené formě dodnes.

•

Lat. American Free Trade Agreement (LAFTA), která vznikla v roce 1961 jako organizace sdružující latinsko-americké země s cílem redukce cel a rozvoje celého regionu při spolupráci na programech v průmyslové oblasti.

•

Karibské společenství (CARICOM), které funguje od roku 1973 a sdružuje země karibské oblasti. Cílem je ekonomická kooperace na základě Karibského společného trhu a koordinace zahraniční politiky.

•

MERCOSUR, sdružující od 90. let 20. století Argentinu, Brazílii, Paraguay a Uruguay. Pátým členem se před nedávnou dobou stala Venezuela, o členství uvažuje též Bolívie. Postavení členů této obchodní skupiny není fakticky rovnoprávné, neboť dominantní postavení zaujímají Argentina a Brazílie96. Podstatou této spolupráce je společný trh.

Mezinárodní organizace působící v Africe

95

Srovnej. Cihelková, E. a kol. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 104 – 114. 96 Tato realita se však stala nesnesitelnou pro nejmenší stát tohoto svazku Uruguay, který veřejně oznámil, že za těchto podmínek již pro něj nemá smysl být dále členem. Ministr ekonomiky Danilo Astori v lednu tohoto roku prohlásil, že z jeho pohledu by smlouva o volném obchodě s USA, jejíž uzavření je podporováno Uruguayem, mohla přinést velké zlepšení v ekonomickém růstu. Tím, že Brazílie a Argentina, jako silní členové tuto myšlenku zavrhly, poškodily tak ostatní menší členy MERCOSURU. Tento proamerický postoj však šokoval celý svět, neboť Uruguayský prezident T. Vazquéz byl vždy velkým příznivcem MERCOSURU a na možnost budoucí širší, obchodní spolupráce s USA pohlížel spíše velmi skepticky. Dle názoru ekonomické veřejnosti je však toto gesto Uruguaye zoufalým pokusem o zlepšení svého postavení uvnitř MERCOSURU. Odpovědí mu byla schůzka hlav států Argentiny a Brazílie zaměřená na problematiku postavení zbývajících členských států, která ve svém důsledku však nepřinesla žádné závratné změny. Srovnej: Bez uvedeni autora. A threat to defekt. The Economist, 2006, svazek 378, č. 8461, s. 50.

58

•

Ekonomická a celní unie střední Afriky (UDEAC), která vznikla v roce 1966 s cílem ustanovení jednotných cela tarifů vůči ostatním zemím. Jejími členy byly Čad, Kongo, Kamerun, Středoafrická republika a Gabun.

•

Východoafrické ekonomické společenství (EAC), které v roce 1967 vytvořila Keňa, Tanzanie a Uganda s úmyslem vzájemné harmonizace cel a tarifů. Tato organizace však v roce 1978 zanikla díky vážným politickým neshodám svých členů.

• •

Ekonomické společenství západoafrických států (ECOWAS) vytvořené v roce 1975 a představující zónu volného obchodu. Z dalších organizací lze jmenovat zejména Africké ekonomické společenství (AMU), Common Market for Eastern and Southern Africa (COMESA) nebo Southern African Development Community (SADC).

Mezinárodní organizace sdružující především evropské státy Zde se konečně dostáváme k problematice pro nás nejzajímavější, neboť se týká i České republiky. Nepřehlédnutelnou roli hrají v evropském prostředí tyto organizace: • • Evropské sdružení volného obchodu (EFTA,ESVO) založené Stockholmskou úmluvou v 60. letech 20. století. Středoevropská dohoda volného obchodu (CEFTA). Cílem dohody je odstranění překážek vzájemného obchodu mezi smluvními státy v souladu s principy GATT. • • Rada Evropy, která vznikla v roce 1949 a mimo jiné se zabývá i otázkami ekonomickými, jakož i problematikou unifikace práva. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), která v roce 1961 nahradila Organizaci pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC). Organizace se zaměřuje na podporu ekonomického růstu, zaměstnanosti a životní úrovně v členských státech, dále přispívá k rozvoji světové ekonomiky. • European Bank for Reconstruction and Development (EBRD), která zahájila svou činnost v roce 1991. Jejími členy jsou státy ES a Evropská investiční banka. Banka má za úkol podporu transformace v zemích střední a východní Evropy.

59

•

Evropská společenství a Evropská unie, tomuto tématu je věnována poslední část mé práce.

60

3 Analýza základních ustanovení GATT 1994 a navazujících mnohostranných dohod, výsledky Uruguayského kola a jejich vliv na mezinárodní obchod

3.1 Úvod
Cílem této kapitoly je objasnit průběh Uruguayského kola a jeho důsledky pro mezinárodní obchod v podobě novelizací smluv v minulosti již sjednaných a uzavření nových dohod, o institucionálním dopadu v podobě vzniku WTO bylo již pojednáno v předchozí kapitole. Samotné Uruguayské kolo i jeho výsledky jsou většinou hodnoceny velmi pozitivně. Najdou se však i opačné názory, které za jeho konáním vidí snahu o ještě větší posílení ekonomického vlivu vyspělých zemí na úkor zemí rozvojových. Například Raghavan poukazuje na to, že oficiálním cílem tohoto osmého kola mnohostranných obchodních jednání konajícím se pod patronací GATT, bylo posílit mezinárodní obchod dalším omezením tarifních i netarifních překážek obchodování. Toto kolo bylo dle jeho názoru zásadně odlišné od předchozích sedmi, neboť zahrnovalo mnoho odlišných byť přesto simultánních vyjednávání na různých úrovních, která mohla ve své jednotě přeměnit pravidla mezinárodního obchodu a ekonomických vztahů. Raghavan však toto kolo považuje ze pokus o přetvoření pravidel mezinárodního obchodního systému tak, aby byl ještě více příznivý pro vyspělé průmyslové země (developed counries of Economic North) a mohl vzniknout nový mezinárodní ekonomický pořádek97.

3.2

Význam Uruguayského kola a jeho důsledky pro vývoj mezinárodního obchodu

Okolnosti vedoucí k uskutečnění Uruguayského kola

97

Raghavan, Ch. Recolonization: GATT, the Uruguay Round & the Third World. London: Zed Book, 1990, s. 23.

61

Toto kolo mnohostranných obchodních jednání bylo zahájeno koncem roku 1986 a jeho základním posláním bylo čelit ochranářským tlakům a jejich útlum, posílit liberalizaci mezinárodního obchodu, modernizovat mnohostranný obchodní systém představovaný dohodou GATT tak, že se rozšíří působnost jeho pravidel, jakož i zlepšit reakci tohoto systému na vývoj světového obchodu a ekonomiky. Někteří autoři 98 pohlížejí na Uruguayské kolo jako na dosud nejrozsáhlejší a nejnáročnější prověrku problémů mezinárodního obchodu se zbožím od doby sjednání GATT v roce 1947, která se kromě tradiční otázky zboží zaměřila i na některé nové oblasti, zejména na regulaci liberalizace mezinárodního obchodu se službami a otázky duševního vlastnictví. Šlo v pořadí o osmé kolo mnohostranných obchodních jednání, které bylo vyvoláno snahou řešit velké množství problémů mezinárodního obchodu a ekonomiky, neboť od roku 1947, kdy se konalo historicky první kolo takovýchto mnohostranných obchodních jednání, se jednotlivé oblasti světového hospodářství a měnového a finančního systému vyvíjely značně nerovnoměrně a jednotlivá obchodní kolo probíhající v následujících letech nepřinesla mnohdy zcela uspokojivá řešení daných problémů. Dosažení nápravy uvedených problémů především předpokládalo obnovit důvěru v účinnost mnohostranných disciplín GATT a vytvořit životaschopnou alternativu jednostranných opatření či dvoustranných a regionálních obchodních ujednání a zejména upravit a rozšířit působnost GATT. Začátek 80. let s sebou přinesl navíc i značný růst protekcionismu, zostření konkurenčního boje, soustavné porušování pravidel a závazků dle GATT 1947 a stále více prohlubující se zadlužení rozvojových zemí. V obchodní politice se kromě uplatňování pravidel GATT projevovaly stále sílící tendence k bilateralismu, regionalismu a posilování obchodních překážek a uplatňování autonomních obchodního systému restriktivních obchodních opatření. Účinnost mezinárodního

představovaného dohodou GATT 1947 byla značně snížena, naléhavá byla i otázka zakotvení lepšího a efektivnějšího mechanismu pro řešení sporů. Působnost této Dohody měla být upravena a rozšířena tak, aby odpovídala měnící se povaze a rozsahu

98

Jung, Z., Průša, M. Výsledky Uruguayského kola a jejich význam pro Českou republiku. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1994, s. 3.

62

mezinárodního obchodu a byla schopna reagovat na problémy nově vznikajících odvětví obchodu se službami. Ekonomika zemí OECD, která představovala rozhodující část celosvětového hospodářství, zaznamenávala v 80. letech růst, potýkaly se tyto země se značným problémem země, nevyrovnanosti svých platebních bilancí, poruch ve fungování mezinárodního měnového systému. Země střední a východní Evropy, jakož i rozvojové prošly velkými společenskoekonomickými změnami, které vyvolaly začátek nových toků mezinárodního kapitálu a jimi následně vyvolané změny v dosavadních tocích mezinárodního obchodu. Další, pro mezinárodní obchod významnou událostí, bylo ukončení studené války na počátku 90. let, které rozrušilo vzájemné pouto navzájem spojující západní země v poválečném období. Toto pouto ve skutečnosti potlačovalo a zahlazovalo spory mezi těmito zeměmi, nyní však došlo k omezení jeho funkce, případné riziko sporů mezi západními zeměmi se tedy podstatně zvýšilo. Výše uvedené skutečnosti ovlivnily ve značné míře vývoj obchodního kola, obzvláště pak v nejvíce sporných otázkách, jako je liberalizace obchodu se zemědělskými a textilními výrobky, revize pravidel GATT 1947 o ochranných opatřeních, dumpingu a subvencích, stanovení pravidel pro opatření negativně působících na investiční činnost. Jednotlivé státy se rozdělily dle svých vlastních potřeb do táborů s protichůdnými zájmy. Rozvojové země, USA a další vývozci zemědělských produktů se snažily o úplné odstranění překážek mezinárodního obchodu s těmito produkty, narážely však na odpor producentů mírného pásu jako byly EHS a ostatní evropské země, které usilovaly o zachování soběstačnosti a subvencování zemědělské produkce. Uruguayské kolo ukázalo, že právě USA a EHS byly právem považovány za nejsilnější vyjednavače a úspěch tohoto kola byl odkázán na nalezení jejich společného konsenzu99. Další rozpory mezi zájmy jednotlivých států se ukázaly být v oblasti obchodu se službami a v oblasti práv k duševnímu vlastnictví a investic, kde převážně rozvojové země odmítaly přijmout návrhy hospodářsky vyspělých států100. V dalších negociačních oblastech, jako bylo zejména snížení celních a necelních překážek obchodu či
99

Bretherton, Ch., Vogler, J. The European union as a Global Actor. London: Routledge, 1999, s. 76. Jung, Z., Průša, M. Výsledky Uruguayského kola a jejich význam pro Českou republiku. Praha: Ústav mezinárodních vztahů Praha, 1994, s. 4.
100

63

urovnávání sporů v rámci systému GATT, byl proces sjednocování zájmů jednotlivých zemí méně konfliktní. V pozadí uskutečnění tohoto kola obchodních jednání byly hlavně USA, které však prvotně sledovaly své vlastní cíle, a to liberalizaci amerického vývozu zboží a služeb, zlepšení ochrany práv k duševnímu vlastnictví, vytvoření souboru pravidel pro vlastní značně pasivní obchodní a platební bilanci. Naopak ES vytyčilo jako své hlavní cíle zejména upevnění institucionálního rámce GATT, sjednání pravidel pro služby a ochranu práv k duševnímu vlastnictví. K této iniciativě se postupem času připojily další hospodářsky vyspělé země s cílem uplatnit v rámci mnohostranných obchodních jednání své vlastní zájmy, které se týkaly zlepšení přístupu na trh se zbožím a službami, zvýšení ochrany práv k duševnímu vlastnictví a zlepšení rovnováhy práv a závazků vyplývajících z GATT 1994. Rozvojové země se svou účastí na mnohostranných obchodních jednáních váhaly, později se jich však přece jen zúčastnily, ale za to s jasným cílem získat pro sebe zvýhodněné zacházení ze strany hospodářsky vyspělých zemí. Tehdejší ČSFR však přípravu a samotné uskutečnění tohoto obchodního kola značně podpořila, neboť v něm viděla jedinečnou příležitost, jak rozšířit a stabilizovat obchodně politický prostor pro své obchodní transakce s ostatními smluvními stranami GATT a ovlivnit tvorbu nových pravidel i ve svůj prospěch 101. Cílem ČSFR bylo prostřednictvím tohoto obchodního kola působit na hospodářsky vyspělé smluvní strany GATT 1947, aby s ním normalizovaly své obchodní vztahy. ČSFR, později ČR se účastnila UK ve všech jeho fázích a hlavních negociačních orgánech a předložila řadu průběžných návrhů a nabídek v oblasti snížení cel, odstranění množstevních omezení, zdokonalení netarifních kódů a novelizace některých existujících pravidel GATT ve prospěch malých a středních obchodních zemí.

Cíle Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání Hlavním smyslem Uruguayského kola bylo nalezení řešení pro stále narůstající problémy uskutečňování mezinárodního obchodu, jehož vývoj byl značně rychlejší,
101

Tehdy v ČSFR panoval komunistický režim a s ním plánovaná, centrálně direktivně řízená ekonomika. Soukromé podnikání v podstatě neexistovalo a jedinými subjekty, které mohly, byť značně kontrolovány a omezovány, uskutečňovat zahraniční obchod, byly státní podniky zahraničního obchodu.

64

než možnost GATT reagovat na něj a přizpůsobovat se. Měl být nalezen i způsob zlepšení přístupu na trh, jehož součástí bylo i ono snížení cel a jejich vázání. Jako hlavní cíle si tedy účastníci tohoto kola vytyčily: • Podstatné snížení, případně odstranění cel všemi účastníky, kdy celkové snížení cel u průmyslových výrobků mělo dosáhnout nejméně takové úrovně jako bylo dosaženo v Tokijském kole, tj. 33 %. Význam cel v mezinárodním obchodě se značně snížil po prvních 7 kolech mnohostranných obchodních jednání GATT, kdy od prvního snížení v roce 1947 došlo do zahájení Uruguayského kola ke snížení cel u zemí OECD v průměru ze 40 % na 6,4 %.102 • • • Podstatné zvýšení úrovně vázanosti cel za účelem jistoty a vypovídací schopnosti v mezinárodním obchodě. Uznání liberalizačních opatření přijatých členskými státy od 1.6. 1986 Za základní cla pro jednání o snížení se staly smluvně vázaná cla na bázi Všeobecné doložky nejvyšších výhod, z nevázaných cel pak ta, která byla uplatňována v září 1986.

Výsledky Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání Uruguayské kolo103 bylo ukončeno jednacím výborem na jeho ministerském zasedání v Marrakéši dne 15. dubna 1994, kdy byl přijat dokument nazvaný “Závěrečný akt obsahující výsledky Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání“104. Výsledky UK jsou v rámci Závěrečného aktu zachyceny zejména v základní zaštiťující Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace, jejímiž nedílnými přílohami jsou všechny mnohostranné dohody o zboží, Všeobecná dohoda o obchodu se službami, Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, Ujednání o urovnávání sporů, mechanismus přezkoumávání obchodní politiky a vícestranné obchodní dohody. K výsledkům UK dále patří i listiny koncesí účastníků UK, jednotlivá ministerská rozhodnutí a deklarace. Všechny dosažené výsledky tvoří jeden celek, usilující o
102

I přes tento vývoj byla průměrná celní indicie u některých zemí stále vysoká a především u rozvojových zemí s nízkým procentem vázanosti. Většina vyspělých zemí uplatňovala vysoká cla na textil, gumové a kožené zboží a automobily. 103 Dále už jen jako UK. 104 Dále už jen jako Závěrečný akt.

65

dosažení všeobecné rovnováhy výhod a závazků mezi všemi účastníky a o jejich univerzální provádění, účastníci UK byly povinni přijmout jeho výsledky pouze v celém jejich souhrnu jako celek. Všechny přijaté závazky a dokumenty vstoupily v platnost k 1. lednu 1995, ke stejnému datu vznikla i Světová obchodní organizace, jejímiž původními členy s k tomuto datu stalo 81 zemí včetně České republiky. Výsledky UK jsou rozděleny do tří základních částí: • • • Liberalizace světového obchodu snížením a odstraněním tarifních a netarifních překážek. Pravidla mezinárodního obchodu Institucionální otázky související se založením Světové obchodní organizace

Některé zásadní oblasti, jichž se jednání v rámci UK dotkla

Metoda snižování cel První vážné neshody vyvstaly hned při jednání o metodě snižování cel. Drtivá většina zemí chtěla prosadit mnohostranný přístup podle tzv. „harmonizační metody“105, která byla použita již v rámci Tokijského kola, při této metodě se vysoká cla snižovala vyšším procentem než cla nízká. Proti harmonizační metodě vystoupily USA, které požadovaly bilaterální přístup na základě tzv. „request/offer“ (požadavek/nabídka) systému106. Protože ke shodě na použití jedné či druhé metody nedošlo, byly nakonec použity obě dvě zároveň a jejich kombinace.

Obchod s textilem a ošacením Strmý nárůst vývozu textilu a textilních oděvů z rozvojových zemí do průmyslově vyspělých států v průběhu 70. let způsobil značné problémy výrobcům
105 106

Výhodou této metody byla její menší technická náročnost a transparentnost pro všechny účastníky. Svůj postoj zdůvodňovaly USA tím, že po všeobecném snížení cel v rámci Kennedyho a Tokijského se v průmyslově vyspělých zemích cla snížila až na velmi nízkou úroveň a další snížení stejným způsobem by pro ně bylo značně nevýhodné. Request/offer systém se zakládal na předložení požadavku příslušné země na snížení cla u určité položky, na oplátku nabídla žádající strana snížení u jiné položky.

66

textilu ve vyspělých státech a vedl z jejich strany k hojnému používání ochranářských opatření. Protože tyto problémy v mezinárodním obchodu s textilem se týkaly značného počtu vyspělých i rozvojových zemí, nalezení globálního řešení se stalo nevyhnutelným. Dosavadní ujednání omezovalo růst vývozu textilu především z rozvojových zemí, v důsledku toho usilovaly rozvojové země od počátku 80. let o zrušení regulace mezinárodního obchodu na základě tohoto ujednání a plnou aplikaci pravidel GATT, která by umožnila liberalizovat obchod s textilem a odstranit množstevní omezení. Mezinárodní obchod s textilem se tak stal důležitou součástí Uruguayského kola, kdy hlavním cílem bylo dosáhnout dohody o postupném odstranění všech omezení vyplývajících z dvoustranných dohod, uzavíraných podle dřívějšího Ujednání o mezinárodním obchodu textilem a plně zahrnout textilní odvětví pod pravidla GATT. Byla tedy sjednána Dohoda o textilu a ošacení, která ačkoli nesplňovala zcela představy ani jedné ze stran, představovala přesto důležitý kompromis, který byly ochotny přijmout oba jednající bloky. Sjednaná Dohoda obsahuje ustanovení, která byla uplatňována členy v průběhu přechodného období pro začleňování odvětví textilu a ošacení do rámce GATT 1994.

Zemědělství Klíčovou oblastí Uruguayského kola byla i reforma světové zemědělské politiky a obchodních praktik v ní uplatňovaných. Již v minulosti byly zaznamenány snahy o začlenění problematiky zemědělství do mnohostranného obchodního systému s tím, že se posilní účinnost pravidel GATT, zlepší se podmínky přístupu na trh a vývozní soutěž se podrobí větší disciplíně. Do té doby se však nikdy nepodařilo dosáhnout v této oblasti výraznějšího úspěchu107. I Tokijské kolo, které se zemědělskou problematikou intenzivně zabývalo, dosáhlo minimálních výsledků V 80. letech bojovalo světové zemědělství s vážnými problémy strukturálního charakteru, kdy nebezpečně vzrůstal počet konfliktů mezi největšími vývozci a byla
107

Již v 50. letech existovaly snahy k zahájení liberalizace ve světovém obchodě se zemědělskými produkty zatíženém značným protekcionismem a státními podporami. Pokrok této iniciativy byl však značně zabrzděn protichůdnými zájmy velkých mocností, kdy ES zavedlo v roce 1957 Společnou zemědělskou politiku hájící své zájmy a USA v roce 1955 zahájily masivní politiku subvencí vývozů.

67

uplatňována široká škála nejrůznějších netarifních opatření jako, množstevní omezení, minimální ceny či vyrovnávací dávky etc. Jednotlivé země navíc uplatňovaly řadu výjimek z pravidel, jimiž chránily své výrobce. Mezi největší problémy v zemědělském obchodu však patřilo poskytování vysokých vývozních subvencí, které vedly k postupné nadvýrobě a vývozu za dumpingové ceny. Všechny tyto skutečnosti byly příčinou rozhodnutí zařadit zemědělskou problematiku do rámce Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání. Snaha o tuto reformu vzešla hlavně od USA, které již od počátku zahájení jednání dávaly jasně najevo, že bez konkrétních výsledků v zemědělství nemůže být Uruguayské kolo úspěšně ukončeno. I z tohoto důvodu se zúčastněné státy již při zahájení kola dohodly, že výsledky jednání musí všechny země přijmout jako jednotný závazek. V průběhu jednání se však nedařilo překlenout zásadní rozpory mezi USA a ES co se týče pravidel, rychlosti a rozsahu reforem a úrovně větší liberalizace mezinárodního obchodu se zemědělskými výrobky. Byly to především právě v zemědělství, které měly za následek, že nemohl být dodržen původní termín ukončení Uruguayského kola plánovaný na rok 1990. ES ve svých výhradách zdůrazňovala, že přijaté závazky postihnou především jejich výrobce, kteří v tomto směru utrpí velké ztráty, jež nebudou odpovídajícím způsobem od ostatních partnerů kompenzovány. Příčina těchto výhrad je již v samotné odlišné podstatě agrární hospodářské politiky USA a ES, neboť společná zemědělská politika ES zahrnovala komplex opatření směřujících k ochraně domácích zemědělských cen a jejich udržování na vyšší úrovni, než-li se pohybovaly ceny na ostatních světových trzích. Díky této ochranářské politice si ES zajistila nejen soběstačnost v řadě zemědělských komodit, začala také produkovat zemědělské přebytky, které byly za pomocí vývozních subvencí umísťovány na světový trh. Tato situace přispěla ke značné deformaci světových zemědělských cen. Konec roku 1992 přinesl významný zvrat v dosud nepříliš úspěšném jednání mezi USA a ES, neboť byla těmito mocnostmi schválena kompromisní dohoda známá jako “Blair House Agreement“. Některé její ustanovení se staly součástí později přijaté Dohody o zemědělství, která zajistila širokou liberalizaci obchodu se zemědělskými výrobky především podstatným snížením cel, převedením netarifních překážek na cla, snížení domácích podpor a vývozních subvencí a zabezpečením minimálních přístupů

68

na trh. Došlo i ke zlepšení a zpřísnění pravidel v mezinárodním obchodu se zemědělskými výrobky tak, že měla být postupně odstraňována jeho deformace.

3.3

Analýza článků GATT 1994 zajišťujících liberalizaci mezinárodního obchodu a výjimky z těchto článků

Charakteristika GATT 1994 jako nástroje liberalizace mezinárodního obchodu108 GATT 1994 je všeobecná mnohostranná dohoda, která tvoří nedílnou součást Dohody o zřízení WTO jako jedna z částí přílohy č. 1 A a je závazná pro všechny její členy. Základ právní úpravy tvoří ustanovení GATT 1947, ovšem tak, jak byl upraven, doplněn či jinak pozměněn ustanoveními právních nástrojů, které vstoupily v platnost před datem vstupu Dohody o zřízení WTO. GATT 1947 státy uzavíraly s cílem zvyšovat životní úroveň, zajistit plnou zaměstnanost a úroveň reálného důchodu, jakož i účinnou poptávku, rozvinout plné užívání světových zdrojů a rozšířit výrobu a výměnu zboží. Aby mohly být splněny tyto cíle, uzavřely státy i další reciproční109 a vzájemně výhodné dohody, které měly směřovat k podstatnému snížení cel a jiných překážek obchodu, jakožto i k odstranění diskriminace v mezinárodním obchodě. Posledně zmíněný cíl dohod, které tvoří systém práva WTO je dnes nazýván jako „ Zásada nediskriminace“. Aby mohla být tato zásada prováděna a dodržována, musí existovat nějaké základní výstavbové principy systému práva WTO, které jsou schopny zajistit stejné soutěžní podmínky pro zboží různého původu a zajistit tak jednotlivým státům rovnou příležitost k realizaci svých obchodních záměrů. Těmito základními výstavbovými principy jsou zejména: •
108

Princip nejvyšších výhod110

GATT 1994 se kromě otázky liberalizace mezinárodního obchodu zabývá i unifikací celních sazeb a dalšími obdobnými opatřeními. 109 Reciproční dohody se odvíjí od reciprocity, jejíž definici vymezil již Robert Keohane ve svém známém článku „Reciprocity in International Relations“ jako něco, co odkazuje na výměnu přibližně stejných hodnot, při které je jednání každé strany podmíněno předchozím jednáním druhé strany takovým způsobem, že dobré je měněno za dobré, špatné za špatné. Keohane, R. Reciprocity in International Relations. In: International Organizations, 1968, č. 1, s. 8. 110 V části I. článku I GATT 1994, článku II GATS a článku 4 TRIPS označovaný jako „Všeobecná doložka nejvyšších výhod“ neboli „The most Favoured Nation (MFN).

69

• • • • •

Princip národního zacházení111 Princip samotného odstranění diskriminace112 Princip zavedení více prvků soutěže do obchodování113 Princip volnějšího obchodování114 Princip předvídatelnosti možných obchodních omezení115 V právu WTO se však můžeme setkat i s tzv. pozitivní diskriminací. Tato je

uplatňována ve vztahu k rozvojovým státům, neboť je zřejmé, že ve vztahu k rozvojovým zemím není možné uplatňovat tytéž požadavky a zásady, které mezi sebou uplatňují vyspělé státy. Zde by bylo mylné vycházet z premisy ekonomické rovnováhy jednotlivých zemí, neboť rozvojové země se stavem svých ekonomik nemohou v žádném případě rovnat zemím vyspělým. Počátek 60. let s sebou přinesl myšlenku preferenčních režimů v souvislosti se vztahem zemí vyspělých (rozvinutých) a rozvojových. Tato myšlenka pak v roce 1964 vyvrcholila k přijetí části IV GATT, týkající se obchodu a rozvoje. Jako stěžejní ustanovení ve vztahu k rozvojovým zemím figuruje čl. XXXVI odst. 8, který zakotvuje zásadu nereciprocity, která je omezena na vztah zemí rozvojových a rozvinutých. Kromě této zásady zná GATT i speciální zacházení s rozvojovými zeměmi známé jako „special and differential treatment“. Rozvojovým zemím je kromě dalších výhod poskytována delší doba pro plnění jejich závazků, lepší přístup na trh či povinnost rozvinutých zemí, aby při přijímání určitých ochranných opatření, braly na zřetel a chránily zájmy rozvojových zemí. Pokud by byly však stejné úlevy poskytovány některým státům, které by ve vztahu s ostatními státy byly v ekonomické rovnováze, mohlo by být tyto úlevy
111

O tomto principu hovoří článek III GATT 1994, článek XVII GATS a článek 3 TRIPS jako o „Národním režimu“ neboli „The National Treatment“. 112 Má zabezpečit každému členu stejné šance v přístupu na světové trhy. 113 Zde se projevuje snaha odstranit prodej za dumpingové ceny či subvencování výrobků. Na tyto jevy je pohlíženo jako na překážky volného obchodování. 114 Podpora rozvoje mezinárodního obchodu se může projevit i jako postupné odstraňování jeho překážek jako jsou cla, kvóty, zákazy dovozu či vývozu, vnitřní technické a zdravotní normy a další požadavky. Snahou WTO je postupné odbourání těchto překážek, za situace, kdy rozvojovým zemím je dán delší čas k přizpůsobení se a je k nim přistupováno méně přísně než k zemím vyspělým. Příkladem snahy o volnější obchodování může být čl. XI GATT 1947, který upravuje odstranění kvantitativních restrikcí, avšak i tento článek je oslaben řadou možných výjimek z jeho ustanovení. 115 Historie i současné poznatky dokazují, že úplné odstranění překážek mezinárodního obchodu je nereálné, proto je důležitá alespoň předvídatelnost všech možných překážek, které mohou obchodníky při jejich ekonomické činnosti potkat.

70

vykládány jako ochranářská opatření bránící rozvoji mezinárodního obchodu. Ovšem případě rozvojových států mezinárodní obchod omezován rozhodně není, neboť bez těchto vstřícných kroků by se zřejmě rozvojové země ani nebyly schopny do něj zapojit.

Rozbor jednotlivých ustanovení GATT 1994

Všeobecná doložka nejvyšších výhod a národní režim Bilaterální používání těchto dvou základních principů lze vysledovat již před vznikem samotné GATT 1947, nicméně právě přijetí této smlouvy způsobilo, že se principy začaly používat i na multilaterální úrovni. Jinými slovy GATT vytvořila multilaterální jednací systém založený na udělení bezpodmínečného režimu nejvyšších výhod. Jelikož jsou Doložka nejvyšších výhod i Národní režim považovány za výstavbové kameny GATT 1994 i celého systému práva WTO, uvádím zde jejich citaci tak, jak ji upravuje čl. I resp. čl.III GATTu: Všeobecná doložka nejvyšších výhod „Všechny výhody, přednosti, výsady nebo osvobození poskytnuté kteroukoli smluvní stranou jakémukoli výrobku pocházejícímu z kterékoli jiné země nebo tam určenému budou ihned a bezpodmínečně přiznány obdobnému výrobku pocházejícímu z území všech ostatních smluvních stran nebo tam určenému. Toto ustanovení se vztahuje na cla a dávky jakéhokoli druhu ukládané při dovozu nebo vývozu nebo v souvislosti dovozem nebo vývozem, jakož i ukládané při mezinárodních převodech plateb za dovozy nebo vývozy, na způsob vybírání těchto cel a dávek, na všechna pravidla a formality spojené s dovozy nebo s vývozy, jakož i na všechny záležitosti, o nichž pojednávají odstavce 2 a 4 článku III.“ Při rozboru tohoto ustanovení zjistíme, že tato doložka zakládá povinnost rovného zacházení s veškerým cizím zbožím a osobami tak, aby měly všechny subjekty stejnou příležitost k mezinárodní směně. V praxi to znamená, že stát je zavázán přiznat subjektům náležejícím k druhému státu tytéž výhody, které přiznal či v budoucnu přizná

71

subjektům náležejícím ke kterémukoli třetímu státu, takže všechny cizí subjekty budou mezi sebou zrovnoprávněny. Doložka ale nezaručuje určitý výsledek, pouze má za úkol vytvořit co nejlepší rovnou příležitost pro uskutečnění mezinárodní směny. Je důležité upozornit také na to, že Všeobecná doložka nejvyšších výhod tak, jak ji pojímá GATT, je doložkou bezpodmínečnou116, kdy výhody, přednosti, výsady a osvobození poskytnuté jednou smluvní stranou jinému státu se vztahují automaticky a bezpodmínečně na jakýkoliv jiný smluvní stát. Kromě bezpodmínečnosti se doložka vyznačuje i jistou institucionalizací v to smyslu, že jednotlivé složky GATT jsou povinny dohlížet na její používání. Dle názoru Shutherlanda tato doložka stimuluje mezi státy neutralitu a mír, neboť nutí státy jednat s přítelem i nepřítelem stejně. Pomyslné „nůžky“ Všeobecné doložky nejvyšších výhod jsou zde rozevřeny poměrně široce, neboť v sobě zahrnují všechny výhody, přednosti, výsady a osvobození a vztahují se na cla a dávky jakéhokoli druhu ukládané při dovozu nebo vývozu……, na způsob vybírání těchto cel a dávek, na všechna pravidla a formality spojené s dovozem a vývozem a konečně na všechny záležitosti, o nichž pojednávají odstavce 2 a 4 článku III. V tomto případě se jedná o doložku s pozitivní formulací. Zajímavý je i časový aspekt, kdy doložka požaduje poskytnout tyto úlevy jinému obdobnému výrobku ihned a bezpodmínečně117. Tato doložka nesporně přispívá k liberalizaci mezinárodního obchodu, avšak i její působení je značně sníženo existencí možných výjimek z ní. Tyto výjimky jsou následující: • Výjimky uvedené v článku I, které znamenají, že mezi státy mohou být zachovány preference v oboru dovozních cel nebo dávek, nepřesahují-li určité stanovené meze a ostatní podmínky stanovené GATT 1994. • Výjimky uvedené v článku XXIV, který za určitých podmínek povoluje vytváření oblastí volného obchodu a celních unií118.
116

Ta ostatně v dnešní regulaci mezinárodního obchodu naprosto převládá nad doložkou podmíněnou. Ekonomové někdy označují doložky dle historického dělení na doložku evropskou, která je bezpodmínečná a na doložku americkou, kterou až do 30. let minulého století používaly USA pro vývoz svých surovin. Průlom nastal v roce 1923, kdy byla ve smlouvě mezi USA a Německem dojednána doložka bezpodmínečná. Od jejího užívání poté USA už neupustily. 117 Tyto pojmy jsou předmětem interpretačních diskuzí stejně tak jako pojem „obdobný výrobek“. 118 Někteří autoři označují tuto výjimkou za tzv. „explicit loophole for free trade areas and customs unions“. Chápou ji tedy jako záměrnou, výslovně stanovenou „mezeru v zákoně“. Viz: Baldwin, R., Wyplosz, CH. The Economics of European Integration. Maidenhead: McGraw-Hill Education, 2004, s.

72

• • •

Výjimky v podobě zacházení s rozvojovými a nejméně rozvinutými státy. Výjimky na základě článku VI v podobě antidumpingových a vyrovnávacích cel. Výjimky z pravidla nediskriminace dle článku XIV, bezpečnostní výjimky dle článku XX nebo ochranná opatření dle článku XIX. Systém GATT v tomto směru tedy nepředstavuje jednolitý systém, který by

nerozlišoval mezi tím, odkud zboží pochází, ba právě naopak je postavení zboží závislé na stanovení jeho původu. V důsledku toho existují výše zmíněné výjimky v podobě existence celních unií, zón volného obchodu či realizace zvláštních preferenčních režimů vůči rozvojovým státům. Národní režim v oboru vnitřních daní a předpisů Doložka nejvyšších výhod je pro kvalitnější zabezpečení zásady nediskriminace doplněna doložkou národního zacházení. Cílem této doložky je poskytnout dováženému zboží bez rozdílu jeho původu nejméně národní zacházení v otázkách daní a vnitřních předpisů. Článek III ji vymezuje takto: „Smluvní strany uznávají, že vnitřní daně a ostatní vnitřní dávky, jakož i zákony a jiné předpisy, ovlivňující prodej, nabízející prodej, nákup, dopravu, distribuci nebo používání výrobků a vnitřní množstevní úpravy, předpisující míchání, zpracování nebo používání výrobků v určitých množstvích nebo v určitých poměrech, nemají být uplatňovány na dovážené či domácí výrobky způsobem, jímž by se poskytovala ochrana domácí výrobě. Výrobky území kterékoli smluvní strany, dovážené na území kterékoli jiné smluvní strany, nebudou podrobeny, ať přímo či nepřímo, vnitřním daním ani jiným vnitřním dávkám jakéhokoli druhu vyšším než ony, jimž podléhají přímo nebo nepřímo obdobné výrobky domácí. Kromě toho neuloží žádná smluvní strana žádným jiným způsobem vnitřní daně nebo jiné vnitřní dávky na dovážené nebo domácí výrobky způsobem odporujícím zásadám stanoveným v odstavci 1.“ Ustanovení o národním režimu mají zabránit diskriminaci zboží (služeb, duševního vlastnictví) v momentě jeho vstupu na domácí trh a vyžaduje, aby se se zahraničním zbožím zacházelo stejně jako se zbožím domácím. To znamená, že je
139.

73

zakázáno přistupovat k oběma kategoriím zboží diskriminačně dle původu jejich vzniku. Předmětem zacházení tohoto ustanovení jsou dovážené a domácí výrobky, ke kterým se má přistupovat stejně. Podmínkou ale je, aby výrobky byly zaměnitelné (tzv. like products) a porovnatelné119. Vnitřní daně, ostatní dávky, zákony či jiné předpisy a vnitřní množstevní úpravy předepisující míchání, zpracování nebo používání výrobků se nesmějí používat tak, aby poskytovaly ochranu domácím výrobkům. Cílem národního režimu je mimo jiné omezit národní opatření na hraniční kontroly, netýká se tedy uvalení cel na dovoz. Avšak i zde limitují účinnost národního režimu existující výjimky: • • • • Článek III odst. 8 upravující výjimku pro výrobky opatřované veřejnoprávními subjekty pro vládní účely, subvence a veřejné zakázky. Článek XVI pojednávající o státních podporách Článek XIX o ochranných opatřeních Článek XX o obecných výjimkách a článek XXI o bezpečnostních výjimkách Národní režim zacházení tedy označuje takovou úpravu, kdy musí být s cizími výrobky zacházeno stejně jako s výrobky domácími a je dána povinnost nečinit mezi těmito dvěma kategoriemi rozdíl. Zajímavý je i postřeh některých autorů, kteří uvádí, že pojmy nediskriminace a proporcionality jsou již od samého počátku využívána i ESD jako jeho „koncepční nástroje“ v otázce vytyčení hranic mezi právními a protiprávními překážkami volného obchodu. Z tohoto pohledu se zmíněné dva pojmy doplňují a lze je považovat za dostředivé síly při fungování jednotného vnitřního trhu120. Dle mého názoru jsou oba tyto principy v celém systému WTO práva stěžejními. Díky nim každá dvoustranná dohoda, úleva či jiný vstřícný krok států nabude automaticky multilaterálních účinků, takže pokud si dvě strany udělí výhody vyšší, než které jsou uvedeny v koncesních listinách (schedule of consession), budou se tyto vyšší výhody vztahovat na všechny členské státy. Výrobky ze všech členů WTO jsou si na

119

Důležitost požadavku zaměnitelnosti demonstruje např. příklad Japonska z roku 1996 Taxes on alcohol beverages, kdy Japonsko používalo rozdílné zdanění pro domácí Schosiku a dováženou vodku. Případ se dostal až před jeden z panelů WTO. Japonský argument ve prospěch rozdílného zdanění zněl, že se v tomto případě nejedná o zaměnitelné produkty a čl. III upravující národní zacházení se nemůže použít. Panel však dospěl k názoru opačnému. 120 Tridimas, T. The General Principles of EC Law. New York: Oxford University Press, 1999, s. 126 – 127.

74

trhu rovny a mělo by jim být měřeno stejným metrem 121. Zde jde o velký krok směrem k liberalizaci mezinárodního obchodu. Ne vždy se však v praxi oba principy dodržují a případné spory jednotlivých členů vyplývající z jejich porušení podléhají mechanismu řešení sporů.

Listiny koncesí Samotná GATT 1994 se člení na dvě části, a to základní dohodu a soubor Listin koncesí, ve kterých jsou upraveny slevy, a které jsou nedílnou součástí GATT. Díky mnohostranné účinnosti Všeobecné doložky nejvyšších výhod se bilaterálně dohodnuté slevy vztahují na všechny členské státy. To po potvrzuje i čl. II odst. 1 p. a) GATT 1994 který stanoví: „Každá smluvní strana poskytne obchodu ostatních smluvních stran zacházení, jež nebude méně příznivé, než jak je stanoveno v příslušné části příslušné listiny, připojené k této Dohodě“.

Svoboda průvozu Tento závazek členských států upravuje čl. V. Tyto se v něm zavazují poskytnout svobodu průvozu pro průvozní dopravu jiného státu na svém území. Dále se zavazují nečinit rozdílu podle vlajky plavidel, místa původu, odeslání, vstupu, výstupu nebo určení zboží, či podle jiných okolností týkajících se vlastností zboží, plavidel nebo jiných dopravních prostředků. Stát tranzitu nesmí průvozní dopravu podrobovat zbytečným zdržováním nebo omezením a musí ji osvobodit od cel i všech průvozních daní nebo jiných dávek ukládaných v souvislosti s průvozem, s výjimkou dopravních poplatků úměrných administrativním nákladům či výdajům na poskytnuté služby. Pro všechny dávky a nařízení smluvních stran vztahující se k průvozní dopravě platí požadavek přiměřenosti k dopravním podmínkám. I zde se projevuje Všeobecná doložka nejvyšších výhod,
121

Tak například výrobky členských států Evropského společenství jsou označeny „made in EU“. Tato skutečnost má poukázat jednak na rovnost států jako výrobců a ekonomických konkurentů, potom i na soudržnost onoho systému.

75

neboť odst. 4 článku V stanovuje povinnost států použít zacházení ne méně příznivé než zacházení poskytované do kterékoli třetí země nebo z ní. Zahrnutí svobody průvozu do GATT 1994 je velmi důležité, neboť bez ní by bylo technické zlovůlí států. nemožné mezinárodní obchod vůbec uskutečňovat. Takto je pro obchodující subjekty nastolena jakási jistota, že nebudou při své činnosti zasaženi

Cla Snahou GATT je omezení či úplná eliminace celních sazeb, které narušují volný pohyb zboží, jeho obsahem je též závazek členských států nezvyšovat cla a nezavádět nové celní preference. Dohoda ale nezakazuje stanovení celních sazeb, ale stanoví, že jakékoli nově zaváděné zatížení importovaného zboží mohou být pouze právě ve formě celních sazeb a ne nepřiměřených dovozních poplatků (článek VIII), kvantitativních restrikcí (článek XI) nebo opatření odporujících článku III. Státy mají též povinnost pravidelně jednat o snižování celních sazeb (článek XXVIII). Dohoda v článku VI upravuje i tzv. antidumpingová a vyrovnávací cla, která jsou povolená. Členské státy se shodly na tom, že dumping122 je zavrženíhodný v případě, kdy způsobí nebo ohrozí-li způsobit podstatnou újmu výrobnímu odvětví existujícímu na území členského státu, nebo zdržuje-li citelně vybudování domácího výrobního odvětví. Za takových okolností může poškozená strana uvalit na zboží antidumpingové clo. Úmluva umožňuje vybírat rovněž i vyrovnávací clo, které se uvaluje za účelem vyrovnání rozdílu jakékoliv prémie nebo subvence, jež byla přímo nebo nepřímo poskytnuta na zhotovení, výrobu nebo vývoz jakéhokoli zboží. Podrobování dovážených výrobků antidumpingovému či vyrovnávacímu clu je však řízeno velmi přísnými pravidly obsaženými v Dohodě tak, aby nemohlo docházet ke zneužívání těchto cel jako záminky pro obranu vlastního trhu. Smyslem těchto cel je tedy ochrana

122

Dumping je označován jako situace, kdy je zboží jedné země uváděno na trh druhé země za cenu nižší, než je jeho normální hodnota, tudíž je podceněno, prodává se například za cenu nákladů a ostatní výrobky mu nejsou schopny svou cenou konkurovat, neboť spotřebitel je k jeho nákupu nalákán právě touto nízkou cenou.

76

před podstatnou újmou způsobenou domácímu výrobnímu odvětví či zdržením jeho vybudování. Vyrovnávací clo může stát použít až po souhlasu ostatních členských států. Za výjimečných okolností, kdy by odklad mohl působit škodu obtížně napravitelnou, může stát uvalit vyrovnávací clo bez jejich předchozího souhlasu, zároveň však má povinnost o tomto uvalení vyrovnávacího cla členské státy ihned informovat a případně clo odvolat, nebude-li členskými státy schváleno. Samotné problematice cla jsou věnovány i jiné články. Důležitý je článek VII upravující zjišťování hodnoty zboží k celním účelům, ve kterém členské státy uznávají platnost všeobecných zásad pro její zjištění. Toto ustanovení má zajistit, aby se clo vypočítávalo ze skutečné hodnoty dovezeného zboží, či zboží obdobného, a ne z hodnoty domácího původu či z libovolné nebo fiktivní hodnoty. Tento článek dává dovozcům zboží jistotu, z jaké ceny se clo bude počítat.

Poplatky a formality při dovozu a vývozu Článek VIII limituje poplatky, penále a ostatní dávky jakékoli povahy123. Zavazuje členské státy, aby všechny poplatky a dávky jakékoli povahy jimi ukládané při dovozu nebo vývozu nebo v souvislosti s dovozem či vývozem, byly omezeny na částku odpovídající přibližným nákladům na poskytnuté služby. Tyto poplatky a dávky nesmí představovat nepřímou ochranu domácích výrobků. Zdanění dovozu či vývozu též nesmí být činěno k fiskálním účelům. Členské státy též v Dohodě uznávají, že je třeba snížit počet a rozmanitost těchto poplatků a dávek, jakožto i omezit na nejmenší míru účinky a složitost dovozních a vývozních formalit a zmírnit a zjednodušit požadavky na listinné doklady při dovozu a vývozu.

123

Avšak jiné než dovozní a vývozní cla a jiné než daně ve smyslu článku III.

77

Označení původu Článek IX Dohody upravuje zacházení států s výrobky jiných států, co se týče předpisů a označování původu. I zde se promítne existence Všeobecné doložky nejvyšších výhod, když se výrobkům členského státu musí poskytnout zacházení ne méně příznivé než bylo poskytnuto obdobným výrobkům kterékoli třetí země. Členské státy se rovněž zavázaly, že při vydávání a provádění zákonů a jiných předpisů, týkajících se označení původu, omezí na nejmenší míru potíže a nesnáze, které taková opatření mohou způsobit obchodu a výrobnímu odvětví vývozních zemí. Zákony a jiné předpisy upravující označování výrobků mají být takové, aby se jim dalo vyhovět, aniž by došlo k poškození výrobků, či se podstatně snížila jejich hodnota, případně nepřiměřeně zvýšila jejich pořizovací cena. Z mého pohledu přineslo zakotvení tohoto ustanovení do Dohody velký přínos pro mezinárodní obchod, neboť jsou-li smluvně ošetřeny cla a kvantitativní restrikce, neznamená to ještě, že státy nezačnou používat nějaké „méně nápadné“ ochranářské opatření, jako jsou různé technické a hygienické normy či požadavky na označení původu, které mohou být nastaveny tak přísně, že jsou pro řadu států nesplnitelné. Vymezení přesných podmínek pro používání těchto norem a požadavků je tedy z hlediska rozvoje mezinárodního obchodu nevyhnutelné a správné.

Publikace obchodních předpisů V článku X Dohody je uvedena povinnost členských států ihned publikovat zákony, jiné předpisy, soudní rozhodnutí a správní opatření všeobecného dosahu, uvedené v účinnost kteroukoli smluvní stranou, které se týkají zařazení nebo zjišťování hodnoty výrobků k celním účelům nebo ve věci celních sazeb, daní nebo jiných dávek či předpisů, omezení nebo zákazů, týkajících se dovozu, vývozu nebo převodu plateb za ně, nebo týkající se prodeje, distribuce, dopravy, pojištění, uskladnění, prohlídek, vystavování, zpracování, míchání nebo jiného použití těchto výrobků tak, aby se s nimi ostatní vlády a obchodníci mohli seznámit. Totéž platí pro dohody týkající se mezinárodní obchodní politiky, které jsou v platnosti mezi vládou nebo vládním orgánem kterékoli smluvní strany a vládou nebo

78

vládním orgánem kterékoli jiné smluvní strany. Opatření všeobecného dosahu kterékoliv smluvní strany, které bude mít za následek zvýšení celní sazby nebo jiné dávky na dovoz, či které bude dovoz nebo převod platů za dovoz zatěžovat novým nebo těžším požadavkem, omezením nebo zákazem, musí být nejprve řádně vyhlášeno, teprve pak uvedeno v účinnost. Právní předpisy týkající se obchodování mezi státy mají nemalý dopad na chování obchodníků. Jen jejich včasná a řádná publikace může přispět k tomu, že se obchodník rozhodne správně a nebude později nepříjemně překvapen. Správné informace jsou polovinou úspěchu a v nelehkém prostředí mezinárodní směny to platí dvojnásobně. Ne nadarmo je právo na informace zakotveno ve všech vyspělých právních řádech.

Kvantitativní restrikce Již sám název článku XI Dohody, který nese název „Všeobecné odstranění množstevních omezení“, dává tušit snahám prosadit obecný zákaz kvantitativních restrikcí. Dle něj se členské státy musí zdržet zavádění či udržování zákazů či omezení124 jiných než cel, daní a jiných dávek na dovoz jakéhokoli výrobku určeného pro území kterékoli jiné smluvní strany. Avšak i zde je význam tohoto ustanovení značně oslaben existencí následujících výjimek: • Článek XI odst. 2 upravuje situace na které se obecný zákaz kvantitativních restrikcí nebude vztahovat. Jedná se o situace, kdy jde o použití zákazu či omezení dočasně používaných pro: zamezení či odstranění kritického nedostatku potravin či jiných výrobků nezbytných pro vyvážející stranu uplatňování norem či předpisů pro zařazení, hodnocení nebo prodej zboží v mezinárodním obchodě zemědělský a rybářský výrobek dovážený v jakékoli formě a nutných pro provedení vládních opatření, jejichž účel je uveden v článku XI odst. 2 p. c Dohody •
124

článek XII, který upravuje opatření na ochranu platební bilance

Jde tu zejména o kvóty, dovozní a vývozní licence a jiné opatření s ekvivalentním účinkem.

79

•

články XIX, XX, XXI se mohou realizovat též jako kvantitativní restrikce

Subvence Subvence již byly zmíněny v souvislosti s výjimkami z národního režimu, avšak vzhledem k jejich významné roli při mezinárodním obchodování je jim zde věnována další podkapitola. Jsou upraveny článkem XVI Dohody, v němž se členské státy dohodly, že budou usilovat o vystříhání se používání subvencí na vývoz základních výrobků, neboť tyto mohou mít pro ostatní státy škodlivé účinky, mohou vyvolat i nežádoucí poruchy jejich normálních obchodních zájmů a mohou rovněž znesnadňovat dosažení cílů Dohody. Členský stát, který by i přes tento požadavek upuštění od používání subvencí, přece jen subvenci včetně jakékoli ochrany důchodu nebo cenové podpory poskytl či udržel v platnosti, a tyto by přímo či nepřímo způsobily zvýšení vývozu jakéhokoli výrobku z jeho území nebo snížení dovozu jakéhokoli výrobku na jeho území, musel by ostatním členským státům oznámit rozsah a povahu tohoto subvencován, odhad jeho účinků a okolnosti, které činí subvenci nutnou. V případě, že se zjistí, že takto poskytnutou subvencí vzniká nebo hrozí vzniknout vážná újma zájmům kteréhokoliv jiného členského státu, projedná stát poskytující subvenci s ostatními státy, které ho o to požádaly, možnost omezení subvencování. Subvence jsou tedy považovány za negativní jev, který je nutno omezit na minimum. Přesto se ale při provádění zahraničního obchodu stále vyskytuje.

Státní pomoc hospodářskému rozvoji týkající se rozvojových zemí Hospodářství rozvojových zemí je schopno zajistit jen nízkou životní úroveň a je většinou na počátečním stupni vývoje. Členské státy v Dohodě deklarovaly myšlenku, že právě pokračující rozvoj hospodářství jednotlivých zemí usnadní dosažení cílů Dohody, tedy kromě jiných i liberalizace mezinárodního obchodu. Bylo tedy nutné, aby se v Dohodě objevily i články týkající se rozvojových zemí a odlišného přístupu k nim.

80

V Dohodě je výslovně řečeno, že členské státy uznávají oprávněnost ochranných nebo jiných opatření rozvojových zemí postihující dovoz v zájmu provádění programů a politiky hospodářského rozvoje zaměřené na zvýšení celkové životní úrovně jejich lidu, pokud usnadňují dosažení cílů Dohody. Rozvojové státy proto mohou požívat tzv. „dodatkových výhod“, které jim mají umožnit: • • udržení dostatečné pružnosti jejich celních sazebníků tak, aby bylo možné poskytování celní ochrany potřebné pro vybudování určitého výrobního odvětví. zavádění množstevních omezení na ochranu platební bilance způsobem, který plně přihlíží k předpokládané trvale vysoké potřebě dovozu vyvolané jejich programy hospodářského rozvoje. Rozvojová země, jejíž hospodářství může zajistit jenom nízkou životní úroveň, a které je na počátečním stupni vývoje, se může v rámci Dohodou přesně stanovených podmínek přechodně odchýlit od ustanovení jejích ostatních článků. Všeobecné a bezpečnostní výjimky Tyto výjimky, upravené v článku XX a XXI Dohody, jsou průlomem do Všeobecné doložky nejvyšších výhod a Národního režimu. Existence naprosté liberalizace mezinárodního obchodu, jakož i odstranění všech jeho překážek, může být jen pouhým přáním, ať už různých ekonomických škol či ekonomů samotných. Tato myšlenka je v dnešním světě nereálná, neboť vždy budou existovat určité výjimky. Nutno dodat, že mnohdy je jejich existence oprávněná a za rozumných podmínek i mezinárodnímu obchodu prospěšná125. Všeobecné výjimky mohou členské státy využívat s podmínkou, že taková opatření nebudou uplatňována způsobem, který by znamenal prostředek libovolné nebo neoprávněné diskriminace mezi zeměmi, ve kterých převládají tytéž podmínky. Dále tyto opatření nebudou sloužit ani jako zastřený prostředek omezení mezinárodního obchodu. Jedná se o opatření: • • nutná k ochraně života nebo zdraví lidí, zvířat a rostlin týkající se vývozu a dovozu zlata nebo stříbra

125

Viz například již zmiňované úlevy pro rozvojové země, bez nichž by tyto nebyly schopné se do mezinárodního obchodu plnohodnotně zapojit.

81

•

nutná k zajištění zachování zákonů a jiných předpisů, které nejsou neslučitelné s ustanoveními Dohody, včetně těch, které se týkají celního zákonodárství, provádění monopolů, ochrany patentů, ochranných známek a autorských práv a zabránění klamavým praktikám

• • • • • •

týkající se trestaneckých výrobků učiněná k ochraně národních památek umělecké, historické nebo archeologické hodnoty týkající se zachování vyčerpatelných přírodních zdrojů, jestliže taková opatření jsou uvedena v účinnost ve spojitosti s omezením domácí výroby nebo spotřeby učiněná podle závazků vyplývajících z jakékoli mezivládní surovinové dohody, jež neodporuje zásadám, na kterých se shodly členské státy. podstatná pro opatřování či distribuci výrobků, jichž je všeobecný nebo místní nedostatek zahrnující v sobě omezení vývozu domácích surovin v rámci vládního stabilizačního plánu Bezpečnostní výjimky se použijí tam, kde členské státy musí učinit opatření,

které považují za potřebné pro ochranu podstatných zájmů své bezpečnosti v oblasti štěpných materiálů nebo surovin, z nichž se vyrábějí, obchodu se zbraněmi, střelivem a válečným materiálem či obchodu s jiným zbožím a materiálem, který je prováděn přímo nebo nepřímo k zásobování vojenských sil. Dále jde o opatření učiněné za války nebo v případě vážného napětí v mezinárodních stycích. Členskému státu nesmí být znemožněn výkon závazků, kterou pro něho plynou z Charty Organizace spojených národů o udržování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Ochrana koncesí a výhod Tato ochrana je upravena článkem XXIII Dohody a upravuje vztahy mezi státy v případě nedodržení dojednaných výhod. V takovém případě může členský stát, který dospěl k názoru, že byla zmenšena jakákoliv výhoda plynoucí pro něj přímo nebo nepřímo z Dohody, nebo že bylo ztíženo dosažení kteréhokoli cíle Dohody, předložit druhého členskému státu či státům, o kterých soudí, že se jich to týká, písemné námitky

82

neb návrhy. Každý členský stát, s nímž bylo takto jednáno, má povinnost s porozuměním zkoumat ony předložené námitky a návrhy. Tato povinnost států, upevněná navíc písemným podkladem, je velmi důležitá, neboť bez vzájemné komunikace a snahy o vyřešení případných problémů, by nemohl mezinárodní obchod úspěšně fungovat. Komunikace a řešení problémů by mělo být mezi vyspělými civilizacemi samozřejmostí, ne vždy se tak ale děje, chybí-li smluvní podchycení a možnost následného donucení.

Celní unie126 a oblasti volného obchodu127 Regulace těchto útvarů je obsažena v článku XXIV GATT a v Ujednání o výkladu článku XXIV. Jedná se o výjimky z Všeobecné doložky nejvyšších výhod, avšak účelem těchto útvarů má být usnadnění obchodu mezi zúčastněnými územími a nikoli vytváření překážek obchodu ostatním členským státům WTO. I když by se na první pohled mohlo zdát, že vytváření těchto útvarů je v rozporu s principem zákazu diskriminace, jsou tyto útvary ze strany GATT považovány za příznivé a vedou k rozšíření liberalizace mezinárodního obchodu128. Tyto těsnější, dobrovolně sjednané integrace mají tedy dle Dohody rozvíjet volnost obchodu. Stěžejním ustanovením úpravy je odstavec 5, podle něhož „ustanovení této Dohody nezabraňují utvoření celní unie nebo oblasti volného obchodu nebo

126

Celní unie obecně označuje útvar, který nahrazuje dvě či více celních území jedním. Uvnitř tohoto útvaru jsou odstraněna prakticky pro veškerý objem obchodu a každý smluvní stát celní unie používá stejná cla a ostatní obchodní restrikce ve vztahu ke třetím státům. Jedná se tedy o společnou celní politiku vůči nesmluvním státům. Za celní unii dle Dohody se bude považovat nahrazení dvou či více celních území jedním celním územím tak, že i) cla a jiné úpravy omezující obchod (s výjimkou, kde je to nutné, ty, které jsou přípustné podle článků XI, XII, XIII, XIV, XV, XX) jsou odstraněny v podstatě pro veškerý obchod mezi zeměmi, z nichž se unie skládá nebo alespoň pro podstatě veškerý obchod s výrobky pocházejícími z těchto území, a ii) s výhradou ustanovení odstavce 9, v podstatě stejná cla a steré úpravy obchodu jsou uplatňovány každým členem unie při obchodu s územími mimo unii. 127 Oblast volného obchodu je obecně označení pro seskupení dvou či více celních teritorií, v rámci nichž byla cla a ostatní obchodní omezení zrušena pro podstatnou část obchodu mezi smluvními státy. Těchto výhod požívají jen smluvní státy a zboží z nich pocházející. Na rozdíl od celní unie zde neexistuje žádná společná celní a obchodní politika navenek. Poprvé byl tento pojem definován v Havanské chartě. Dle definice uvedené v Dohodě je o skupinu dvou nebo více celních území, v kterých cla a jiné omezující úpravy obchodu (s výjimkou, kde je to nutné, ty, které jsou přípustné podle článků XI, XII, XIII, XIV, XV a XX) jsou odstraněny pro v podstatě veškerý obchod mezi členskými územími se zbožím pocházejícím z těchto území. 128 Artis, M., Nixson, F. The Economics of the European Union, Policy and Analysis, 3. edition. Oxford: Oxford University Press, 2001, s. 272.

83

sjednání prozatímní dohody, nutné k utvoření celní unie nebo oblasti volného obchodu mezi územími členských států“. Aby byl ale dodržen základní princip celého systému práva WTO, jako princip liberalizace mezinárodního obchodu, podléhají i celní unie a oblasti volného obchodu přísným podmínkám jejich fungování, které jsou obsažené zejména v odst. 4, kdy účelem těchto útvarů, jak již bylo zmíněno výše, má být usnadnění mezinárodního obchodu a nikoli vytváření jeho překážek. Další podmínky upravuje odst. 5 a 6 článku XXIV. Dle odst. 7 má každý členský stát, který se rozhodne vstoupit do takového útvaru, bezodkladnou informační povinnost vůči ostatním členským státům129. Poslední část GATT 1994 tvoří Marrákešský protokol, který potvrzuje, že připojené Listiny koncesí a závazků jednotlivých zemí obsahují celní a netarifní koncese a závazky, vyplývající z Dohody o zemědělství. Dále potvrzuje dohodnutá pravidla pro snižování cel, které byly provedeny v pěti stejných sníženích v následujících čtyřech letech po datu vstupu Dohody o WTO v platnost130.

Analýza vybraných mnohostranných úmluv regulujících dovolenost obchodních opatření Právo WTO je velice rozvětveným a spletitým systémem celé řady mezinárodních smluv a dalších ujednání. Příloha 1 A obsahuje kromě GATT 1994 i další mnohostranné dohody týkající se obchodu se zbožím. Cílem této kapitoly je podrobit některé z nich důkladné analýze z hlediska regulace dovolenosti obchodních opatření.

Dohoda o ochranných opatřeních U této dohody se dostáváme k typickému příkladu, kdy podmínky GATT 1994 mají tendenci spíše k zajištění liberalizace mezinárodního obchodu a naopak tato konkrétní mnohostranná dohoda zahrnuje převážně ustanovení umožňující snadněji
129

Více k této problematice lze najít: Cremona, M. Rhetoric and recince: EU external commercial policy in a multilateral kontext. Common market law review, sv. 38, 2001, č. 2, s. 359 – 396. 130 U zemědělských výrobků se snižování uskutečnilo v souladu s Dohodou o zemědělství.

84

využít ochranný prostředek. Tato dohoda stanoví pravidla pro uplatňování ochranných opatření předvídaných článkem XIX GATT 1994, je závazná pro všechny členské státy WTO a sjednaná na základě zásad GATT 1994. Tento článek byl začleněn do textu GATT s cílem umožnit členským státům při respektování určitých podmínek, aby mohly použít ochranných opatření proti nečekaným vzestupům dovozů výrobku, který působí nebo hrozí působit vážnou škodu domácímu průmyslu. Problém se ukázal v tom, že členské státy tento článek naprosto ignorovaly131. Již z jejího názvu je patrné,že by mohla obsahovat ustanovení omezující liberalizaci mezinárodního obchodu, byť ji její smluvní strany už v samotné preambuli proklamují jako dohodu, která má zlepšit a posílit mezinárodní obchodní systém, vyjasnit článek XIX GATT 1994, jakožto i obnovit mnohostrannou kontrolu nad ochrannými opatřeními a odstranit protiprávní a diskriminační opatření132 unikající kontrole a stanovit časové limity pro dobu trvání ochranných opatření. Kromě možnosti selektivního uplatnění ochranného opatření, umožňuje Dohoda použití i ochranných opatření při absolutních a relativních vzestupech dovozu. Dohoda zpřísňuje podmínky, které je nutno splnit před použitím ochranného opatření a při jeho uplatňování. Tato dohoda dovoluje členskému státu dle článku 2 uplatnit ochranné opatření na výrobek, který se na jeho území dováží v takových zvýšených množstvích, že ve vztahu k domácí výrobě způsobuje nebo hrozí způsobit vážnou újmu domácímu výrobnímu odvětví133, které vyrábí obdobné nebo přímo soutěžící výrobky. Ještě předtím, než členský stát může přistoupit k uvalení ochranného opatření, musí provést šetření příslušnými úřady v souladu s článkem X GATT 1994. Tyto úřady zhodnotí všechny podstatné činitele objektivní a měřitelné povahy, zejména pak tempo a rozsah vzrůstu dovozů na domácím trhu, změny v úrovni prodejů, výrobu, produktivitu, zisky a ztráty, zaměstnanost etc. Zahájení takovéhoto šetření musí členský stát okamžitě oznámit Výboru pro ochranná opatření134.
131

Zejména USA a ES obcházely pravidla o nediskriminaci a kompenzaci v něm stanovená tím, že nutily ostatní země k přijetí tzv. dobrovolných závazků o omezení vývozů. Ani používání jiných protiprávních opatření nebylo výjimkou. 132 Nicméně jako specifická výjimka je povoleno selektivní uplatnění opatření). 133 Pojmem „domácí výrobní odvětví“ se rozumí domácí výrobci jako celek obdobných nebo přímo soutěžících výrobků, kteří působí na území členského státu, nebo ti výrobci, jejichž společná výroba obdobných nebo přímo soutěžících výrobků tvoří větší podíl celkové domácí výroby těchto výrobků. 134 Tento výbor má za úkol kromě jiného i sledovat uplatňování této dohody a podávat o tom každoročně zprávu Radě pro obchod zbožím a činit doporučení k jejímu zlepšení.

85

Jinými slovy, ochranné opatření proti výrobky lze použít pouze tehdy, bylo-li určeno, že daný výrobek se dováží v natolik zvýšeném množství a za takových podmínek, že jeho dovoz působí nebo hrozí působit vážnou škodu příslušnému domácímu průmyslovému odvětví. Tato zjištění musí vycházet z oficiálního šetření vycházejícího ze zavedených, veřejně známých postupů včetně oznámení všem zainteresovaným stranám. Stěžejní otázka připadá na správnou interpretaci výrazů „vážná újma“ a „hrozba vážné újmy“. Oba tyto výrazy vykládá článek 4. Dle něho se „vážnou újmou“ rozumí významné celkové poškození situace domácího výrobního odvětví, jako „hrozba vážné újmy“ se bere vážná újma, která je zřejmě bezprostřední.135 Členský stát smí uplatnit ochranná opatření pouze v rozsahu, který je nutný k zabránění nebo nápravě vážné újmy a k usnadnění přizpůsobení se. Článek 5 upravuje způsob uplatnění množstevních omezení. Použije-li se jako ochranné opatření množstevní omezení, nesmějí se v zásadě snížit dovozy pod svou průměrnou úroveň za období posledních tří let. Rozděluje-li se dovozní kvóta mezi dodavatelské země, může dovážející země usilovat o dohodu se všemi podstatnými dodavateli ohledně rozdělní podílů na kvótě. Článek 6 upravuje tzv. „prozatímní ochranná opatření“, která může členský stát přijmout za kritických okolností, kde by prodlení způsobilo škodu, kterou by bylo obtížné napravit. Členský stát však musí určit, že existuje jasný důkaz vážné újmy, kterou zvýšené dovozy způsobily či hrozí způsobit. Trvání tohoto prozatímního opatření nesmí přesáhnout 200 dní, během kterých bude dodržen stejný postup jako u uplatnění běžného ochranného opatření. Prozatímní opatření má formu zvýšení cla. Běžné ochranné opatření mají být uplatněna pouze pro takové období, které může být potřebné k zabránění nebo nápravě vážné újmy a k usnadnění přizpůsobení se. Základní období nesmí přesáhnout 4 roky, lze ho však prodloužit. Celkové období uplatňování ochranného opatření však může být nejdéle 8 let a v rozvojových zemích 10 let. Ochranná opatření se použijí na dovážený výrobek bez zřetele na jeho zdroj (uplatnění erga omnes). Dohoda nicméně dovoluje odchýlit se od zásady nediskriminace a uplatňovat ochranné opatření selektivním způsobem, je-li dovážející
135

Zjištění existence hrozby vážné újmy však musí být založeno na faktech, nikoli na pouhých tvrzeních, dohadech nebo vzdálených možnostech.

86

země schopná prokázat Výboru spravujícímu Dohodu, že dovozy z některých členských zemí nepoměrně vzrostly více ve srovnání s celkovým růstem těchto dovozů. Selektivní použití ochranného opatřená se nedovoluje v případech pouhé hrozby vážné škody a jeho trvání nesmí překročit 4 roky. Článek 7 upravuje trvání a přezkoumání ochranných opatření. Jakékoliv opatření trvající déle než 1 rok musí být postupně v pravidelných intervalech liberalizováno. Přesáhne-li ochranné opatření 3 roky, je přezkoumáno, zda by nemělo být odstraněno. Ochranné opatření nelze opětovně zavést na stejný výrobek v období shodném s dobou trvání jeho předchozího uplatňování. Článek 8, který upravuje zachování úrovně koncesí a jiných závazků, stanovuje povinnost členského státu, který uplatňuje ochranná opatření, zachovat rovnocennou úroveň koncesí a jiných závazků vůči vyvážejícím členům ochrannými opatřeními dotčených. I v této dohodě se setkáváme s ustanoveními stanovujícími rozdílné podmínky pro rozvojové země. Ochranná opatření se neuplatní na výrobek pocházející z rozvojové členské země za předpokladu splnění požadavků dle článku 9. Další zvýhodnění rozvojových členských zemí spočívá v tom, že tyto budou mít právo rozšířit období, po které budou moci uplatňovat ochranná opatření, nad rámec období, které mohou využívat vyspělé členské státy. Zákaz používání ochranných opatření mimo rámec dohody je upraven články 10 a 11, které stanoví, že opatření přijatá v minulosti dle článku XIX GATT 1947, musejí být ukončena nejpozději po pěti letech po vstupu Dohody o WTO v platnost nebo po osmi letech po jejich prvním uplatnění. Jsou zakázána též všechna dobrovolná omezení vývozu, ujednání o řízení trhů, různá tržní ujednání, systém monitorování vývozních a dovozních cen, dohled nad vývozy a dovozy, povinné dovozní kartely a podobná opatření ať už jednostranného, dvoustranného nebo mnohostranného charakteru. Spory vznikající z této Dohody se řeší dle článků XXII a XXIII GATT 1994 a Ujednání o řešení sporů. Význam dohody spočívá v tom, že je v ní upraven účinný systém mnohostranných ochranných opatření pro uplatňování článku XIX GATT, jako předpoklad pro posílení závazků v oblasti obchodu a zlepšení bezpečnosti přístupu na zahraniční trhy.

87

Dohoda o subvencích136 a vyrovnávacích opatřeních Tato dohoda je další z řady mnohostranných dohod, které jsou součástí přílohy 1 A. Je postavena na Dohodě o interpretaci a aplikaci článků VI, XVI a XXIII GATT 1994137, která byla sjednána v průběhu Tokijského kola138. Tato nová Dohoda však obsahu řadu důležitých změn a doplňků oproti původní Dohodě o subvencích a vyrovnávacích clech z roku 1979, především definuje termín „subvence“ a zavádí nový pojem „specifická subvence“, rozděluje subvence z hlediska jejich účinků a použitelnosti nápravných opatření, v neposlední řadě představuje značný pokrok při zabraňování poskytování neoprávněných subvencí a zjišťování existence subvence a újmy jí způsobené. Článek I vymezuje definici subvence jako finančního příspěvku139 vlády nebo veřejné právní instituce na území členského státu za podmínek, že je takto poskytnuta výhoda. Má-li subvence podléhat této Dohodě, musí být označena jako „specifická subvence“.140 V Dohodě jsou rozlišeny tři kategorie subvencí: • zakázané subvence, které jsou upraveny v článku 3 nesmějí členské státy poskytovat ani udržovat. Jde o subvence, které jsou právně nebo fakticky, výlučně nebo jako jedna z několika dalších podmínek, závislé na výsledcích dovozu nebo na přednostním použití domácího zboží před dováženým zbožím141. Tyto subvence jsou tedy podmíněny buď exportní výkonností, nebo užíváním domácího zboží místo dováženého. Zakázané subvence podléhají novým procedurám řešení sporů, a pokud se zjistí, že subvence patří mezi zakázané, musí se okamžitě odstranit. Nejsou-li zakázané subvence ve stanoveném období odstraněny, má postižená strana právo provést protiopatření. Nápravná opatření se v tomto případě dějí formou konzultace, o kterou požádá členský stát,
136

Vývozní subvence jsou prostředky poskytované zpravidla státem na podporu vývozu, představují důležitý nástroj obchodní politiky. 137 Jde vlastně o revizi této dřívější dohody sjednanou v rámci Uruguayského kola. 138 Teprve až v průběhu tohoto kola byly subvence zařazeny do skupiny netarifních překážek. Jejich projednání patřilo k nejspornějším a nejobtížnějším. 139 Tento příspěvek v sobě zahrnuje (i) přímé převody a potenciální přímé převody zdrojů nebo závazků, (ii) vládní příjmy, které ačkoliv jsou jinak splatné, jsou promíjeny nebo nejsou vybírány, (iii) vládní dodávky zboží nebo služeb jiné, než je všeobecná infrastruktura, (iv) provádění plateb vládou do mechanismu financování či prověřování a usměrňování soukromé instituce. 140 Způsob určení specifičnosti určuje článek 2, dle něhož specifická je ta subvence, která je omezená na určité podmínky uvnitř určité oblasti v rámci působnosti orgánu poskytujícího subvenci. 141 Z působnosti tohoto ustanovení jsou však vyňaty subvence, kterých se týká Dohoda o zemědělství.

88

kdykoliv má důvod se domnívat, že je poskytována nebo udržována subvence jiným členským státem. Nevzejde-li z konzultace do 30 dnů od podání žádosti o ni žádné vzájemné přijatelné řešení, obvykle se věc předloží Orgánu pro řešení sporů. • Napadnutelné subvence upravuje článek 5, který stanoví, že použitím jakékoliv subvence uvedené v odst. 1 a 2 článku I, by žádný členský stát neměl způsobit nepříznivé účinky na zájmy jiných členských států142. Ani tento článek se však nevztahuje na subvence udržované pro zemědělské výrobky podle ustanovení článku 13 Dohody o zemědělství. Jedná se tedy o subvence, které mohou způsobit nepříznivé účinky, jako je újma domácímu výrobnímu odvětví jiného členského státu či zrušení nebo zmenšení výhod vyplývajících pro členské státy přímo nebo nepřímo z GATT 1994. I zde jsou nápravným opatřením konzultace a případná spolupráce s Orgánem pro řešení sporů. • Nenapadnutelné subvence jsou obsaženy v článku 8, který je i vymezuje. Tyto nejsou specifické a jsou často zaměřeny na pomoc výzkumné činnosti, vyššímu vzdělání či znevýhodněným oblastem za předpokladu, že je součástí všeobecného regionálního rozvoje a není specifická. Část V. této Dohody je věnována vyrovnávacím opatřením ve vztahu k článku VI GATT 1994, kdy členské státy musí učinit všechny potřebné kroky k tomu, aby bylo zajištěno, že se vyrovnávací clo uloží jen za splnění podmínek této Dohody a článku VI GATT 1994 a až na základě zahájených šetření. I v této Dohodě nechybí úprava prozatímního opatření, tak jak je obsažená v článku 17, který mimo jiné stanovuje, že tato opatření mají podobu vyrovnávacích cel. Ta však mohou zůstat v platnosti pouze tak dlouho a v takové míře, jak je nezbytné, aby vyvážilo subvencování, které způsobuje újmu. Členské státy mají též povinnost oznámit a předložit oznámení o zamýšlených subvencích nejpozději do 30. června každého roku. Článek 27 upravuje zvláštní a rozdílné zacházení pro rozvojové členské země, jehož důsledkem je například výjimka ze zákazu subvencování uvedeného v článku 3 odst. 1 a) pro rozvojové země, jež splňují podmínky dle Dohody. Při sjednávání tohoto
142

Za tyto nepříznivé účinky Dohoda považuje (i) újmu domácímu výrobnímu odvětví jiného členského státu, (ii) zrušení či zmenšení získávaných výhod jinými členskými zeměmi, (iii) vážnou újmu zájmů jiného členského státu.

89

článku byly vyspělé země nuceny poskytnout rozvojovým zemím významné slevy, aby vůbec mohla být dohoda uzavřena. Dohoda upravuje zvláštní a rozdílné zacházení pro rozvojové země a ustanovení pro země přecházející z centrálně plánované ekonomiky na tržní velmi přesně. Na konzultace a řešení sporů dle této Dohody, není-li v ní výslovně stanoveno jinak, se použije článků XXII a XXIII GATT 1994 tak, jak jsou rozpracována a uplatňována Ujednáním o řešení sporů. Dohoda má i sedm příloh, které tvoří její nedílnou součást a slouží k jejímu doplnění, kdy pro lepší orientaci vyjmenovávají příklady vývozních subvencí, upravují postup při spotřebě vstupů ve výrobním procesu a stanovují systém zpětných úhrad či stanovují mechanismus pro výpočet celkového subvencování a pro sběr informací týkajících se vážné újmy. I přesto, že Dohoda upravuje subvence a vyrovnávací opatření, je její sjednání přínosem pro liberalizaci mezinárodního obchodu. Pravidla pro použití překážek obchodu jsou v ní stanovena velmi přísně. Její nejdůležitější funkcí je pomoc při interpretaci a provádění článků GATT 1994, kterých se týká tak, aby do celé situace vnesla přehlednost a řád, neboť ke všeobecné smluvní úpravě vztahů vyplývajících z poskytování subvencí v mezinárodním obchodě došlo až v rámci inovovaného textu GATT 143. Česká republika není členem této Dohody.

143

Původní text článku XVI GATT měl pouze jeden odstavec, který se později stal odstavcem č. 1 stávajícího znění tohoto článku a týká se všech druhů subvencí vývozních i domácích, způsobují-li přímo či nepřímo zvýšení vývozu nebo snížení dovozu jakéhokoliv výrobku. Avšak ani nové znění článku XVI nesplnilo svůj základní cíl pomáhat odstraňovat subvence, které vážně poškozují obchod nebo zájmy smluvních stran. Skupina expertů, která přezkoumávala účinnost tohoto článku dokonce zjistila, že po liberalizaci dovozů pomocí několikerého snížení cel, ve většině průmyslově vyspělých zemí subvencí přibylo a zvyšoval se jejich vliv.

90

4

Nástroje obchodní ochranných opatření

politiky

ES

týkající

se

4.1 Evropská myšlenka integrace
Tato myšlenka semknutí evropských národů do různých spolků se samostatnými orgány za účelem trvalého zajištění míru, rozvoje obchodních vztahů, zvýšení blahobytu občanů či posílení obchodních trhů jednotlivých států, byla slyšet z úst středověkých učenců již v 15. století. I když se její ideje postupně vyvíjely, prostor pro úplné uskutečnění této velkolepé myšlenky nadešel až během 20. století, přesněji řečeno po druhé světové válce, kdy hlavním argumentem států podporujících integraci144 byla potřeba dohlížet v budoucnosti na mírové chování Německa a nutná obnova válkou zničeného hospodářství, ke které měl přispět společná postup evropských států a rozvoj obchodu mezi nimi 145. Byla to především Francie, která se za tuto evropskou myšlenku zasazovala a učinila důležitý krok k jejímu uskutečnění, když 9. května roku 1950 francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman slavnostně oznámil záměr Francie spojit svůj těžký průmysl s Německem a ostatními evropskými státy tak, aby se natrvalo zabránilo dalším válkám na evropském kontinentu146. Na základě Schumanova plánu byla na vládní konferenci zainteresovaných států schválena Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO), která byla podepsána v dubnu roku 1951 s účinností od července 1952147.
144

Dle některých autorů, odvolávajících se na K. Deutsche, je možné integraci chápat dvěma způsoby. Buď jako použití určitých nástrojů a prostředků za účelem vytvoření konečného stavu, tedy soudržného koherentního celku, vzniklého z jednotlivých částí. Nebo ji lze chápat ve smyslu neustálého dynamického procesu vzájemných vztahů mezi politickými jednotkami, které se ovlivňují, jsou vzájemně provázány a vytvářejí určité hodnotové systémy a statky. Rozlišovací kvalitou integrace je skutečnost, že je to dobrovolný proces, založený na konsenzu všech zúčastněných. Viz. článek: Kadlecová, A. Směřuje Evropská unie k modelu flexibilního uspořádání? Mezinárodní vztahy, 2006, č. 1, s. 24. 145 Hakenberg, W. Základy evropského práva. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 2-25. 146 Tento záměr se později proslavil jako Schumanův plán a 9. květen se od té doby slaví jako den zrození Evropských Společenství. 147 Tato smlouva je nazývána i Pařížskou či Montánní smlouvou u jejíhož zrodu stála šestice států: Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko. Velká Británie byla sice též přizvána k členství, podkládala však smluvní pravidla za příliš omezující a bála se ztráty suverenity, rozhodla se tedy vyčkávat. Časová působnost této smlouvy byla omezena na 50 let, takže v červenci roku 2002 její účinnost vypršela. Její obsah byl však následně převeden do obecných předpisů.

91

Úspěch založení ESUO s sebou přinesl další ctižádostivé plány v oblasti ekonomické spolupráce a jaderné energie, a tak na sebe podpis dalších dvou smluv nenechal dlouho čekat. V březnu roku 1957 podepsala v Římě148 šestičlenná skupina Montánní unie Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom)149. Je zajímavé připomenout, že všechny tři společenství měly společné orgány. Jak ukázal další vývoj, toto byl další významný a úspěšný krok na cestě k evropské integraci. Někteří autoři považují Římské smlouvy přímo za základ integračního procesu v západní Evropě, který směřuje k vytvoření ekonomické, měnové a politické unie150. Jiní je označují za smlouvy, jejichž základním cílem byla podpora procesu ekonomické integrace, která zahrnuje odstranění překážek volného pohybu zboží, služeb, dalších faktorů produkce a výhledově též peněz. Měli za cíl vytvořit prostředí, ve kterém by národní ekonomiky byly stále více propojené151. Od roku 1967 začal být pro označení všech tří společenství používán název Evropská společenství a tzv. „slučovací smlouva“ zavedla jednotný systém orgánů všech tří Společenství, tak byla odstraněna zbytečná triplicita. V roce 1968 byla pro průmyslový sektor vytvořena celní unie ES a k odbourání zemědělských cel došlo v roce 1970. Pařížská a obě Římské smlouvy tvořící právní základ Evropských společenství prodělaly od svého vzniku mnohé změny a úpravy, k nejdůležitějším patří ty, které vyvolal tzv. „Akt o jednotné Evropě“, který vstoupil v platnost v roce 1987. Tento akt novelizoval zakládající smlouvy, rozšířil pravomoci evropských orgánů tak, aby mohl být později vytvořen „jednotný vnitřní trh“ jako prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Jeho předchůdcem byl „společný trh“ jako prostor, ve kterém začal být členskými státy mimo jiné používán volný pohyb zboží. Ve vztahu ke třetím zemím existovala celní unie s jednotným celním tarifem a společným postupem vůči nim. Postupně se vytvářela i jednotná dovozní a vývozní politika. Tento akt znamenal velký krok v před, jeho přijetím se

148 149

Podle místa podpisu se tyto smlouvy nazývají též Římské smlouvy. Tato společenství byla založena jako celní unie, aby nedošlo ke kolizi s pravidly GATT a její Všeobecnou doložkou nejvyšších výhod. 150 Citováno z předmluvy JUDr. Miloslava Hada, CSc. Římské smlouvy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1993, s. 1. 151 Swann, D. The Economics of the Common Market, 7. vydání. London: Penguin Books, 1992, s. 95 – 97.

92

realizovala první velká reforma ES, která později vedla k Maastrichtským smlouvám a ke vzniku Evropské unie152. Další významná novelizace zakládajících dokumentů ES přišla v podobě Maastrichtské smlouvy podepsané dvanácti členskými státy v roce 1992, která přejmenovala Evropské hospodářské společenství, vzhledem k tomu, že dalece překročilo ekonomický rámec, na Evropské společenství . Na základě této smlouvy vzniká s platností od 1.11.1993 Evropská unie (EU) jak ji nazvali někteří autoři jako „z právního hlediska nedefinovatelná entita“153. Tato zahrnuje z hlediska své působnosti Evropská společenství jako tzv. první (komunitární) pilíř představující evropskou integraci a dva nové pilíře, které nejsou na rozdíl od prvního pilíře koncipovány nadstátně154 ale mezivládně. Jedná se o druhý pilíř společné zahraniční a bezpečnostní politiky a třetí pilíř jako spolupráce v oblasti justice a vnitřní bezpečnosti. Tyto tři pilíře jsou zároveň výrazem oblastí, v nichž EU působí. Druhý a třetí pilíř jsou založeny na mezinárodním právu, nemají tedy vliv na svrchovanost členských zemí. Na rozdíl od Evropských společenství není ale Evropská unie mezinárodní organizací a nemá právní subjektivitu155. Evropské společenství se tak stalo integrační organizací členských států Evropské unie156, jehož prostřednictvím se realizují cíle stanovené Maastrichtskou smlouvou157. Evropská unie tedy právně nenahradila Evropské společenství, ale oba celky existují vedle sebe s totožnou členskou základnou, společnými orgány ale rozdílnou působností158. Maastrichtská smlouva o Evropské unii znamenala oproti dosavadnímu stavu tolik nových změn, že již v době jejího sjednání byla potřeba právního zakotvení těchto změn více než jasná. Po pěti letech tedy přichází její revize představovaná Amsterodamskou smlouvou, kterou se pozměňovala Smlouva o Evropské unii, Smlouva
152

Keřkovský, M., Keřkovská, A. Evropská unie - historie, instituce, ekonomika a politiky. Praha: Computer Press, 1999, s. 18 an. 153 Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 33. 154 Nadstátnost prvního pilíře znamená omezení svrchovanosti (suverenity) zúčastněných států ve prospěch integračního celku představovaného Společenstvím. 155 Mezinárodní smlouvy se státy tedy neuzavírá Evropská unie ale Společenství. Příkladem je Dohody o přidružení ČR k Evropským společenstvím, tedy nikoliv k Evropské unii. 156 Od 1.5.2004 je členským státem EU i Česká republika a právní řád ES se tak stal smluvně závazným i pro ni. Více viz: Outlá, V., Hamerník, P. Praktikum práva Evropské unie. Pelhřimov: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 21 a násl. 157 Maastrichtská smlouva zakotvuje i vznik měnové unie a způsob zavádění jednotné evropské měny. 158 Působnost tří Evropských společenství je dána jejich zřizovacími smlouvami, kdežto působnost Evropské unie je stanovena šířeji, neboť zahrnuje působnost Společenství a další dva pilíře. Více Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Linde, 2004, s. 21.

93

o založení Evropských společenství a některé související akty. Byla podepsána v červenci roku 1997 a v platnost vstoupila v květnu roku 1999. Amsterodamská smlouva dále rozšířila pravomoci Evropského společenství na úkor svrchovanosti členských států, kdy část agendy třetího pilíře byla přenesena do pilíře komunitárního, vznikla tak nová část IV Smlouvy o ES. Třetí pilíř je tak nyní tvořen jen policejní a justiční spoluprací v trestních věcech159. Pokračování velmi podstatných změn znamenala i Smlouva z Nice, přijatá v prosinci 2000 na mezivládní konferenci ve francouzském Nice. Tato smlouva, která učinila reformu ve složení orgánů ES/EU a modifikovala rozhodovací procedury vstoupila v platnost v roce 2003. ES je tedy nadstátním útvarem reprezentující zájmy svých členů, kteří na něj dobrovolně přenesly část své státní svrchovanosti a za to očekávají, že budou moci požívat členských výhod. V současné době se ES stále vyvíjejí a zdokonalují, představují co do stupně integrace nadstátní organizaci v nejvyšším integračním stupni.

4.2 Právní postavení členských států jako součástí systému ES
Současně se vstupem státu do systému ES se velmi podstatně změní i jeho právní situace v oblasti mezinárodního obchodu. Zatímco předtím si mohl stanovit svou vlastní obchodní politiku vůči jiným zemím, uzavírat s nimi obchodní dohody, obchod provádět podle svých pravidel a všechny zahraničně obchodní vztahy upravovat nezávisle sám a zcela ve své pravomoci jako mocenský suverén, který je omezen jen svými závazky z mezinárodních smluv, podléhá po vstupu režim obchodu s ostatními státy plně komunitárnímu právu upravujícímu jednotný vnitřní trh ES. Stát je tedy součástí nadstátní ekonomické integrace, kdy došlo k přenesení jeho určitých pravomocí k vydávání norem ovlivňujících mezinárodní obchod na tuto nadstátní organizaci. Právní úprava mezinárodního obchodu členských států se tedy dělí jednak na úpravu v rámci jednotného vnitřního trhu, jednak na úpravu obchodních vztahů navenek, které podléhají zcela odlišnému režimu společné obchodní politiky vůči třetím

159

Změny, které přinesla Amsterodamský smlouva lze najít např. ve: Sborník dokumentů. Česká republika a současný svět. Praha: Linde Praha, 1998, s. 301.

94

zemím, jako politiky Společenství, tedy prvního (komunitárního) pilíře. Suverenita států je tedy značně omezena ve prospěch společného postoje v rámci Společenství. V situaci, kdy chybí komplexní úprava obchodního styku v právu ES, mohou členské státy pro své svrchované území nadále vydávat vlastní obchodní předpisy. V situaci, že jsou některé z nich překážkou volného obchodu, ale zároveň slouží naléhavým společenským zájmům, musí být podle judikatury ESD akceptovány160. Je však nutno připomenout, že základním výstavbovým pilířem mezinárodního obchodu je WTO, jehož členové zůstali členy WTO i po vstupu do EU s ohledem na skutečnost, že členem WTO je současně i ES a i ono se musí řídit jeho pravidly 161. ES tedy reprezentuje jako jednotný subjekt své členy, kteří jsou zároveň i členskými státy WTO. Zajímavé je, že ES nikdy oficiálně nepožádalo o vstup do GATT 162. Odborná veřejnost vnímá problematiku mezinárodního obchodu na třech rozdílných úrovních. Jednou z nich je úroveň vztahů mezi státy, resp. státy a mezinárodními organizacemi a mezinárodními organizacemi navzájem163. Tato úroveň spadá do širšího rámce mezinárodního ekonomického práva, které je součástí systému mezinárodního veřejného práva. To je i případ vztahů WTO a ES.

4.3 Pravomoci ES versus pravomoci členských států a jejich dopad na mezinárodní obchod
Smyslem této kapitoly je popsat a vysvětlit vznik, podstatu a obsah pravomocí164 ES, vymezit vztah mezi členskými státy a Společenstvím, co se týče jejich pravomocí. ES je oprávněno jednat z pozice suveréna i vůči členským státům, ukládat jim povinnosti a rozhodovat spory mezi nimi. Otázka pravomocí a jejich dělby se v evropském právu řídí vlastními pravidly, znalost jejich obsahu a mezí je pro každý členský stát stěžejní otázkou.
160 161

Janků, M. Evropská unie: právní systém evropských společenství. Praha: Computer Press, 2002, s. 87. ES je jediným členem WTO, který není suverénním státem. 162 Cannizzaro, E. The European Union as an Autor in International Relations. London: Kluwer Law International, 2002, s. 236. 163 Další dvě úrovně jsou vnímány jako (i) vztah státu a obchodníka či (ii) vztah mezi samotnými obchodníky mezi sebou navzájem v obchodních vztazích. 164 Pod pojmem pravomoc se rozumí způsobilost (v tomto případě ES a jeho orgánů) mít prostředky k plnění stanovených úkolů. Právnický slovník vymezuje pravomoc jako „oprávnění příslušného orgánu vykonávat veřejnou moc v oblasti své působnosti zákonem stanovenými právními prostředky“. Hendrych, D. a kol.: Právnický slovník, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 726.

95

Z obecného hlediska mohou mezinárodní organizace, tedy i Společenství, fungovat a vyvíjet svou činnost pouze za předpokladu, byly-li nadány určitými pravomocemi, které na ně byly přeneseny165. Členské státy jsou nadány tzv. pravomocí o pravomocech, neboť právě ony mohou rozhodovat o pravomocech Společenství a dělbě pravomoci mezi ně na jedné straně a Společenství na druhé straně. Jedině členské státy mohou měnit zakládající smlouvy a přenášet tak na Společenství větší či menší díl svých svrchovaných pravomocí166. Dle některých autorů je Společenství subjekt sui genesis vybavený pravomocemi k tomu, aby mohl plnit úkoly vymezené v zakládajících smlouvách167. Výsledkem je, že se členské státy musí zdržet jakéhokoli jednání, které by bylo v rozporu s jednáním Společenství jednajícího v rámci delegované pravomoci. Naopak v případech, kdy Společenství není nadáno jednat v rámci a mezích své pravomoci, může členský stát jednat jako neomezený suverén 168. Z hlediska vertikálního dělení169 tak rozeznáváme: • pravomoc výlučnou, kdy členské státy přenesly v některých oblastech své suverénní kompetence plně na Společenství. Stricto sensu zde nejde o dělbu moci, neboť ji vykonává jen Společenství. • pravomoc konkurující (dělenou, paralelní), kdy došlo k částečnému přenesení pravomocí členskými státy. Při výkonu těchto pravomocí členské státy a Společenství spolupracují.170 • pravomoc vyhrazená členským státům, kdy si v určité oblasti členské státy ponechaly své pravomoci v celé jejich integritě, avšak i zde je patrné jisté prolnutí komunitární pravomoci s výsostnými pravomocemi členských států do
165

Otázkou pravomocí se několikrát zabýval i Mezinárodní soudní dvůr, který formuloval pravidlo „principu přenesených pravomocí. Jurisdiction of the European Commission of the Danube between, Galatz and Braila advisory opinion, 1926, publ. Permanent Court Of International Justice, Series B, no. 14, s. 64. Dostupné z: http://www.icjcij.org/icjwww/idecisions/icpij [citováno 20.02.2006]. 166 Přenesení pravomocí musí být bezpodmínečné a na časově neomezenou dobu. I přes významný nárůst pravomocí, je Společenství stále nadstátní organizací a nikoli federálním státem. Tento názor potvrdil i Spolkový ústavní soud SRN ve svém rozsudku o Maastrichtské smlouvě ze dne 12. října 1993, kdy označil Společenství a jeho pravomoci ve vztahu k pravomocím členských států za Společenství států a nikoliv spolkový stát. 167 Tichý, L. a kol. Evropské právo. Praha: C.H.Beck, 200, s. 86. 168 Takto se projevuje doktrína dělených pravomocí (occupied fields), jak o tom rozhodl i ESD ve věci 6/76 Officier van Justitie. 169 Jedná se o dělbu pravomocí mezi členskými státy a Společenstvími, je obecně vymezena v čl. 5/1 SES, omezena principem subsidiarity dle čl. 5/2 SES a proporcionality v čl. 5/3 SES a principem restriktivního výkladu. Obecné zmocnění upravuje čl. 308 SES. 170 Například v oblasti zákonodárné pravomoci, pokud Společenství upraví danou oblast odpovídajícím způsobem, nemohou členské státy vydávat akty v rozporu s touto legislativou. Jedná se o tzv. prekluzi pravomoci.

96

té míry, kdy je nutné zajistit, aby nedocházelo k ohrožení uskutečnění cílů ES z důvodů výkonu pravomocí, které si členské státy ponechaly. Tyto mají povinnost zdržet se jakéhokoli jednání, které by znemožňovalo uskutečnění cílů SES171. Primární právo však neobsahuje katalog pravomocí, z nějž by bylo zřejmá dělba pravomocí mezi Společenství a členské státy. I čl. 3 SES, který popisuje úkoly Společenství, mluví pouze o jeho činnostech, nikoli o výlučných kompetencích. ESD konstatoval výlučnou příslušnost Společenství právě pouze pro oblast mezinárodního obchodu.172 O výlučné pravomoci se však konkrétně zmiňuje Ústavní smlouva, v jejímž textu je zakotvena výlučná pravomoc Unie mimo jiné v oblastech celní unie a společné obchodní politiky, byť jde o úpravu ještě de lege ferenda. Pro upřesnění sdělila Komise na svém Memorandu o principu subsidiarity Radě a Parlamentu, že výlučnou pravomoc má Společenství v případech odstraňování překážek vnitřního trhu, zejména v oblastech volného pohybu zboží, kapitálu a služeb, společné obchodní politiky, pravidel hospodářské soutěže, společné organizace zemědělských trhů a zachování stavu ryb, jakož i v podstatné části dopravní politiky. V budoucnu se počítá s výlučnou pravomocí společenství i pro oblast měnové a kursové politiky. V otázce výlučné či nevýlučné pravomoci ES sjednávat mezinárodní smlouvy, bylo ve vztahu k problematice uzavření smluv v systému WTO stěžejní stanovisko ESD č. 1/1994 k Dohodě o zřízení WTO a všem navazujícím dohodám přijímaným současně. Toto stanovisko si na ESD vyžádala Komise podle čl. 300 odst. 6 SES173. Na základě tohoto stanoviska spadalo sjednání Dohody o zřízení WTO a Všeobecné dohody o clech a obchodu do výlučné pravomoci ES. U ostatních dohod ze systému práva WTO je již situace složitější.

171 172

Janků, M. Evropská unie-právní systém ES. Praha: Computer Press, 2002, s. 17 an. ESD svůj názor rozpracoval v judikatuře (C-83/94 Leifer), nestanovil však žádná obecná kritéria, podle kterých by bylo možno při určování pravomoci postupovat. 173 Citace ustanovení: „Evropský parlament, Rada, Komise nebo členský stát si mohou předem vyžádat posudek Soudního dvora o slučitelnosti zamýšlené dohody s ustanoveními této smlouvy. Je-li posudek Soudního dvora záporný, může dohoda nabýt platnosti jen za podmínek stanovených článkem 48 Smlouvy o Evropské unii.“

97

4.4 Jednotný vnitřní trh a společná obchodní politika ES
Jednotný vnitřní trh Jednotný vnitřní trh je od roku 1993 nástupcem společného trhu174. Upravuje ho SES a množství předpisů sekundárního práva, je značně skloňován i judikaturou ESD. Obchod mezi členskými státy se uskutečňuje v jeho rámci podle specifickým komunitárních pravidel. Jednotný vnitřní trh v některých rysech připomíná trh národní a z právního hlediska není obchod mezi členskými státy považován za mezinárodní. Někteří autoři o něm hovoří jako o prostoru, který se má ekonomicky chovat jako trh jediného státu175. Vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic je založen především na čtyřech základních svobodách volného pohybu zboží176, osob, služeb a kapitálu a jeho režim je ovládán základní zásadou zákazu diskriminace podle státní příslušnosti Jako základní zásada platí, že pohyb zboží mezi členskými státy nesmí být omezován žádnými překážkami či opatřeními ze strany členských států. Tato zásada se promítá do čl. 25 SES, který výslovně stanoví, že dovozní nebo vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány a zákaz se vztahuje i na cla fiskální povahy. Tento zákaz uvalování cel a obdobných dávek se stejným účinkem177 mezi členskými státy je na rozdíl od zákazu množstevních omezení absolutní, výjimky z něj tedy nejsou možné. K odbourání cel a obdobných dávek mezi členskými státy ES došlo navždy již v roce 1969. Při přechodu zboží přes hranici lze
174

Integrační procesy začaly rokem 1968, kdy byla vytvořena celní unie, následoval společný trh a dokonalejší jednotný vnitřní trh, zamýšlený vývoj do budoucna je vytvoření měnové, hospodářské a posléze i politické unii. Samotný projekt jednotného vnitřního trhu, který měl za úkol vytvořením prostoru bez vnitřních hranic zvýšit ekonomickou výkonnost Společenství a plně využívat jeho potenciál. Více viz.: Šmejkal, V., Kadlčík, R., Urban, L. Průvodce podnikatele Evropskou unií. Praha: Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV, 2000, s. 119. 175 Svoboda, P. Úvod do evropského práva. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 117. 176 Tato práce se podrobněji zaměří pouze na volný pohyb zboží, jakožto základní princip obchodu se zbožím mezi členskými státy. Zbožím, tak jak ho definoval ESD ve věci Komise v. Itálie (7/68) se rozumí výrobky, včetně surovin a zemědělských produktů, které mají hodnotu vyjádřitelnou v penězích a mohou být předmětem obchodní transakce. Do režimu volného pohybu spadá nejen zboží z produkce ES, ale i zboží importované z třetích zemí, které prošlo úplným dovozním postupem. Viz.: Watt, D., Dashwood, A. European Community law. London: Sweet & Maxwell, 1993, s. 181. 177 Touto dávkou je dle rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Itálie (24/68) jakýkoli poplatek, vybíraný v souvislosti s přechodem zboží přes intrakomunitární státní hranici. Dále ESD definice této dávky vymezil i ve svém rozhodnutí Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiters (2 a 3/69).

98

vybírat jen poplatek jako úhradu za poskytnuté služby. Komunitární celní právo se tedy týká pouze obchodu s třetími zeměmi. Čl. 28 a 29 upravují zákaz množstevního omezení178 dovozu a vývozu, jakož i veškerých opatření s rovnocenným účinkem179. Avšak SES a její čl. 30 připouští existenci výjimek, kdy lze omezit či zakázat dovoz, vývoz nebo tranzit zboží z jiného členského státu. Nesmí se ale jednat o svévolnou diskriminaci dováženého zboží nebo o skryté omezování obchodu, jedná se o tyto výslovně stanovené důvody180: • • • • • Ochrana veřejné mravnosti Ochrana veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku Ochrana zdraví a života lidí, zvířat a rostlin Ochrana kulturního bohatství Ochrana duševního vlastnictví Vedle zákazu cel, kvantitativních restrikcí a dávek s jim obdobným účinkem, je zakázána rovněž daňová diskriminace zboží181, které pochází z jiného členského státu. Článek 90 SES stanoví zákaz členských států podrobit přímo či nepřímo výrobky jiných členských států jakémukoli vyššímu vnitrostátnímu zdanění než je to, jemuž jsou přímo nebo nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí. Dále nesmí členské státy tyto
178

I definice množstevního omezení, která v SES chybí, je obsažena v bohaté judikatuře ESD. Uveďme například rozhodnutí ESD ve věci Riseria Luigi Geddo v. Ente Nazionale Risi (2/73), které množstevní omezení definuje jako jakékoli opatření, které vede k úplnému nebo částečnému omezení vývozu, dovozu nebo průvozu zboží. Opatření může mít formu zákazu dovozu (rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Itálie, Zákaz dovozu vepřového masa 7/61) nebo například systému kvót (rozhodnutí ESD ve věci Salgoil SpA v. Italské ministerstvo zahr. obchodu 13/68). 179 Jakákoli opatření členského státu, která mohou mít za následek znevýhodnění dováženého zboží jako jsou například právní předpisy, rozhodnutí státních orgánů nebo jejich nečinnost. Následkem je jakékoliv zvýhodnění tuzemského zboží na úkor zboží z jiného členského státu. Definice opatření státu s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení je obsažena i v početné judikatuře ESD: rozhodnutí Belgie v. Dassonville (8/74), Cassis de Dijon (120/78) nebo rozhodnutí ve spojených věcech Keck a Mithouard (C-267-268/91). Wyatt a Dashwood uvádí ve své knize definici opatření s rovnocenným účinkem, jako všech obchodních pravidel či zákonů přijatých členským státem, které jsou způsobilé narušit jednotný vnitřní trh, ať už přímo či nepřímo, v přítomnosti či potencionálně. Viz.: Wyatt, D., Dashwood, A. European Community Law. London: Sweet & Maxwell, 1993, s. 211. 180 Pro hlubší studiu a pochopení těchto výjimek uvádím následující judikaturu: (i) veřejná morálka (r. ESD ve věci R v. Hen nand Darby 34/79, Conegate Ltd. 121/85), (ii) veřejná bezpečnost a veřejný pořádek (r. ESD ve věci R v. Thompson 7/78, Campus Oil Ltd. v. Ministr průmyslu a energie Irska 72/83), (iii) ochrana zdraví a života lidí a zvířat a ochrana rostlin (r. ESD ve věci Komise v. Spojené království, Dovoz drůbežího masa 40/82), (iv) ochrana kulturního bohatství (r. ESD ve věci Komise v. Itálie, Vývozní dávka z uměleckých pokladů 7/68), (v) ochrana duševního vlastnictví (r. ESD ve věci Merk v. Stephar 187/80) 181 S daňovou diskriminací úzce souvisí i pojem daň. Někdy daní členské státy záměrně označovaly například dávku s obdobným účinkem jako clo, aby se vyhnuly postihu ze strany ES. Proto lze jen uvítat rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Francie (Dávka z kopírovacích strojů 90/79), které přineslo definici daně, jako součásti všeobecného systému vnitřních dávek systematicky ukládaných podle objektivních kritérií jednotlivým kategoriím výrobků bez ohledu na jejich původ.

99

výrobky zdanit takovým způsobem, jež by poskytovalo nepřímou ochranu jiným výrobkům182. Někteří autoři se domnívají, že možné úskalí ale hrozí v tom, že toto ustanovení upravuje pouze zákaz diskriminace, nezajišťuje však již daňové zrovnoprávnění mezi členskými státy, takže výsledkem je, že daňové režimy zůstávají odlišné v každém státě, čelí pouze požadavku nediskriminace183. Při interpretaci čl. 90 je nutné uvažovat o něm v souvislosti s volným pohybem zboží a čl. 23 a 25 SES. Již v minulosti bylo poukázáno na skutečnost, že ESD vymezil rozdíl mezi dávkou mající podobný účinek jako clo pravou daní. Tato ryzí daň je dávka, která souvisí s vnitřním zdaněním, systematicky se vztahujícím na různé druhy výrobků v souladu s objektivními kritérii bez ohledu na původ těchto výrobků (Comise v. Francie 90/79)184. Poměrně přísně jsou v právu ES upraveny i státní podpory a monopoly komerční povahy, jako potenciální hrozba možných překážek obchodu. Celá problematika je doplněna i úpravou hospodářské soutěže. Obchod mezi členskými státy v rámci jednotného vnitřního trhu se řídí výhradně komunitárním právem.

Společná obchodní politika Cesta ke společné obchodní politice ES vedla od Římských smluv, formování celní unie, přes režim společného trhu, jednotný vnitřní trh až k zahájení první etapy měnové unie185. Společná obchodní politika, která zahrnuje režim obchodu s třetími státy, spadá do výlučné pravomoci ES a národní opatření v oblasti společné politiky přicházejí v úvahu jen s výslovným zmocněním ES186. Členské státy jsou tedy plně podřízeny Společenství a musí respektovat metodu právní regulace této problematiky uplatňovanou Společenstvím, v které převládají nařízení a rozhodnutí, zatímco směrnice se vyskytují jen okrajově. Členské státy jsou tedy zbaveny vlastních pravomocí, které
182

V praxi ale často dochází k porušování tohoto ustanovení, které se projevuje jako nepřímá diskriminace dováženého zboží, které je zdaňováno méně výhodně než obdobné (zastupitelné) zboží tuzemské. Této problematiky se i týkal rozsudek ESD ve věci Komise v. Francie (168/78). 183 Weatherill, S., Beaumont, P. EC Law: The Essentials guide to the legal workings of the european community. London: Penguin books, 1993, s. 340. 184 Steiner, J. Textbook on EC LAW, 4. vydání. London: Blackstone Press Limited, 1988, s. 88. 185 Plchová, B. a kol. Česká republika a Evropská unie. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, s. 57. 186 Členské státy mohou mohou přijímat právní předpisy a uzavírat mezinárodní smlouvy v tomto ohledu jen, jsou-li k tomu výslovně zmocněny ES.

100

by tuto politiku narušovaly či znemožňovaly. Je upravena v hlavě IX SES, kde však chybí její definice. Základ společné obchodní politiky tvoří celní unie, principy politiky a její cíle. Principy upravuje čl. 133, který současně vymezuje obsah společné obchodní politiky pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření pro případ dumpingu a subvencování. Cílem této politiky je harmonický rozvoj světového obchodu, především cestou postupného odstraňování omezení mezinárodního obchodu a snižování celních překážek. Na společnou obchodní politiku může být nazíráno i jako na nástroj utváření řádně fungujících obchodních vztahů 187. Jako projev vnějších vztahů ES, patří pod správu Generálního ředitelství pro obchod (Trade Directorate-General)188. Vnější aspekt celní unie se projevuje tím, že členské státy vůči třetím zemím postupují podle pravidel jednotné celní politiky a přijatého společného celního sazebníku189. Z teritoriálního pohledu však celní unie není totožná s územím členských států ES, některé části území členských států ES jsou z ní vyňaty nebo do ní spadají i některé třetí státy. Článek 133 se zmiňuje i o jednotných zásadách společné obchodní politiky. Dle některých autorů lze rozlišovat zásadu uniformity a asimilace190 . Zásada uniformity zahrnuje jednotná pravidla pro vnější obchod Společenství, jejichž existence se odvozuje od judikatury ESD a rovněž z článku XXIV Dohody GATT, který stanovuje, že celní unie představuje jednotné celní území. Neboť celní unie může efektivně existovat jen tehdy, spadají-li vnější obchodní vztahy členských států do jednotného režimu. Od roku 1968 používají členské státy jednotný celní tarif, kvantitativní omezení dovozu přetrvává v podobě komunitárních kvót191. Zásada asimilace dopadá na výrobky dovezené ze třetích států a upravují ji čl. 23 odst. 2 a 24 SES. Tyto články upravují volný intrakomunitární pohyb dovezených
187

Svoboda, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 124. 188 Cihelková, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 57. 189 Požadavek na jeho přijetí je obsažen v čl. 23 SES. 190 Eeckhout, P. External Relations of the European Union, Legal and Constitutional Foundations. Oxford Univerzity Press, Oxford, 2005, s. 348 a násl. Ale například Svoboda ve své knize Liberalizace zboží v právu Evropské unii hovoří o zcela odlišných zásadách, na kterých se zakládá společná obchodní politika opíraje se při tom o judikaturu ESD. Takto tedy zmiňuje zásadu koherence a zásadu přednosti volného intrakomunitárního obchodu. 191 Poslední národní kvóty vymizely v roce 1993.

101

výrobků, které jsou do něj vpuštěny za předpokladu, že u nich byly splněny všechny dovozní náležitosti, řádně zaplacena cla a poplatky s rovnocenným účinkem. Po splnění předchozích podmínek se na tyto výrobky vztahují všechna pravidla volného oběhu zboží, což potvrdil i již zmíněný judikát ESD Dassonville 8/74. Narušení výlučnosti pravomoci ES v oblasti společné obchodní politiky je některými autory192 spatřováno v neexistenci administrativního zajištění aplikace práva ES. Tak například ES sice stanoví jednotný celní tarif, chybí mu ale vlastní celní orgány, které by ho aplikovaly. Celní politika musí být tedy prováděna celními správami členských států. Podobná je i situace u vývozních a dovozních povolení, které obstarávají taktéž orgány členských států. Společná obchodní politika, která představuje jednu z nejdůležitějších součástí právní regulace vnějších vztahů EU, je v neustálém vývoji a po vzniku EU v roce 1993 je propojena i se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou. I v jejím rámci se ale stále objevují mnohé otazníky a právní otázky, kdy odpovědi na ně přinese až další vývoj. V další kapitole budou rozebrány jednotlivé prvky tvořící obsah společné obchodní politiky jako je zásada volného obchodování a opatření ovlivňující dovoz a vývoz.

4.5 Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných opatření

Úvod Podíl ES na celosvětové výměně zboží a služeb se stále zvyšuje a v důsledku toho nabývá na svém významu i společná obchodní politika, o které není pochyb, že se stala jednou z vůbec nejvýznamnějších komunitárních politik. V současnosti zaujímá ES postavení vůbec největšího dovozce i vývozce ve světě193. Společná obchodní politika má dva základní směry, kterými se ubírá, jako je utváření řádných obchodních vztahů se třetími zeměmi a společná obchodně ochranná politika na ochranu proti
192 193

Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy EU. Brno: MU, 2006, s. 43. Připadá mu více než 20 % světových exportů a importů zboží.

102

narušování řádnosti těchto vztahů, což znamená, že v jejím rámci existuje soubor právních nástrojů proti porušování řádných obchodních vztahů vytvořených na jejím základě194. Tato společná obchodně ochranná politika slouží tedy jako nástroj proti cizím nedovoleným praktikám, které poškozují zájmy ES, dále je jí využíváno ke plnění mezinárodních závazků ES a jejich členských států, či směřuje k zajištění účinnosti komunitárního práva ve vztahu k třetím zemím. Obdobně jako Spojené státy si ES vytvořilo systém nástrojů vhodných jako ekonomická opatření proti jiným zemím195. První přijetí ochranných nástrojů navrhla Komise v roce 1964, avšak nař. 2641/84 o posílení společné obchodní politiky zejména v oblasti ochrany proti nedovoleným obchodním praktikám bylo přijato až o 20 let později. S vývojem mezinárodního obchodu bylo časem nahrazeno nař. 3286/94 o komunitárních postupech ve společné obchodní politice k výkonu mezinárodních obchodních pravidel, zejména těch přijatých v rámci WTO. Toto nařízení je základem stávající obchodní úpravy a bylo přijato na základě čl. 133 SES. Jeho cílem bylo vytvoření jasného a přehledného mechanismu pro postup ES v případech, kdy existují překážky obchodu, které ovlivňují trh Společenství a mohla být odstraněna škoda z nich vyplývající. Význam tohoto nařízení spočívá též v tom, že přineslo definici termínu „pravidla mezinárodního obchodu“196. Obchodně ochranná opatření společné obchodní politiky můžeme dělit na opatření, proti kterým se ES brání197, dále pak na opatření, které ES samo používá ke své ochraně. V této kapitole bude věnována pozornost později jmenovaným. Základním cílem společné obchodní politiky ES je kontrola nad kvantitou dovozu a snaha o maximalizaci objemu vývozu. Díky výlučné pravomoci Společenství v této oblasti,
194

Svoboda, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 89, 124. 195 Z tohoto hlediska byl významný tzv. „Nový nástroj obchodní politiky“ (New Commercial Policy Instrument), který vycházel z interpretace čl. 113 SES. Tento článek upravuje pravomoc ES přijmout ochranná obchodní opatření, pokud jsou v souladu se společnou obchodní politikou. V roce 1994 byl Nový nástroj obchodní politiky nahrazen tzv.“Nástrojem obchodních bariér“ (Trade Barriers Instrument). Viz.: Bronckers, M. Private participation in the enforcement of WTO law: the new EC trade barriers regulation. Common market law review, sv. 33, 1996, č. 2, s. 299-318.
196

Těmi se rozumí hlavně ta pravidla vytvořená pod patronací WTO a formulovaná v přílohách smlouvy o jejím založení. Dále to mohou být i pravidla uvedená v jakékoli jiné smlouvě upravující pravidla použitelná pro obchod Společenství a třetích zemí, jejíž stranou je ES. 197 Z historie je známo, že uvolňování obchodu je nutně doprovázeno i ochrannými opatřeními proti různým nekalým praktikám, jako zejména dumpingu, padělání zboží a subvencím.

103

dopadají na všechny obchodníky podnikající na území členských států ES, v zásadě shodné podmínky realizace společné obchodní politiky. Jak již napovídá název této kapitoly, disponuje i ES k realizaci společné obchodní politiky, založené na čl. 131-134 SES, určitými nástroji. Přesněji řečeno jde o dvě následující kategorie nástrojů198, které je možno používat samostatně i společně: • • autonomní nástroje, v podobě komunitárních aktů. smluvní nástroje, kterými jsou dvoustranné a mnohostranné mezinárodní smlouvy. Rozsah nástrojů obchodní politiky je v podstatě otázkou působnosti čl. 133 SES199 a je předmětem trvalých diskuzí mezi Radou a Komisí, kdy Rada je zastáncem „teorie cíle“, podle níž je rozhodným kritériem, zda právní akt spadá pod čl. 133 SES, cíl opatření ovlivnit rozsah či tok obchodu. Komise naopak zastává „teorii nástroje“, podle níž je rozhodným kritériem povaha použitého nástroje, takže právní akt spadá pod čl. 133 SES, je-li použit specifický nástroj, kterým se upravuje mezinárodní obchod. Kromě nástrojů obsažených v demonstrativním výčtu čl. 133 SES, potvrdil ESD ve své judikatuře i existenci následujících opatření, co by součásti moderní společné obchodní politiky: • • • • • potlačení fiskálních a obchodních rozdílů při obchodu se třetími zeměmi (r. ESD 37 a 38/73 Diamandarbeiters) úprava celní hodnoty (8/73 Hauptzollamt Bremerhaven) ujednání o disciplině při přidělování exportních úvěrů (posudek 1/75) přidělování všeobecných preferencí zahrnující otázky životního prostředí i rozvojové politiky (45/86 Komise v. Rada) stabilizační mechanismy týkající se stability cen nebo množství jistých produktů na úrovni světového trhu nebo na úrovni trhů regionálních (45/86 Komise v. Rada)
198

Podle jiné kategorizace lze však nástroje dělit i na: (i) tarifní, kdy je obchod omezen ekonomicky a nikoliv administrativně (cla a dávky s rovnocenným účinkem), (ii) kvantitativní, kdy je omezí obchodu spíše administrativní povahy (kvóty a opatření s rovnocenným účinkem). Rozdíl mezi tarifními a kvantitativními omezeními spočívá zejména v tom, že zatímco u zboží zatíženého tarifním omezením je pouze na rozhodnutí dovozce, zda clo či jinou dávku zaplatí či nikoliv, a tím umožní dovoz do země určení, v případě kvantitativního omezení je dovoz zboží nad povolený strop zakázán. 199 Svoboda uvádí následující výčet obchodních nástrojů spadající pod tento článek: cla, dohody, liberalizační opatření, vývozní politika, antidumpingová a antisubvenční opatření. Dle posudku ESD 1/78 má tento výčet pouze demonstrativní povahu a může být tudíž rozšiřován.

104

• •

odlišné vnitrostátní zdanění zboží dovezeného z nečlenských států (193/85 CoFrutta) omezení dovozů zboží z důvodu ochrany zdraví (62/88 Řecko v. Rada)

Autonomní nástroje společné obchodní politiky

Cla Cla, označovaná někdy za první generaci překážek obchodování, patří do fiskálních či tarifních nástrojů obchodní politiky a v minulosti byly především významnými zdroji financování státního fisku. V moderní době však došlo k potlačení této role cel a ta se posunula do pozice efektivních nástrojů v rukou vlád, jak dosáhnout svých ekonomických zájmů. Avšak i politika jednotlivých vlád se musela vlivem existence GATT/WTO přizpůsobit stále více se prosazujícímu trendu liberalizace mezinárodního obchodu, který se prosazoval snižováním celního zatížení a současným odstraněním netarifních překážek obchodování, které vedlejším jevem. Avšak vzhledem k určité transparentnosti systému používání cel, jsou to právě ona, která mohou v souladu se zásadami GATT/WTO členským státům napomoci k ovlivnění jejich ekonomických zájmů. Jiné nástroje jako daně, zvláštní dávky, kvantitativní restrikce atd. jsou spíše nevítaným jevem, u kterého se projevuje všeobecná tendence k jeho omezení či úplnému potlačení200. I přes žádoucí minimalizaci užívání cel v mezinárodním obchodě, nejsou tyto nijak zakázány. Je důležité zdůraznit, že veškerý vývoj a řešení problémů na půdě WTO mají dopad i na normy vydávané v rámci ES, které na tyto aspekty plně reflektují. Čl. 23 SES stanoví, že Společenství je založeno na celní unie 201, která má dvě základní orientace, kdy působí jednak dovnitř, tzn. ve vztahu k jednotlivým členským státům, mezi nimiž ruší cla a poplatky s rovnocenným účinkem, a jednak ve vztahu
200 201

byly vždy jeho negativním

Příkladem takového postoje k těmto nástrojům je např. čl. XI GATT 1994. Později zdokonalenou na společný resp. jednotný vnitřní trh.

105

k třetím státům, vůči nimž uplatňuje společnou celní politiku202. Základem této politiky je společný celní sazebník, který obsahuje jednotná autonomní cla celní unie ES, a komunitární celní kodex, shrnující jednotná harmonizovaná pravidla celního řízení203. Společný celní sazebník představuje to , co odlišuje zónu volného obchodu od celní unie. Pouze při unifikaci cel vzniká situace, kdy je importér ochoten dopravovat zboží do celní unie nejkratší cestou a nevytvářet tak situaci známou pod termínem „odklon obchodu“204. Vytváření sazebníku je datováno od roku 1968, kdy se završil proces vytváření celní unie. Na základě zmocnění čl. 26 SES byl vydán nařízením Rady (EHS) č. 2658/87, o sazební a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku ve znění pozdějších úprav. Tato nomenklatura je každoročně inovována a celý systém uzavírá nařízení Rady (EHS) č. 918/83, o systému Společenství pro osvobození od cla. Význam celního sazebníku je jednak v zajištění jednotné aplikace společné obchodní politiky a také ve vytvoření podkladu pro statistické informace o mezinárodním obchodu205. Sazebník se aplikuje na dovozy zboží ze třetích zemí na území celní unie ES. Pro určité zemědělské výrobky je sazebník nahrazen zemědělskými dávkami206. Sazebník se skládá ze dvou částí jako jsou kombinovaná nomenklatura207 zboží a služeb a celní sazby, součástí jsou rovněž měrné jednotky pro jednotlivé druhy zboží. Pro potřeby celní praxe byl vytvořen neustále aktualizovaný sborník všech momentálně i krátkodobě platných celních předpisů a režimů, tzv. integrovaný celní sazebník TARIC, jenž kromě celního sazebníku obsahuje zvláštní komunitární předpisy o celních suspenzích, kvótách, preferencích, antidumpingová a vyrovnávací cla, zemědělské dávky atd. Stanovení výše cel je výlučnou pravomocí Společenství, jmenovitě Rady, rozhodující kvalifikovanou většinou na návrh Komise dle čl. 26 SES. I když jsou cla vybírána celními orgány členských států, jsou příjmem Společenství v jeho evropském
202

Cremona, M. Rhetoric and reticence: EU external commercial policy in a multilateral context. Common Market Law Review, sv. 38, 2001, č. 2, s. 362. 203 Například pravidla k aplikaci společného celního sazebníku. 204 Odklon obchodu je nežádoucím jevem, při kterém importér využívá stát s nejnižší celní sazbou pro dané zboží, pro které tento stát tvoří tzv. „přestupní stanici“. 205 Svoboda, P. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde Praha, a.s., 1999, s. 19. 206 Zemědělská dávka není clo, ale rozdílová daň, která má u zemědělských výrobků zajistit srovnání světových a komunitárních cen (r. ESD Max Neumann 17/67) 207 Kombinovaná nomenklatura má za úkol sjednotit nomenklatury celního sazebníku a zahraničně obchodních statistik předepsaných za účelem dovozních deklarací o dováženém zboží.

106

rozpočtu, mohou být stanovena jako autonomní či smluvní. Základem správného vyměření cel je stanovení celní hodnoty zboží. Rozdíly mezi způsoby stanovení celní hodnoty jsou nežádoucí, a proto právo WTO, jmenovitě Dohoda o provádění článku VII GATT 1994, obsahuje mezinárodně jednotné zásady pro toto stanovení. Určení, odkud zboží pochází dle pravidel původu, má rozhodující dopad na jeho celní zatížení. Situace je značně ztížena existencí výjimek z režimu nejvyšších výhod a národního režimu v rámci WTO. Určitým úspěchem v rámci Uruguayského kola však bylo sjednání Dohody o pravidlech původu, která obsahuje pravidla pro stanovení původu zboží či služeb v nepreferenčním režimu. Určením původu se zabývá i celní kodex ES, který v čl. 22-26 obsahuje určení v režimu tzv. nepreferenčního původu zboží, preferenční původ208 je pak uveden v čl. 27. Celní sazebník není neměnným dokumentem a existují od něj odchylky ve formě zvýšení i snížení cel. Snížení cel je vyvoláno většinou důvodem pomoci rozvojovým zemím nebo potřebou dovozu některého zboží do ES a projevuje se jako úplná209 či komoditní210 výluka z celního sazebníku. Důvodem poskytování preferenčních sazeb rozvojovým státům v tzv. „všeobecném systému preferencí“ (GSP) je snaha o zjednodušení a harmonizaci jejich přístupu na trh ES. Rozvojové státy hrají v obchodování s ES důležitou roli, neboť jsou jeho frekventovaným a nepostradatelným partnerem pro obchodní transakce. O tom svědčí i skutečnost, že pětina světového vývozu z rozvojových zemí směřuje právě do ES a v otázce zemědělských produktů hraje ES roli největšího dovozce z těchto zemí. Tento režim je v rámci ES zaveden od roku 1971 a vyhlašuje se pravidelně na budoucích deset let211. Celní kodex je normou ES přijatou jako nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství ve znění dalších úprav, v platnost vstoupil 1.1.1994. Pro jeho provádění bylo vydáno nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 obsahující ustanovení k provádění výše zmíněného nařízení. Celní kodex tedy vznikl až následně po přijetí společného celního sazebníku, který akceleroval harmonizaci a následnou unifikaci celních předpisů členských států.

208

Preferenční pravidla jsou obvykle doplněna pravidly kumulace původu, a to bilaterální nebo multilaterální. 209 Celní sazebník je zcela nahrazen odlišnou smluvní úpravou. 210 Celní sazby se sníží jen u určitého druhu zboží. Příkladem uceleného systému komoditních výluk preferenční povahy je všeobecný preferenční systém pro cca 150 rozvojových zemí. 211 Poslední závazná představa Komise o realizace GSP spadá na období 2006-2015.

107

Předpokladem úplné aplikace společného celního sazebníku bylo sblížení celních předpisů členských států, neboť pokud by členské státy aplikovaly sazebník na základě rozdílných zákonných a podzákonných předpisů, neexistovala by žádná jednotná celní bariéra. Práce na tomto sblížení započaly r. 1988 a vyvrcholily r. 1992 v přijetí Komunitárního celního kodexu, jehož účinnost byla stanovena na 1.1.1994. Jeho význam spočívá i v tom, že se vněm shromáždily různé roztříštěné komunitární předpisy a zavedl jednotnou definici některých důležitých pojmů. Kodex upravuje práva a závazky osob vzhledem k uplatňování daní, původu zboží, celní hodnoty, řízení, dále celní režimy a nástroje, jejichž pomocí lze dovozní a vývozní cla či jiná opatření aplikovat. Jedná se o celní sazebník, klasifikace zboží, původ zboží212 a jeho celní hodnota. Oblast působnosti celního kodexu stanoví jeho články 1-3 na: • • obchod mezi Společenstvím a třetími zeměmi na zboží, ne něž se vztahují Smlouva o založení EHS, Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii a Smlouva o založení ESVO Po úplném zrušení celních formalit na hranicích mezi členskými státy se ukázalo jako nezbytné posílit účinnost celních kontrol na vnější hranici ES. Za tímto účelem byl ES přijat strategický program „Clo 2000“, který měl v letech 1996-2000 podpořit, doplnit a sjednotit celní postupy členských států při provádění komunitárního celního práva. Cla lze dělit s mnoha hledisek, pro účely této práce je však nejdůležitější hledisko vazeb, dle něhož lze rozlišit cla smluvní a autonomní. Smluvní cla vyplývají ze závazků v rámci GATT a dopadají na dovozy ze země, které je poskytována doložka nejvyšších výhod. Jejich základem je Listina koncesí a závazků, coby součást Marrákešského protokolu GATT 1994. Autonomní cla jsou stanovena mimo tento režim. Z výše uvedeného systému existují tři hlavní výjimky213: • •
212 213

vyloučení cel na dovoz ze zemí s nimiž ES uzavřela dohodu o zóně volného obchodu či celní unii vytvoření cel na dovoz ze zemí ACP v rámci dohody z Cotonu

Zde se rozlišuje na původ preferenční a nepreferenční. Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 54.

108

•

vyloučení či omezení cel na dovoz zboží z rozvojových zemí v rámci zacházení pod záštitou všeobecného systému preferencí (GSP) Vůči okolnímu světu je tedy ES jednotným celním územím, regulovaným

ustanoveními společného celního kodexu a aplikujícím společný celní tarif na dovozy ze třetích zemí214. Celní politika jednotlivých zemí či integračních uskupení má v mezinárodním obchodě již dlouholetou tradici, ať už je její provádění odůvodněno ekonomickými, politickými či jinými důvody. S její existencí lze tedy plně počítat i do budoucna. Právní regulace dovozu zboží Jako člen WTO musí ES při realizaci své obchodní politiky dodržovat pravidla a závazky z tohoto členství vyplývající. Tento fakt má vliv i na úpravu dovozu zboží, jakožto tu část provádění mezinárodního obchodu, kde i přes veškeré tendence k upevňování liberalizace dovozu, existují stále výjimky, které upravují jeho dovolené omezení. Ty jsou obsaženy v GATT 1994 a jejich ustanovení se promítá i do práva ES. Všechny níže zmíněné výjimky již byly detailně popsány, avšak je bezesporu prospěšné si je zde ještě jednou shrnout: • • • • • výjimky ze všeobecného odstranění množstevních opatření dle čl. XI odst. 2 omezení k ochraně platební bilance dle čl. XII nouzová opatření při dovozu dle čl. XIX všeobecné výjimky dle čl. XX bezpečnostní výjimky dle čl. XXI Základ právní úpravy použití ochranářských prostředků u dovozu je upraven v GATT 1994, zejména pak čl. XIX odst. 1 písm. a) a v Dohodě o ochranných opatřeních, která již byla na jiném místě této práce analyzována215. Dle těchto právních předpisů je dovoleno použít ochranných opatření za předpokladu, dováží-li se některý výrobek na území členského státu v tak zvýšeném množství a za takových podmínek, kdy existuje či hrozí, že bude existovat vážná újma ekonomiky nebo domácího průmyslu tohoto

214

Janata, F. a kol. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 44. 215 Co se týče režimu ochranných opatření dle této dohody, odkazuji plně na předchozí výklad.

109

státu216. Tato újma tedy musí vzniknout či hrozit v souvislosti s dovozem či se závazky, které stát převzal a za situace, která je výsledkem nepředvídaného vývoje a účinku závazků převzatých členským státem dle dohod WTO. Regulace použití ochranného opatření vůči rozvojovým zemím je o ještě přísnější, neboť vůči rozvojové zemi, která je členem WTO lze přijmout ochranné opatření jedině tehdy, přesahuje-li její podíl u příslušné komodity 3 % a dovoz ze všech rozvojových zemí přesahuje pro tuto komoditu 9 %. Po realizaci rychlých opatření k minimalizaci a nápravě újmy přichází na řadu další kroky, tak jak je výstižně nazval jeden z autorů217 “komunitární informační a konzultativní procedura“. Tyto konzultace se konají v rámci poradního výboru a zkoumají trendy dovozu. Za situace, že by tyto trendy mohly vést k vážné ujmě, nastupuje na dané výrobky komunitární dozor. Již dle názvu čl. XIX GATT 1994 „Nouzová opatření při dovozu některých výrobků“ lze vysledovat, že nejde o odvetu proti nedovoleným praktikám či porušením pravidel mezinárodního obchodu. Článek je odrazem ekonomické reality, kdy je nutno určité nepříznivé a pro stát zvláště tíživé situace regulovat, když dovoluje státu v určitém rozsahu a po dobu potřebnou k zabránění či nápravě újmy suspendovat svůj závazek či odvolat a pozměnit koncesi. Ochranářská opatření jsou součástí dnešního obchodování a dokonce je v určitých oblastech obchodu možné sledovat jejich vzrůstající tendenci. Poněkud smutnou skutečností zůstává, že většina přijatých opatření jsou v rozporu s pravidly WTO. Zde se nabízí otázka, jak přimět státy k tomu, aby dodržovaly své závazky a pravidla. Otazníkem je, zda v tomto směru efektivnější státy více pozitivně motivovat či na ně uvalit větší sankce. I v této otázce by řešení měl přinést budoucí vývoj situace. Shrneme-li tedy předcházející, je zřejmé, že z úpravy WTO vychází i společná pravidla dovozu do zemí ES, která ač respektují potřebu liberalizace mezinárodního obchodu, musí obsahovat i ustanovení na ochranu zájmů ES a jejich subjektů. S existencí těchto pravidel, za předpokladu, že budou rozumně nastavena, zcela souhlasím. Dle mého názoru, však musí být předem identifikovatelná, nediskriminační a nesmí se za nimi skrývat záměrné omezování zahraničního obchodu. Cílem těchto pravidel v rámci ES musí být tedy regulace dovozu v rámci dovolených mezí pod
216

Přesněji řečeno jde v tomto případě o újmu způsobenou domácím výrobcům na daném území, kteří vyrábějí obdobné nebo přímo soutěžící výrobky, jejich újma pak dopadá i na celkovou ekonomiku a průmysl státu. 217 Týč, V. Základy práva Evropské unie. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 246.

110

patronací WTO a její politiky “ústupu od kvantitativních restrikcí ke clům“218. To, jak bude zboží regulováno závisí na původu zboží a na druhu výrobku. Pravidla jsou koncipována tak, že mají zajistit stejný režim pro zboží z třetích států, ať je dováženo do kteréhokoli členského státu, což znamená, že dovozci mají na jednotném vnitřním trhu rovné postavení, chtějí-li dále zboží zpracovávat apod. Dovozu se týká i článek 134 SES, který stanoví povinnost Komise doporučit metody potřebné spolupráce mezi členskými státy za situace, že rozdílnost opatření týkajících se obchodu vyvolá hospodářské obtíže v jednom či několika členských státech. Základní právní úprava, stanovující společná pravidla pro přijímání ochranných opatření a sledování dovozu, je obsažena ve čtveřici stěžejních nařízení doplněnými opatřeními, která jsou obsažena v jiných nařízeních či normách. Přechodný režim vůči Číně je upraven ve zvláštních nařízeních. Tuto pětici tvoří: • Nařízení Rady (ES) č. 3285/1994, o společných pravidlech dovozu ze třetích zemí, ve znění následných doplňků a změn (Nařízení Rady (ES) č. 139/96, č. 2315/96, č. 2474/2000). Tímto nařízením, které upravuje obecný režim, jsou regulovány veškeré dovozy z třetích zemí, na které nedopadá zvláštní režim219. • Nařízení Rady (ES) č. 519/94, o společných pravidlech dovozu z určitých třetích zemí, ve znění následných doplňků a změn (Nařízení Rady (ES) č. 839/95, 139/96, 168/96, 1138/98). Toto nařízení spadá na dovozy ze zemí s centrálně řízenou ekonomikou, kde probíhá státní kontrola obchodu a jsou z něj vyňaty dovozy textilu220. • Nařízení Rady (ES) č. 3030/93, o společných pravidlech dovozu některých textilních výrobků pocházejících ze třetích zemí, ve znění doplňků a změn. Předmětem regulace tohoto nařízení jsou dovozy ze zemí, s nimiž ES uzavřelo bilaterální či jiné obdobné dohody. • Nařízení Rady (ES) č. 517/1994, o společných pravidlech pro dovoz textilních výrobků z některých třetích zemí, na než se nevztahují bilaterální smlouvy, protokoly či jiné dohody nebo jiná zvláštní dovozní pravidla ES.

218

Obecně tedy platí, že Společenství je otevřeno dovozu ze třetích zemí bez kvantitativních mezení tak, jak to vyplynulo z Uruguayského kola. 219 Případy zvláštního režimu mohou být vymezeny komoditně či teritoriálně. 220 Jedná se o státy ze zemí bývalého Sovětského svazu, Vietnam, Mongolsko, Severní Korea a Albánie.

111

•

Nařízení Rady (ES) č. 427/2003, o přechodném ochranném mechanismu pro určité dovážené produkty pocházející z Čínské lidové republiky a o změně nařízení Rady (ES) č. 519/94, o společných pravidlech dovozu z některých třetích zemí ve znění následných doplňků a změn (Nařízení Rady (ES) č. 1985/2003). Co se týče problematiky ochrany proti dumpingu221, platí zde zvláštní úprava,

dle které lze mimo jiné uplatnit antidumpingová cla. Dovozní státy považují antidumpingová opatření za velmi účinný nástroj k ochraně domácího trhu. Právní úprava ES je kompatibilní s Antidumpingovým kodexem a Kodexem o státních podporách a vyrovnávacích clu představující dokumenty GATT. ES upravuje tuto oblast v Nařízení Rady č. 384/96, o ochraně proti dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropských Společenství, ve znění pozdějších změn a doplňků. Toto nařízení se vztahuje na všechny výrobky, ale nezahrnuje služby a dopadá na veškeré státy bez ohledu na jejich členství ve WTO. Antidumpingová opatření lze přijmout, jsou-li splněny kumulativní podmínky stanovené v nařízení a jen vůči dovozům ze třetích zemí, neboť používání těchto opatření intrakomunitárně je vyloučeno222. Na úrovni systému práva WTO je tato problematika upravena v čl. VI GATT 1994 a v Dohodě o provádění článku VI GATT 1994, která stanovuje, že antidumpingová opatření je možné přijmout jen v případě, že jsou naplněny podmínky článku VI a je dodržen postup šetření. Co se týče ochrany proti subvencovaným dovozům, upravuje ho Nařízení Rady č. 2026/97, o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropského Společenství. Ochranným prostředkem zde podle čl. 1 odst. 1 může být vyrovnávací clo, dále pak články 2 – 4 nabízejí definice různých typů subvencí. Nařízení obsahuje i úpravu procesních pravidel. Obsah i tohoto nařízení je důsledkem úpravy přijaté v rámci systému práva WTO, kde je tato problematika upravena zejména v čl. VI GATT 1994 a Dohodou o subvencích a vyrovnávacích opatřeních223.
221

Je znám především dumping cenový, nákladový a výrobní. Projevuje se většinou tak, že výrobce prodává své výrobky v jiném státě za nižší ceny než na domácím trhu nebo se prodej uskutečňuje pod cenou výrobních nákladů. Osobně jsem se setkala s případem, kdy naprosto identický drezurní cylindr českého výrobce stál na německém trhu dvojnásobek ceny, za kterou je prodáván v České republice. Srovnej: Friedland A. J. Understanding International Business and Financial Transactions. New York: LexisNexis, 2002, s. 69. 222 Svoboda, P. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde, 1999, s. 151. 223 Poněkud průlomovou záležitostí do systému neposkytování subvencí je existence podpor v oblasti zemědělství).

112

Administrace množstevních kvót v podobě využívání dovozních a vývozních licencí je upravena Nařízením Rady (ES) č. 520/94, stanovující postup Společenství pro spravování množstevních kvót v platném znění. Toto nařízení se vztahuje na situace, kdy Společenství stanovilo na vymezenou dobu kvóty na dovoz a vývoz buď nezávisle, či na smluvním základě. Je jím stanoven systém administrace množstevních kvót založený na principu společné obchodní politiky s ohledem na volný pohyb zboží v rámci jednotného trhu EU. Nařízení se nevztahuje na zemědělské výrobky uvedené v příloze II Ujednání z Říma a na textilní výrobky se zvláštními pravidly administrace. Tato úprava množstevních kvót vychází z úpravy obsažené v čl. XI odst. 1, čl. XIX, čl. XX a čl. XXI GATT 1994, v nichž je stanoven obecný zákaz používání těchto kvót a možné výjimky ze zákazu. Zásady obsažené v těchto článcích jsou rozvedeny Dohodou o dovozním licenčním řízení, která obsahuje řadu ustanovení pro neutrální a spravedlivý přístup k udělování dovozních licencí, a klade důraz na předvídatelnost a transparentnost. Svou speciální úpravu má i obchod s textilem, neboť se jedná o velmi specifickou komoditu, jejíž pohyb je vzhledem ke své důležitosti sledován ze všech stran a úrovní. Obchod s textilem představuje zdroj ekonomických přínosů i pro rozvojové země a zaujímá významné místo v objemu světového obchodu. Nicméně i rozvinuté země měly velký zájem o produkci v oblasti textilu, což se projevovalo jejich značnou protekcionistickou tendencí, která trvala až do završení Uruguayského kola224. Výrobci textilu se hlavně v 70. letech 20. století potýkaly se značnými problémy v důsledku prudkého nárůstu vývozu textilu a textilních oděvů z rozvojových zemí do zemí průmyslově vyspělých225. Tato situace zapříčinila přijetí Ujednání o mezinárodním obchodu textilem, které bylo v rámci Uruguayského kola nahrazeno Dohodou o textilu a ošacení. Cílem této Dohody bylo odstranění kvantitativních restrikcí, které obsahovalo Ujednání a zahájení aplikace principů GATT na oblast textilu a ošacení.
224

Nutnost ochrany před nepříznivými následky prudkého nárůstu vývozu textilu z rozvojových zemí vedla v roce 1973 k uzavření Ujednání o mezinárodním obchodu textilem (The Multi-fibre Agreement) platného pro období let 1974-1977. Následnými protokoly pak bylo Ujednání prodlouženo do konce roku 1994. Toto Ujednání umožňovalo dovozním zemím uplatňovat množstevní omezení na dovozy textilu v případě, že způsobovaly porušení nebo poškození trhu dovážející země. Ujednání omezovalo růst vývozu textilu především z rozvojových zemí, které od počátku 80. let 20. století usilovaly o zrušení regulace mezinárodního obchodu dle tohoto Ujednání, kdy místo toho navrhovaly aplikaci pravidel GATT, která by přinesla liberalizaci i do tohoto odvětví. 225 Jung, Z., Průša, M. Výsledky Uruguayského kola a jejich význam pro Českou republiku, Praha: Ústav mezinárodních vztahů Praha, 1994, s. 10.

113

Dnešní úprava na úrovni ES je obsažena v Nařízení Rady (ES) č. 3030/93, o společných pravidlech dovozu některých textilních výrobků pocházejících ze třetích zemí ve znění změn a doplňků226, dále pak v Nařízení Rady (ES) č. 517/1994, o společných pravidlech pro dovoz textilních výrobků z některých třetích zemí, na něž se nevztahují bilaterální smlouvy, protokoly či jiné dohody nebo jiná zvláštní dovozní pravidla Společenství. Obchod se zemědělskými produkty je další citlivou položkou mezinárodního obchodování. Částečně již byla tato problematika zmíněna v kapitole věnované Uruguayskému kolu. Zde snad už jen pro úplnost dodávám, že oblast zemědělství je regulována systémem práva WTO, obzvláště Dohodou o zemědělství, která obsahuje závazky v oblasti přístupu na trh, domácích podpor a vývozních subvencí. Snahou této dohody je převod kvantitativních restrikcí na cla a redukce státních podpor227. Úprava problematiky zemědělství je stěžejní otázkou i pro ES, neboť právě ona představují největšího světového dovozce zemědělských produktů a druhého největšího vývozce228. Základem úpravy je Společná zemědělská politika ES,která je tvořena řadou norem, mechanismů regulujících výrobu, obchod a zacházení se zemědělskými produkty. Pokud jde o ochranná opatření při dovozu ze třetích zemí, vyskytují se dovozní licence vydávané příslušnými orgány členských států, cla na dovozy a další ochranná opatření přijímaná, hrozí-li riziko narušení trhu. Odlišnost zemědělství od jiných oblastí obchodování spočívá i v tom, že představuje jedinou oblast v rámci ES, kde se uplatňují státní podpory. Využívání těchto subvencí je však omezeno hodnotou a objemem tak, aby bylo v souladu s Dohodou o zemědělství. Charakteristika některých vybraných nařízení Nařízení Rady (ES) č. 3285/1994, o společných pravidlech dovozu ze třetích zemí, je právní dokument přijatý po ukončení Uruguayského kola, ve kterém jsou upraveny postupy pro případné zavádění sledování dovozů a přijímání ochranných
226

Toto Nařízení upravuje postupy při provádění množstevních kvót a přijímání ochranných opatření pro textilní a oděvní výrobky. Za dobu svého působení zaznamenalo řadu změn, z nichž nejdůležitější byly způsobeny Nařízením Rady (ES) č. 138/2003, kterým vyl vložen článek 10 a), Nařízením Rady (ES) č. 2200/2004, kterým se zajistilo naplnění závazků vyplývajících z Dohody o textilu a ošacení, Nařízením Komise (ES) č. 1084/2005, kterým se mění přílohy II, III a V nařízení č. 3030/93. 227 Jsou povolené podpory samotného zemědělství jako takového (část IV Dohody, čl. 6 a 7) a podpory vývozu zemědělských produktů (čl. 8 a 9). 228 Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006, s. 76.

114

opatření. Dle článku 1 dopadá nařízení na veškerý dovoz produktů ze třetích zemí, s výjimkou : • textilních výrobků pocházejících z členské země WTO, na něž se vztahuje Nařízení Rady (ES) č. 517/1994, o společných pravidlech pro dovoz textilních výrobků… • produktů pocházejících z některých třetích zemí uvedených v nařízení Rady (ES) č. 519/94, o společných pravidlech dovozu z určitých třetích zemí….. Základním pravidlem tohoto nařízení je volný dovoz produktů pocházejících z třetích zemí, avšak s výjimkou existujících ochranných opatření dle hlavy V. Informační a konzultativní postup Společenství je název Hlavy II nařízení, ve které jsou společně s Hlavou III a IV upraveny podmínky pro realizaci ochranných opatření a postup v řízení, kdy je zjišťován skutkový stav. Posuzování potřeby přijetí ochranných opatření je v kompetenci Evropské komise. Potřebné podklady o vývoji vývozů do členských států ES, na základě kterých se posuzuje potřeba ochrany proti zvýšeným dovozům, předkládají Komisi jednotlivé členské státy. Následné konzultace mohou být vedeny na základě žádosti členského státu nebo z iniciativy Komise. Za tímto účelem je vytvořen poradní výbor složený z představitelů členských států a představitele Komise, který je předsedou výboru. Cílem zmíněných konzultací je posoudit podmínky, zda kterých jsou dovozy realizovány a zda si ekonomická a obchodní situace ve výrobním odvětví žádá zahájit šetření. Vyšetřovací proces se musí zahájit a předcházet přijetí ochranného opatření vždy, nejedná-li se o přijetí dočasných opatření dle čl. 8. Smyslem vyšetřování je zjištění, zda dovozy určitého výrobku způsobují nebo hrozí způsobit vážnou újmu dotčeným výrobcům v zemích ES229. V závěru šetření Komise předkládá zprávu poradnímu výboru s návrhem zda šetření ukončit bez přijetí opatření, nebo navrhnout Radě ES sledování dovozů či ochranných opatření. Toto opatření může mít formu dodatečného cla a v souladu s pravidly WTO může trvat maximálně 200 dnů. Sledování dovozů (čl. 11 - 15) se zavádí na základě rozhodnutí Rady nebo Komise, pokud vývoj dovozů předmětného výrobku nebo přímo soutěžního výrobku
229

Jedná se zejména o informace o objemu dovozů a vývoji dovozních cen a jejich následného vlivu na situaci výrobců Společenství, dále jiné faktory, které způsobují či hrozí způsobit výrobcům vážnou újmu.

115

naznačuje hrozbu vážné újmy výrobcům Společenství a je v jeho zájmu ho zavést. Sledování se děje formou zpětné kontroly dovozů (statistické sledování) nebo kontroly před dovozem. V případě druhé varianty, je možno dovážet výrobky do Společenství pouze na základě předložení dovozního dokumentu, který je platný na území celého Společenství. Ochranné opatření (čl. 16 – 22) může být zavedeno jen v případě, že se výrobky do Společenství dovážejí v tak zvýšeném množství a/nebo za takových podmínek, že to způsobuje nebo hrozí způsobit vážnou újmu výrobcům Společenství vyrábějícím obdobné či přímo soutěžní výrobky230. Opatření nesmí výt v rozporu s mezinárodními závazky Společenství. Komise v této otázce jedná na žádost členského státu či z vlastního podnětu a v rámci dané problematiky může použít tyto nástroje: • • zkrátit dobu platnosti dovozních dokladů ve smyslu čl. 12 vydaných poté, co toto opatření nabylo účinnosti. Změnit pravidla pro dovoz dotyčného produktu tak, že smí být propuštěn do volného oběhu pouze po předložení povolení, které je závislé na omezeních stanovených Komisí231. Článek 19 upravuje zákaz použití ochranných opatření na produkty pocházející z rozvojové země, která je členem WTO a splňuje požadavky tohoto článku. I zde je vidět, jak široce se právo WTO promítá do jednotlivých nařízení. Trvání ochranného opatření se musí dle článku 20 omezit na období, které je nezbytné pro zabránění vážné újmy nebo její nápravě a pro usnadnění přizpůsobení výrobců Společenství. Tato doba nesmí zpravidla překročit, včetně doby použití případného prozatímního opatření, čtyři roky. Může být však na základě určitých podmínek prodloužena, a to maximálně na 8 let. Článek 24 upravuje vztah tohoto nařízení k mezinárodním smlouvám uzavřeným mezi ES a třetím státem, je zde stanoveno, že nařízení nevylučuje plnění závazků Společenství vyplývajících z těchto dohod. Členské státy mohou rovněž přijímat a aplikovat opatření k ochraně veřejného pořádku, morálky, bezpečnosti občanů, ochraně

230

Jedná-li se o ochranné opatření přijaté vůči členskému státu WTO, musí být kumulativně splněny obě podmínky a nařízení je přijímáno erga omnes. 231 Častým opatřením jsou zejména dovozní kvóty, jejichž stanovení upravuje čl. 16 odst. 3

116

národního bohatství a duševního vlastnictví, ochraně zdraví a života lidí, zvířat a rostlin. Státy mohou přijímat i zvláštní formality týkajících se zahraniční výměny. Nařízení Rady (ES) č. 519/94, o společných pravidlech dovozu z určitých třetích zemí, které upravuje zvláštní pravidla pro dovozy z některých zemí s netržní ekonomikou a z toho plynoucí existencí státního monopolu zahraničního obchodu. Toto nařízení se nevztahuje na textilní výrobky a oděvy, neboť tyto jsou předmětem úpravy jiného nařízení. Základní myšlenkou je volný dovoz zboží ze třetích zemí, který je však omezen ochrannými opatřeními v Hlavě V a množstevními restrikcemi v příloze II. Tímto nařízením jsou podobně jako u předcházející úpravy stanoveny postupy pro případné zavádění sledování dovozů a přijímání ochranných opatření232. Od předcházejícího nařízení se liší zejména tím, že v rámci vyšetřovacího procesu je povinností Komise přihlédnout ke specifickým otázkám daným typem ekonomiky těchto států. Též podmínky týkající se dovozních dokladů bývají přísnější a co se týče podmínek pro zavedení ochranných opatření, nemusejí být tyto splněny kumulativně. Nařízení Rady (ES) č. 427/2003, o přechodném ochranném mechanismu pro určité dovážené produkty pocházející z Čínské lidové republiky(ČLR)…, je nutnou reakcí na přistoupení ČLR k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace, kdy v pozadí této reakce stála jistě oprávněná obava z masivního dovozu zboží touto novou členskou zemí. V nařízení jsou upraveny postupy pro přijímaní ochranných opatření, které jsou zakotveny v Hlavě I a jsou platné pro přechodné období do 11. prosince roku 2013. Ani toto nařízení se nevztahuje na textilní výrobky a oděvy. Skutečnost že režim přistoupení ČLR a existujících nařízení byl velmi odlišný, znamenal v praxi nutnost přijetí nové zvláštní úpravy. Z tohoto podnětu tedy vzešlo specifické nařízení, jehož součástí jsou přílohy obsahující seznamy výrobků původem z ČLR, na které je uplatňováno množstevní omezení dovozů. Šetření za účelem přijetí ochranného opatření proti zvýšeným dovozům výrobků původem z ČLR se může zahájit na základě žádosti členského státu, nebo z vlastní iniciativy Komise. Povinnost Komise je předem oznámit čínské straně úmysl zahájit šetření a nabídnout jí uskutečnění konzultací s cílem vzájemného objasnění důvodů. Úprava zahrnuje i použití prozatímního ochranného opatření v případě kritické situace,
232

Pod rámec tohoto nařízení spadají dovozy z Vietnamu, Severní Korea a Společenství nezávislých států s výjimkou Lotyšska, Litvy, Estonska, Gruzie, Kyrgyzstánu a Moldávie.

117

kdy by prodlení mohlo zapříčinit vážné poškození výrobního odvětví. Toto opatření musí být v zájmu Společenství a může mít formu cla nebo množstevního omezení dovozů, musí však být v souladu s pravidly WTO a délka jeho trvání nesmí přesáhnout 200 dnů. Definitivní ochranné opatření může být v základní rovině přijato nejdéle na 4 roky, maximální prodloužení je až na 8 let. Čínská lidová republika 11. prosince 2001 rozšířila členskou základnu WTO233 a stala se rovnocenným partnerem ostatních členských států234.

Právní regulace vývozu zboží Úprava vývozu zboží je přijímána s ohledem na ekonomické, politické a bezpečnostní zájmy státu. Dle mého názoru panuje všeobecně velký zájem států na co největším vývozu ze svého území, současně je však nutné upravit vývoz možných nedostatkových komodit, jakož i ostatní zájmy státu spojené s vývozní politikou. V rámci systému WTO se touto regulací zabývá GATT 1994 a její články XI, XX a XXI. Obecně platí zákaz využívání jiných opatření, než jsou cla, daně či dávky. I z tohoto zákazu však existují výjimky v podobě dočasných vývozních zákazů nebo omezení potřebných k tomu, aby se zamezilo kritickému nedostatku potravin či jiných nezbytných výrobků. Dále se jedná o opatření nutná k uplatňování norem pro zařazení, hodnocení nebo prodej zboží v mezinárodním obchodě nebo všeobecné výjimky týkající se veřejné morálky, ochrany života a zdraví, obchodu se stříbrem a zlatem, ochrana národních památek, atd. Pravidla ES týkající se vývozu vycházejí z úpravy obsažené v systému práva WTO a z principu svobody vývozu, která je však za přesně stanovených podmínek omezena možností použití dohledu a ochranných opatření. Tato pravidla jsou v základní rovině upravena v Nařízení Rady (EHS) č. 2603/69, stanovící společná pravidla pro vývoz ve znění doplňků. Podstatou tohoto nařízení je základní zásada volnosti vývozu
233

China and the WTO [citováno 05.03.2006]. Dostupné z: http://www.wto.org/english/thewto_e/countries_e/china_e.htm. . 234 Již v roce 1998 předvídal tuto situaci Frederick M. Abbott, když ve své knize uvedl: „ Smlouva o založení WTO zahrnuje institucionální i existencionální součásti. Z institucionálního hlediska zřizuje tato smlouva WTO jako mezinárodní organizaci s vnitřní organizační strukturou, pravidly pro přijímaní rozhodnutí členskými státy a mechanismem řešení sporů. Na WTO tak může být nazíráno jako na „jeden stát a jednu volební jednotku“, kde Čína jako člen této organizace bude mít stejné postavení pro hlasování jako ostatní členové. Viz: Abbott, F. M. China in the World Trading Systém: Defining the Principles of Engagement. Hague: Kluwer Law International, 1998, s. 7.

118

do třetích zemích týkající se všech zemědělských a průmyslových produktů krytých Smlouvou o založení ES. I z této zásady existují výjimky dovolující omezení vývozu, tyto však musí být aplikovány v souladu s článkem 1 Nařízení. Obdobně jako u předchozích nařízení, jsou v něm upraveny informační a konzultační procedura a ochranná opatření. Přijetí každého opatření musí předcházet tato informační a konzultační procedura upravená v části II. Dojde-li k neobvyklému vývoji na trhu a členský stát se domnívá o oprávněnosti přijetí ochranných opatření, informuje o tom Komisi a následují konzultace. Část III upravuje problematiku přijímání samotných ochranných opatření. Tyto mohou být přijata Komisí dle čl. 6, Radou dle č. 7 nebo členským státem v případě tzv. mezitímního ochranného opatření. Právní úpravu vývozu doplňuje Nařízení č. 3918/91, které bylo reakcí na vznik jednotného vnitřního trhu a s ním souvisejícím odstraněním většiny dosud existujících omezení vývozu. Neméně důležitou otázkou je i komunitární podpora vývozu, jejímž právním základem je čl. 132 SES, předpokládající harmonizaci národních proexportních opatření za těchto podmínek: • • • harmonizace nepřesáhne míru nutnou k zachování nenarušené soutěže harmonizace se nedotkne závazků členských států v jiných mezinárodních organizacích harmonizace se nevztahuje na refundace cel a nepřímých daní, pokud tyto refundace nepřevyšují poplatky a daně, jimž byly vyvážené výrobky podrobeny Kromě zemědělství společná podpora vývozů z ES téměř neexistuje, opatření tak mohou být přijata v podstatě jen členskými státy za respektování pravidel hospodářské soutěže. Harmonizační iniciativy Komise se týkaly oblasti exportních úvěrů, garancí a pojištění, jejichž koordinace je upravena směrnicemi a rozhodnutími Rady. Společenství je signatářem konsensu OECD ve formě Ujednání o směrnicích pro oficiálně podporované vývozní úvěry235. Exportní garance a pojištění rizik, vycházející z právní úpravy v rámci OECD, jsou v právu ES upraveny Směrnicí Rady 98/29/ES o harmonizaci hlavních ustanovení týkajících se pojištění vývozního úvěru pro střednědobé a dlouhodobé transakce. Úkolem států je v této oblasti podpora exportérů
235

Arrangement on Guidelines for Officially Supported Export Credits of 1978.

119

přebíráním určitého typu rizik ve vztahu k zahraničnímu klientovi a poskytnutí záruk v situacích, kdy by záruky poskytované na čistě komerčním základě byly pro exportéra nedostupné či nedostačující. Na úrovni WTO je tato problematika řešena v rámci Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních. Charakteristika některého zboží a jeho specifičnost si vyžadují existenci zvláštní právní úpravy, kdy regulace těchto komodit nespadá do výše zmíněných nařízení. Jedná se zejména o tyto komodity: • předměty kulturní povahy, jejichž vývoz je na úrovni ES upraven Nařízením Rady (EHS) č. 3911/92, o vývozu kulturních statků ve znění pozdějších dodatků. Toto nařízení vymezuje kategorie kulturních statků, které požívají zvláštní ochrany při jejich obchodování s třetími zeměmi. Právní režim a definice těchto předmětů jsou upraveny i v každé národní legislativě, výjimkou není ani existence mezinárodních smluv týkajících se této problematiky. • nebezpečné chemikálie, jejichž režim obchodování je upraven v Nařízení (ES) č. 304/2003, o vývozu a dovozu nebezpečných chemikálií, které do evropského práva začleňuje požadavky Rotterdamské úmluvy o postupu předchozího souhlasu. Nařízení klade důraz na ochranu lidského zdraví a životního prostředí a jeho přílohy obsahují seznamy chemických látek, které podléhají různým oznamovacím režimům a postupům. • kontaminované potraviny a krmiva a jejich vývoz jsou upraveny v Nařízení Rady (EHS) č. 2219/89, zvláštních podmínkách pro vývoz potravin a krmiv po jaderné havárii nebo jiném případu radiační mimořádné situace. Vývoz těchto komodit do třetích zemí je povolen jen za předpokladu, že nebyla překročena nejvyšší přípustná úroveň kontaminace. • Zboží a technologie dvojího použití, je označení pro zboží, které lze použít jak pro vojenský, tak i pro civilní účel. Základ právní úpravy zde tvoří Nařízení Rady (ES) č. 1334/2000, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu vývozu zboží a technologií. Obchod s těmito komoditami je regulován tak, že je pro jeho uskutečňování potřeba povolení236, jedná-li se o zboží a technologie uvedené v Příloze I či vývozy do určitých zemí. Export tohoto zboží a
236

Povolení je platné pro celé území Společenství. Rozlišují se povolení jednotlivá či globální.

120

technologií může být též členským státem dle čl. 5 zakázán, i když se nejedná o položky uvedené ve výše zmíněné Příloze, je-li nutno ochránit veřejnou bezpečnost či lidská práva. Shrneme-li předcházející, obecně tedy platí, že vývozy ze Společenství do třetích zemí nejsou kvantitativně omezeny, z této zásady však platí jisté výjimky. Dle některých autorů237 se případy, kdy vývoz může být omezen dělí na tři skupiny: • • vývoz ropy a ropných výrobků, jakož i podzemního plynu podléhá obecnému omezení. vývoz některých chemických výrobků je podmíněn předchozím souhlasem příslušných státních orgánů. Důvod je obava před jejich zneužitím v některém z neelejských států k výrobě chemických zbraní. • Vývoz komodit, jejichž ochrana je v zájmu Společenství. Důvodem omezení vývozu může být nedostatek zboží určité komodity z hlediska zajištění potřeb Společenství. Po zhodnocení výše uvedeného je jasně patrný trend liberalizace exportní politiky ES za situace, kdy zásahy a omezení obchodování mohou být uskutečňovány jen za určitých, přísně stanovených podmínek podložených právní úpravou. Klasická vývozní politika obsahuje složku obecné podpory vývozu a jeho omezení jen v nutných případech. Nástroje obchodní politiky mohou být autonomní opatření či autoregulační dohody238.

Smluvní nástroje společné obchodní politiky

Úvod do problematiky Smluvní nástroje představují v porovnání zcela odlišnou kategorii. Zatímco

autonomní nástroje jsou přijímány státem samostatně bez potřebné součinnosti jiných

237 238

Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Linde, 2004, s. 248. Svoboda, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 122.

121

států, představují smluvní prostředky výsledek určitého konsenzu dvou či více zúčastněných stran. V rámci své kompetence může ES uzavírat z hlediska určitého dělení dva druhy obchodních dohod239: • • nepreferenční (dohody o clech, obchodu a obchodní spolupráci, případně hospodářsko-sociální spolupráci) preferenční (dohody o volném obchodu, o přidružení, o spolupráci, o Evropském hospodářském prostoru) Obchodní vztahy ES k třetím zemím jsou velmi rozmanité. Situace byla poměrně přehledná do 80. let minulého století, neboť tehdy se z ekonomického hlediska státy dělily do tří skupin240: • • • vyspělé kapitalistické země vyspělé socialistické země rozvojové zem2 V dnešní době je již toto dělení překonáno a situace se s množstvím přibývajících smluv stává o něco složitější, navíc vztahy ekonomické povahy často doprovází i politický kontext. Vztahy ES s ostatními státy mohou mít povahu multilaterální, jejichž příkladem jsou vztahy s členskými státy Evropského sdružení volného obchodu, či bilaterální, představované dohodami o přidružení.

Evropské sdružení volného obchodu a Evropský hospodářský prostor Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) je mezivládní mezinárodní organizace, která vznikla v roce 1960 jako konkurent tehdejšího EHS a spojila převážnou část zbylých západoevropských vyspělých států, které nebyly jeho členy. Tyto státy měly zájem o liberalizaci trhu s průmyslovými výrobky, ale nebyly připraveny či ochotny akceptovat politické a další ekonomické závazky vyplývající

239

Janata, F. a kol. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 45. 240 Dělení převzato z Rozehnalová, N., Týč, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie, Brno: MU, 2006, s. 85.

122

z účasti na projektu EHS241. Postupně se ale členská základna paradoxně zmenšovala právě díky přestupům svých členů do EHS, až nakonec zůstaly jen čtyři výše zmíněné státy. ESVO má podobu zóny volného obchodu a z jeho věcné působnosti je vyňato zemědělství a rybolov. K obdobě společné obchodní politiky vůči třetím státům, jakou má ES, nikdy nedošlo. Původní Stockholmská úmluva z roku 1960 byla novelizována Úmluvou z Vaduzu, kterou členské státy podepsaly v roce 2001. Touto úmluvou došlo k podstatnému rozšíření působnosti ESVO na dosud neupravené oblasti jako volný pohyb osob a služeb, státní zakázky, ochrana duševního vlastnictví a investice. Evropské Společenství a členské státy ESVO242 uzavřely v roce 1992 dohodu243 za účelem zapojení těchto států do jednotného vnitřního trhu ES a vytvoření užšího ekonomického svazku známého pod názvem „Evropský hospodářský prostor“ (EHP). Tato dohoda vstoupila v platnost 1. ledna 1994 a v současné době jsou jejími smluvními stranami ES společně s Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem. Někteří autoři považují dokonce EHP244 v době jeho vzniku za početně a významově největší a nejpropojenější integrovaný trh na světě. Jejich vzájemné vztahy patří k jedněm z nejužších. V praxi toto spojení znamená, že země ESVO jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu ES se všemi jeho povinnostmi a výhodami245 a v tomto rozsahu se na ně vztahuje i komunitární právo. Jedná se o pravidla obsažená v samotné Dohodě o vytvoření EHP, tak i pravidla obsažená v sekundárních aktech Společenství, jejichž závaznost byla těmito státy dobrovolně přijata. Členové ESVO mají právo se zúčastnit konzultací o návrzích aktů týkajících se i jich, a tím tak nepřímo ovlivnit přijetí této sekundární legislativy, nemohou se však podílet na samotném rozhodování. Po institucionální stránce je Dohoda o vytvoření EHP zastřešena Radou EHP a Společným výborem EHP (Point Committee), který rozhoduje o zařazení sekundární legislativy ES do skupiny aktů závazných pro celý EHP a dohlíží na jednotný výklad Dohody o vytvoření EHP a komunitárního práva. Tento výbor je složen ze zástupců všech členů.
241

Romancov, M., Romanová, E. Evropské politické a ekonomické instituce. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, s. 147. 242 Smluvní stranou dohody není Švýcarsko, neboť na základě negativního výsledku referenda odmítlo účast v EHP. Své vztahy s ES upravuje dvoustrannými dohodami. 243 Dohoda o vytvoření Evropského hospodářského prostoru. 244 Zahradník, P. Evropská unie, přínosy a náklady konvergence. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 48. 245 Výjimku však tvoří oblast zemědělství a rybolovu. Ve zbývajících součástech jednotného vnitřního trhu mají prakticky obdobné postavení jako členské státy ES.

123

Dohoda obsahuje úpravu volného pohybu zboží,služeb, osob a kapitálu, ochrany hospodářské soutěže a další oblasti týkající se čtyřech svobod. Dále jsou upraveny vzájemná spolupráce mimo oblast vnitřního trhu a institucionální zajištění. Co se týče stupně ekonomické integrace, představuje EHP zónu volného obchodu. Bilaterální dohody o přidružení evropských zemí246 Uzavírání těchto dohod upravuje čl. 310 SES a jejich sjednáním se stanovují vzájemná práva a povinnosti, společné postupy a zvláštní řízení. Procedurou dle dohody o přidružení prošla v minulosti i Česká republika, s kterou byla poprvé taková dohoda sjednána ještě v roce 1991 a po následném rozdělení federace došlo k sjednání dalších, obsahově téměř identických dohod s oběma novými státy. Česká republika, jakožto i další postkomunistické země, podstupovala tyto kroky pod heslem „Návrat do Evropy“. Toto heslo mělo představovat úsilí demokratických vlád o zapojení se do úspěšného procesu spolupráce západoevropských zemí v rámci EHS. Členství v tomto útvaru bylo vnímáno jako cílový bod úspěšné politické a ekonomické transformace247. Smyslem dohody je postupně připravit daný stát na budoucí členství v EU jeho zapojováním do komunitární integrace. Přidružený stát má kromě jiného i povinnost postupně přebírat komunitární právo a být tak v okamžiku vstupu plně připraven na začlenění do jednotného vnitřního trhu248. V dohodě je upraveno přechodné, zpravidla desetileté, období, během něhož se mezi EU a přidruženým státem oboustranně liberalizuje obchod, odbourávají cla a kvantitativní restrikce249. Někteří autoři si kladou zajímavou otázku, jak vypadá bilaterální obchodní politika České republiky po vstupu do EU. V odpovědi uvádějí, že se principiálně tato politika neliší od aktivit ostatních členských států, které udržují a podle svých potřeb a záměrů rozvíjejí dvoustrannou spolupráci jak uvnitř, tak i navenek, samozřejmě při
246

Nazývané též „ evropské“ či „asociační“ dohody, které jsou uzavírány s ES na rozdíl od přístupových smluv k EU. Týč, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie.Brno: MU, 2004, s. 64. 247 Černoch, P. Cesta do EU, východní rozšíření Evropské unie a Česká republika v období 1990 – 2004. Praha: Linde, 2003, s. 25. 248 K začlenění do jednotného vnitřního trhu měla přispět i tzv. Bílá kniha, která je nezávazným dokumentem obsahujícím základní prvky, které by přidružený stát měl převzít pro začlenění do vnitřního trhu, viz.: Veber, V. Dějiny sjednocené Evropy: od antických počátků do současnosti. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 407. 249 O postupné liberalizaci vzájemného obchodu, tentokráte přímo v prostředí České republiky, kdy po vstupu po do EU přestane být s jednotným vnitřním trhem slučitelná řada podpor dosud poskytovaných řadě subjektů, pojednává i Klvačová, E. Vstup České republiky do EU: Oslabení nebo posílení role státu? Praha: Professional publishing, 2003, s. 152.

124

plném respektování všech závazků a režimů platných v EU250. Vstupem do EU skončil pro Českou republiku proces aproximace (sbližování) práva ES s národním právním řádem a došlo k přechodu na proces soustavné harmonizace (slaďování) unijních právních předpisů s obecně závaznými předpisy členského státu251. Byla vypracována Agenda 2000, jakožto dokument, který měl představovat pohled na vývoj EU a její politiku na začátku nového století. Jednou z jejích otázek byl i předpokládaný dopad rozšíření součástí Agendy 2000252. V současné době jsou takové přístupové dohody uzavřeny s Rumunskem, Bulharskem a Chorvatskem, zvláštní dohoda obdobného typu existuje i s Tureckem253. na EU, její jednotlivé politiky a finanční rámec. Evropská komise vypracovala pro všechny badatelské země posudky, které se staly

Vztahy ES a některých vybraných zemí Významnou skupinou vztahů ES tvoří spolupráce s rozvojovými zeměmi. Tyto země se vyznačují nízkým stupněm ekonomické úrovně, nízkým průměrným reálným důchodem na osobu, velkou chudobou, větším počtem negramotného obyvatelstva pracujícího převážně v zemědělské výrobě254. Cílem ES je pomoci těmto zemím vzájemnou spoluprácí. Tato činnost je zakotvena i v čl. 177 – 181 SES, a sice jako politika rozvojové spolupráce. Dále se na vztahy s rozvojovými zeměmi vztahuj čl. 181a, režim zámořských území255 je upraven čl. 182 – 188.

250 251

Beneš, V. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, 2004, s. 111. Palivec, J. Koordinace legislativních procesů na unijní a národní úrovni a harmonizace práva v podmínkách členství České republiky v Evropské unii, Právník, 2006, r. 145, č. 2, s. 148 – 166. 252 Při vypracovávání posudků se Komise opírala především o tzv. „Kodaňská kritéria“. Podle nich je ke členství zapotřebí, aby kandidátská země zajistila splnění: (i) politických kritérií (stabilita institucí zajišťujících demokracii, lidská práva, respektování a ochrana menšin), (ii) ekonomických kritérií (existence fungujícího tržního hospodářství a schopnost vyrovnat se s konkurenčním tlakem a tržními silami v Unii), (iii) schopnosti převzetí povinnosti plynoucí z členství, včetně věrnosti cílům politické, ekonomické a měnové unie. Blíže k této problematice viz. Dokumenty Evropské unie.Praha: Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV ČR, 2002, s. 4.; EU, Agenda 2000. Praha: Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV ČR, 1999, s. 5. 253 Turecko se stalo přidruženým státem k EHS roku 1963. Rok 1996 přinesl s tímto státem vznik celní unie. 254 Gillespie, A. Přehled Ekonomie: Klíčová témata, pojmy a zákonitosti. Praha: Portál, 2002, s. 91. 255 Jedná se z drtivé většiny o bývalé kolonie, které jsou nyní závislými územími některých členských států, jejichž seznam je uveden v příloze SES. Na tato území dopadají i pravidla jednotného vnitřního trhu upravené četnými výjimkami reflektujícími specifičnost těchto území.

125

V praxi jsou rozvojovým zemím poskytovány různé úlevy a výsady právně zachycené v právu ES i WTO. Cílem je zmenšení rozdílů mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, k jeho dosažení byl v roce 1971 zaveden pro vztahy s rozvojovými zeměmi „systém generalizovaných preferencí“. Rozvojové země jsou rozesety po celém světě, důsledkem tohoto jevu je možné rozlišení vztahů ES se zámořskými zeměmi a územími se zvláštním vztahem k členům ES, se zeměmi Afriky, Karibské oblasti a Pacifiku (země ACP)256, či se zeměmi ze středozemní oblasti257. Významnou skutečností týkající se ES a zemí ACP, bylo v roce 2000 uzavření Dohody z Cotonu. Tato dohodu je sjednána na dobu dvaceti let a jejím uzavřením se dosavadní vztahy všech zúčastněných stran posunuly do zcela nové dimenze. Mezi její myšlenky patří zmenšení chudoby, respektování lidských práv a demokracie, zapojení rozvojových zemí a finanční pomoc směřující do oblasti makroekonomiky. V budoucnu je zamýšlen vznik zón volného obchodu mezi ES a jednotlivými zeměmi. Až do letošního února patřila dle označení v rámci skupiny zemí Světové banky i Česká republika mezi rozvojové země. Přeřazení do skupiny vyspělých zemí znamená pro Českou republiku konec finanční pomoci ze strany Světové banky, a naopak povinnost přispívat chudším zemím258. Zřejmě tomuto rozhodnutí Světové banky předcházela i skutečnost, že HDP za minulý rok vzrostl o 6 %, což je jeden z nejlepších výsledků v EU a vůbec nejlepší výsledek v historii České republiky. Paradoxně má toto zvýšení HDP i své negativum, a to možnost překročení prahu pro získání dotací z fondů EU. Ekonomové však tvrdí, že by tento překvapivý růst neměl příliv dotací ovlivnit259. Dalším významným partnerem ES a zároveň i velkým protihráčem ve světovém ekonomickém systému jsou USA. Tyto dvě mocnosti dohromady vytváří přibližně 40 % světového obchodu, navzájem zaměstnávají velké množství svých státních občanů a

256

Základem úpravy hospodářských vztahů s těmito zeměmi, nově vzniklými po vyhlášení Deklarace OSN o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům v roce 1960, byly dvě úmluvy uzavřené v Yaoundé mezi EHS a těmito nově vzniklými zeměmi z let 1963 a 1969. V průběhu 70. a 80. let následovaly čtyři úmluvy z Lomé. 257 S těmito zeměmi má ES uzavřené dvoustranné dohody na základně článku 310 SES, z kterých pro dané země vyplývají výhody preferenčního režimu a poskytnutí technické pomoci. Jmenovitě se jedná o Maroko, Tunisko, Alžírsko, Sýrii, Jordánsko, Libanon, Egypt, Izrael a autonomní palestinská území. 258 Více informací lze najít na http://www.novinky.cz/ekonomika/78725-česko-dnes-prestalo-bytrozvojovou-zemi.html. 259 Hrstková, J., Růžičková, B. Ekonomika roste, rosteme s ní? Ekonom, 2006, č. 11, s. 22 – 23.

126

udržují spolu tzv. transatlantické obchodní a politické vztahy. USA mají postavení světové hospodářské velmoci a jsou hlavním obchodním partnerem ES. Historie těchto novodobých transatlantických vztahů se datuje od konce druhé světové války přijetím Marshallova plánu s cílem ekonomické obnovy válkou zničené Evropy. Záměr USA byl posílit ekonomickou a vojenskou sílu Evropy, od níž pak byla očekávána pomoc při příležitostné obraně proti Sovětskému svazu260. Původní plány USA týkající se Programu obnovy Evropy počítaly se všemi evropskými státy, které projeví zájem. V tomto ohledu ovšem převažovaly politické důvody nad ekonomickými261. Na druhou stranu však zájem USA na sjednocení a hospodářském vzestupu Evropy provázela i obava z možného vzniku uzavřené, silně konkurenční, evropské ekonomiky262. Další jednání mezi USA a ES se odehrávaly zejména v rámci kol mnohostranných obchodních jednání. Velkým upevněním vzájemných vztahů se stala i Transatlantická deklarace, přijatá v roce 1990, především z iniciativy ES. S postupem politických změn začalo USA přebírat aktivní roli účastníka vyjednávání a roku 1995 navrhly Novou transatlantickou agendu (NTA), která měla zajistit ještě vyšší stupeň spolupráce s ES263. Byl přijat i Společný akční plán264, který stejně tak jako NTA představoval pouze právně nezávazný dokument spíše politické povahy. V roce 1998 byl pak přijat dokument zvaný Transatlantické ekonomické partnerství a Akční plán, vzájemné vztahy se však řídí hlavně právem WTO. Obchodní politika USA ale zahrnuje i přijímání vlastních zákonů, někdy jsou tyto i v rozporu s právem WTO. Z minulosti je znám například případ, kdy ES využilo soudního mechanismu WTO a podalo žalobu na USA. Příčinou bylo přijetí zákona tzv. Foreign Sales Corporation Act, který umožňoval podporu vývozu amerických podniků nepřímými daňovými úlevami, kdy ve skutečnosti šlo o skryté státní subvence265. Výsledkem byla plná úspěšnost ES v dané věci.

260 261

Lundestand, G. The United States and European Integration. Oxford, 1997, s. 29. Kučerová, I. Ekonomiky členských států Evropské unie. Praha: Karolinum, 2003, s. 60 – 61. 262 Cihelková, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha:C.H.Beck, 2003, s. 142. 263 Ginsberg, R. H. The European Union in International Politics. Oxford: Roman & Littlefield Publisher, 2001, s. 237. 264 Akční plán konkretizoval tři hlavní cíle: (i) podpora a posílení multilaterálního obchodního systému v podobě WTO, (i) vytvoření Nového transatlantického trhu, (iii) podpora vytváření pracovních míst. 265 V tomto případě šlo o to, že bylo americkým vývozcům umožněno otevírat své pobočky v „daňových rájích“, vyvážet tak své zboží z těchto území a tím se vyhnout zdanění.

127

Další významné negociace mezi USA a ES se odehrály v rámci tzv. Millenium round mnohostranných obchodních jednání na úrovni WTO. Po ne příliš úspěšném jednání v Seattlu v prosinci 1999, následovalo další ministerské setkání na podzim roku 2001 v katarském Dohá, jehož výsledkem však místo ambiciózních plánů na další liberalizaci světového obchodu, byla jen kompromisní Rozvojová agenda. Ani summit WTO v Cancúnu, konaný v září 2003, nepřinesl uspokojivé řešení otázek. Při jeho konání se projevily zejména rozdílné americké a evropské názory na řešení daných problémů. Obě velmoci se soustředily především na obhajobu svých vlastních zájmů266. Historie vzájemných vztahů mezi USA a ES je propletena i řadou soudních sporů. Mezi jeden z nejznámějších patří i spor o dovoz banánů do ES, který se odehrával v devadesátých letech. USA kritizovaly ES za to, že omezovala dovoz banánů na svůj vnitřní trh a zvýhodňovala dovoz se zeměmi ACP na základě uzavřených preferenčních dohod. V roce 1993 přijalo ES nařízení č. 404/1993, které upravovalo dovoz banánů do ES velmi složitým a netransparentním způsobem. V nařízení byly rozlišeny různé skupiny původu banánů, dovozců a dodavatelů 267. Pod nátlakem USA byla tato právní úprava několikrát předmětem jednání panelu GATT/WTO. Výsledné rozhodnutí, přijaté v roce 1997, podpořilo tvrzení USA, že importní režim banánů do ES není slučitelný s právem WTO. I přes veškeré názorové odlišnosti, jsou USA i ES oficiálně největšími zastánci dalšího rozvoje liberalizace mezinárodního obchodu v rámci WTO a jako největší aktéři mezinárodního obchodu, by měly disponovat i dostatečnou váhou k prosazování zájmů liberalizace mezinárodního obchodu. Mezi jejich společné cíle spadá268: • • • • plné zavedení závazků vyplývajících z dohod v systému WTO a respekt k výsledkům řešení sporů v rámci WTO podpora další liberalizace obchodu se službami multilaterální vyjednávání o reformě v obchodu se zemědělskými komoditami zintenzivnění práce na usnadnění obchodu v rámci WTO

266

Brittan, S. The U.S. and Europe: Two, Three or More Economic Cultures? In: Hamilton, D.S. Conflict and Cooperation in Transatlantic Relations. Washington, D.C.: Center for Transatlantik Relations, 2004. s. 91 an. 267 Petersman, E. U., Pollack, M. A. Transatlantik Economic Disputes. The EU, the US and the WTO. Oxford: Oxford University Press, 2003. s 124 – 125. 268 Bilateral Trade Relations [25.03.2006]. Dostupný z : http://www.europa.eu.int/comm/trade/issues/bilateral/countries/usa/index_en.htm.

128

•

rozvoj společných přístupů k příslušným multilaterálním fórům o investicích, obchodní soutěži, státních dodávkách, obchodu a životním prostředí Další vývoj obchodních vztahů ES a USA, které se budou odehrávat

v multipolárním světě,

ukáže teprve budoucnost. Obě mocnosti disponují značnou

ekonomickou silou, kterou by však neměly zneužívat v neprospěch menších zemí. Společným jednáním by se tedy mělo dospět k dohodě přijatelné pro všechny strany, aby se již neopakovala situace z minulosti, kdy se problémy těchto dvou hlavních pólů světové ekonomiky řešily na úkor třetích států. Poněkud jinou oblast vztahů představují politická omezení obchodních styků a sankce ES vůči třetím státům. Obchodní sankce se v posledních letech staly politickým nástrojem ES. Nejčastěji mívají obchodní opatření formu embarga na vývoz určitého zboží ( většinou zbraní)269, širší obchodní omezení či opatření týkající se omezení pohybu osob ve vztahu k příslušnému státu. Ekonomické a finanční sankce mohou spočívat například v omezení dovozu a vývozu zvláště určených druhů zboží, omezení investic či odnětí celních preferencí. To je upraveno v Nařízení Rady 2501/2001 o obecném systému celních preferencí. Právním základem sankcí je čl. 301 SES270, který dává Radě pravomoc přijmout opatření vedoucí k pozastavení, omezení nebo přerušení hospodářských styků s třetím státem. Při uložení sankce dochází k efektivní kombinaci nástrojů společné zahraniční a bezpečnostní politiky a nástrojů společné obchodní politiky. Toto spojení má za následek možnost postihu členského státu, který by omezení odmítl respektovat.

Zhodnocení nástrojů obchodní politiky

269

Vývoz zbraní se řídí Kodexem pro vývoz zbraní z června roku 1990, Společným postojem Rady 2003/468/CFSP, který se vztahuje k zprostředkovanému prodeji zbraní a Nařízením Rady 1334/2000 upravujícím kontrolu vývozu civilního zboží použitelného i pro vojenské účely. 270 Citace článku: „Předpokládá-li se ve společných postojích nebo společných akcích přijatých podle ustanovení Smlouvy o Evropské unii o společné zahraniční a bezpečnostní politice určitý postup Společenství směřující k pozastavení, omezení nebo úplnému přerušení hospodářských vztahů s jednou nebo několika třetími zeměmi, přijme Rada nezbytná naléhavá opatření. Rada rozhoduje na návrh komise kvalifikovanou většinou“.

129

Tvorba smluvních i autonomních nástrojů spadá pod výlučnou pravomoc ES, čímž je vyjádřena stěžejní důležitost společné obchodní politiky vůči třetím zemím. Tyto vnější obchodní vztahy představují zcela zvláštní oblast komunitární právní úpravy, důvodem je nezbytnost jednotného postupu všech členských států vůči ostatnímu světu. Společná obchodní politika se tak stala jednou z nejvýznamnějších komunitárních politik. K její realizaci jsou užity nejrůznější nástroje, které mohou mít formu např. mezinárodních smluv či komunitárních aktů, a jejichž využívání pro regulaci obchodních vztahů není vzájemně izolované, mnohdy na sebe vzájemně reagují a doplňují se. Dle mého názoru nelze jednoznačně stanovit, která skupina nástrojů obchodní politiky je efektivnější a účinnější. Toho pravého výsledku lze dosáhnout správným používáním obou skupin, někdy odděleně, jindy zase společně. Tyto nástroje jsou v neustálém vývoji a mnohé z nich budeme schopni zhodnotit až v budoucnosti.

130

5 ZÁVĚR
Bez existence mezinárodního obchodu bychom si dnešní svět dovedli představit jen stěží. Tento jev zajišťuje vzájemnou komunikaci mezi státy, jeho nástroje se často prolínají s nástroji politickými. Nepřináší však pouhou komunikaci, neboť jeho výsledkem je i vzrůstající blahobyt obyvatelstva vznikající díky komparativní výhodě jednotlivých států tak, jak byla popsána již Ricardem a jeho následovníky. Mezinárodní obchod prošel staletým vývojem pohybujíc se vždy na oné pomyslné přímce vztyčené mezi dvěma protipóly představujícími liberalismus a ochranářství. Nebylo prakticky možné, aby se ocitl na jednom ze samotných okrajů této přímky, vždy se pohyboval v relaci směrem ke středu, posunut více či méně k jedné straně podle toho, v jakém období se zrovna nacházel. Na začátku své cesty zažil mnohé pokusy států o soběstačnost, které popíraly jeho důležitost a samotnou existenci. Pak následovaly etapy střídavého prosazování liberalismu, aby v zápětí opět zvítězily protekcionářské myšlenky. Velký zvrat této nejisté situace nadešel po II. Světové válce, kdy si jednotlivé státy, poučené z předchozích zkušeností, uvědomily opravdový přínos a výhody spojené s otevřenou ekonomikou a podporou mezinárodního obchodu. Nutnost vzájemné spolupráce nejen v oblasti poválečných politických aktivit, ale i v oblasti obchodní spolupráce, byla více než jasná. Nic tedy již nestálo v cestě sjednávání mezinárodních smluv o obchodní spolupráci a následně vytvoření celé řady ekonomických integračních celků či ekonomických institucí určených pro podporu rozvoje vzájemného mezinárodního obchodu jako jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond, okrajově i Organizace spojených národů, Evropská Společenství, od 90. let 20. století i Světová obchodní organizace a mnoho dalších. Vznik všech výše jmenovaných organizací a smluv je svědectvím snah států o rozvoj mezinárodního obchodu, neboť to byly právě státy, které se musely dobrovolně vzdát části své svrchovanosti a převést určité pravomoci na tyto organizace, jakož i přijmout závazky, které jim ukládaly mezinárodní smlouvy. Na mezinárodní obchod se tedy již přestalo nazírat s despektem a pomalu se začaly prosazovat liberalizující obchodní procesy. Každá společnost touží po zvyšování blahobytu a bohatství, jedním ze způsobů, jak tohoto cíle dosáhnout je jistě i světový obchod. Žádná země není schopna produkovat veškeré druhy výrobků, disponovat se vším nerostným bohatstvím či jinými

131

přírodními zdroji a surovinami. Vždy se najdou větší či menší odlišnosti mezi potenciálem jednotlivých zemí způsobené, ať již kulturou, tradicí, přírodním bohatstvím, zeměpisnou polohou, schopnostmi obyvatelstva či ekonomickou vyspělostí. Mezinárodní obchod je tedy nezbytnou součástí ekonomického rozvoje zemí. V 90. letech minulého století vznikla Světová obchodní organizace, jako klíčová globální instituce zaměřená na podporu mezinárodního obchodu. O jejím vlivu a rozsahu svědčí i počet jejích členu, který činí cca 150 zemí, které do tohoto ekonomického svazku vstoupily dobrovolně s ohledem na cíle této organizace jako je zejména zvýšení životní úrovně, rozvoj mezinárodního obchodu či odbourávání ochranářských opatření. Jejím hlavním přínosem bylo zajištění plnohodnotné institucionální struktury orgánů, které zajišťují provádění GATT 1994 a vytvoření moderního systému řešení sporů. Tento systém je, na rozdíl od předcházejícího, obecně považován za rychlejší, přizpůsobený moderním požadavkům s více prvky automatického postupu v řízení. Z právního hlediska je stěžejní i skutečnost, že Světová obchodní organizace je postavena na principu jediného závazku, což v praxi znamená, že všichni členové musí přijmout úplný soubor všech závazků, které jsou obsahem mnohostranných dohod. Výjimku tvoří čtyři vícestranné dohody zahrnuté do přílohy č. 4 Dohody o WTO. Členem Světové obchodní organizace je, kromě jejích členů představovaných státy, i Evropské společenství, což v důsledku znamená promítnutí všech členských závazků do komunitárního práva jakož i do způsobu provádění jeho obchodní politiky, ať už v rámci jednotného vnitřního trhu či obchodování s třetími zeměmi. Soudobá filozofie mezinárodního obchodování je postavená na základě liberalismu současně s upravenými povolenými ochranářskými prostředky, pro jejichž použití platí však velmi přísná pravidla obsažená v systému práva Světové obchodní organizace či práva ES, s těmito prameny pak korespondují národní úpravy. Mezi členskými státy ES platí bezvýjimečný zákaz použití cel či opatření s obdobným účinkem, vůči třetím zemím se používá jednotného celního sazebníku. Kvantitativní restrikce jsou taktéž obecně zakázány, existuje však řada výjimek obsažených v čl. 30 SES umožňujících jejich užití. Zakázána je i případná daňová diskriminace výrobků jiných členských států ES.

132

Rovněž i snahou GATT 1994 je mezení či úplná eliminace celních sazeb, které narušují volný pohyb zboží, přesto jsou však povolena cla antidumpingová a vyrovnávací. Co se týče kvantitativních restrikcí, obsahuje čl. XI. GATT 1994 závazek států zdržet se jejich zavádění či udržování. Tento závazek je však značně omezen existujícími výjimkami. Principy ovládající fungování mezinárodního obchodu tvoří v rámci Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT 1994) zejména princip nejvyšších výhod, princip národního zacházení či princip samotného odstranění diskriminace a předvídatelnosti možných obchodních omezení. Ve vztahu k rozvojovým zemím je však uplatňováno mnoho výjimek, neboť je zřejmá jejich ekonomická nerovnováha ve srovnání s vyspělými zeměmi a není možné uplatňovat vůči nim stejné požadavky a zásady, které mezi sebou uplatňují vyspělé státy. Proto i GATT 1994 obsahuje řadu preferenčních režimů pro rozvojové země. Mám-li zodpovědět otázku dovolenosti ochranných opatření, dovolena jsou jen ta, jejichž použití je upraveno výše zmíněnými prameny. Celosvětová tendence směřuje k postupnému odstraňování těchto překážek. Dle mého názoru však ze hry mezinárodního obchodu niky úplně nevymizí, vždy budou existovat povolené výjimky vztahující se k určitým situacím, případně zemím či se stále budou ozývat již překonané názory a teorie směřující proti liberalizaci obchodu. Dovolím si na tomto místě citovat úryvek z jedné Friedmanovy knihy, který výše zmíněný názor jen potvrzuje: „Po více jak tisíc let vycházel ortodoxní pohled na astronomii z Ptolemaiovy soustavy ze druhého století našeho letopočtu. Země uprostřed vesmíru byla obklopena skupinou do sebe vnořených křišťálových koulí. Jak se tyto koule otáčely, nesly s sebou Měsíc, Slunce, planety a hvězdy. Dílo Kopernika a Newtona v 16. a 17. století nahradilo ptolemaiovský systém naší současnou představou: Slunce uprostřed a planety obíhající kolem něj podle zákonů newtonovské fyziky. Většina veřejných diskusí o obchodu je založena na systému myšlenek, které vymizely z ekonomie asi 100 let poté, co kopernikovská revoluce vymazala Ptolemaiův systém astronomie. Je to tak trochu jako by v New York Times vycházely články plné obav o to, jak se jenom expedice Apollo vyhne srážce s první křišťálovou koulí, tou, která nese Měsíc.“

133

Dodnes tedy žijeme v jakémsi „ptolemaiovském“ systému ekonomie plném předsudků a strachu z dosud neprozkoumaných možností, které může mezinárodní obchod přinést.

134

6 CONCLUSION
Ever since its initial establishment international trade has been a discussed subject within all levels of society. It’s a phenomenon which has gone along with the mankind throughout its existence and together with it forms its history, a phenomenon which has throughout centuries managed to obtain living or cooperation among nations, later on individual countries. It has also been a cause of many trade wars and disputes, often suppressed and criticised. Nowadays, society is aware of the importance of international trade therefore supports and encourages it immensely. Its value is also being confirmed by the fact that all countries work on improving and stabilizing its international trade policy. Trade policy has the ability to work as a tool to win recognition among other countries and gain prosperity for its population. The question of International trade has been greatly described, however, there are still many unanswered ones regarding this area. The institute of International trade has been a fundamental question long ago the economic integration started to grow from its ground. The objective of this thesis is to explain the essence, development and causes of international trade and to evaluate it from both liberalist and protectionist point of view. To express its importance and indispensability as well as analyze lawful measures of protection which countries can use to enable them to proceed and prosper in International trade. Rules of International trade together with the measures of protection are included in various sources such as Law System of WTO, European Community Law but also individual national law system. All these sources must be in harmony. The Governance of International Trade has World Trade Organization systém which consists of the General Agreement on Tariffs and Trade together with 12 other agreements, the General Agreement on Trade in Services, the Agreement on Trade – Related Aspects of Intellectual Property Rights, the Dispute Settlement Understanding, and the Plurilateral Agreement, those play a central role into governing international trade order. This thesis is divided into 3 main parts. The first part includes definition of important terms, development of international trade through economical conceptions

135

and also mentions tools of trade policy. It also describes institutional development of international trade starting in 2nd half of the 19th century, moving to the establishment of GATT (General Agreement of Tariffs and Trade) in 1947. Continues with signing the Brettonwood Agreement and Uruguay Round which resulted in the establishment of WTO. At the end it mentions several other international organizations which cannot be discussed in detail. The second part analyzes individual regulations of GATT 1994 and related multilateral agreements, also outcome of the Uruguay Round and its impact on the International Trade. Most Favorite Nation and National Treatment also play an important role in this part of my thesis. Characterization of the European Community trade policy and its tools is described in the third part. The tools can be used within custom union and in relation to the third party countries. In the second case we speak about common commercial policy of the European Community, which is generally regulated in articles 131 – 134 of the Treaty on the European Community. That is supposed to be one of the most important component of its external relations with other countries belonging under the exklusive jurisdiction of the European Community. During the creation of this thesis was used the analysis of individual law regulations and also comparison of different opinions of authors which had dealt with this subject in the past. Finally this thesis should introduce how is made the international trade, what are the rulles for making it and necessary procedure. According to my opinion, the thema of international trade can never be fully resolved, because an ongoing debate on this tema is in itself the best means of monitoring the proper operate of the world goods change.

136

7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
ZDROJE KNIŽNÍ A ČASOPISECKÉ Prameny k této diplomové práci byly čerpány převážně z knihovny Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, knihovny MU Právnické fakulty, knihovny MU Ekonomicko-správní fakulty. ABBOTT, F. M. China in the World Trading Systém: Defining the Principles of Engagement. Hague: Kluwer Law International, 1998. ISBN 9041106316. ARTIS, M., NIXSON, F. The Economics of the European Union, Policy and Analysis, 3. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2001. ISBN 0-19-877640-3. BALAŠ, V., ŠTURMA, P. Kurs mezinárodního ekonomického práva. Praha: C.H.Beck, 1997. BALDWIN, R., WYPLOSZ, CH. The Economics of European Integration. Maidenhead: McGraw-Hill Education, 2004. ISBN 0-77-103947. BAŇOUCH, H., FEDORKO, M. Mezinárodní organizace, Brno: MU, 2001. ISBN 80210-2474-7. BENEŠ, V. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, 2004. ISBN 80-2470558-3. Bez uvedení autora. A stopped clock ticks again. The Economist, 2005, svazek 377, č. 8448, s. 78 – 79. Bez uvedeni autora. A threat to defekt. The Economist, 2006, svazek 378, č. 8461, s. 50.

137

Bez uvedení autora. Unlikely revolutionaries: The World Bank cannot go where its research is leading it.The Economist, 2005, svazek 736, č. 8445, s. 94. BLAŽEK, J. Základy ekonomie. Brno: MU, 1996. ISBN 80-210-1443-1. BRETHERTON, CH., VOGLER, J. The European union as a Global Actor. London: Routledge, 1999. BRITTAN, S. The U.S. and Europe: Two, Three or More Economic Cultures? In: HAMILTON, D.S. Conflict and Cooperation in Transatlantic Relations. Washington, D.C.: Center for Transatlantik Relations, 2004. BRONCKERS, M. Private participation in the enforcement of WTO law: the new EC trade barriers regulation. Common market law review, sv. 33, 1996, č. 2, s. 299 – 318. CALSTER, G. The WTO Appellate Body in Shrimp/Turtle: Picking up the Pieces. European Environmental Law Review, 1999, s. 113. CANNIZZARO, E. The European Union as an Actor in International Relations. London: Kluwer Law International, 2002. CARBAUGH, R. J. International Economics, 10. edition. Washington: Thomson SouthWestern Corporation, 2005. ISBN 0-324-20591-0. CIHELKOVÁ, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1. vydání.

Praha:C.H.Beck, 2003. ISBN 80-7179-804-5. CIHELKOVÁ, E. a kol. Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001. ISBN 80-7179-311-6. CREMONA, M. Rhetoric and reticence: EU external commercial policy in a multilateral context. Common market law review, sv. 38, 2001, č.2, s. 359 – 396. ČERNOCH, P. Cesta do EU, východní rozšíření Evropské unie a Česká republika v období 1990 – 2004. Praha: Linde, 2003. ISBN 80-86131-40-8.

138

EECKHOUT, P. External Relations of the European Union. London: Oxford University Press, 2004. ISBN 0-19-925165-7. FRIEDLAND, J., A. Understanding International Business and Financial Transactions. New York: LexisNexis, 2002. ISBN 0-8205-5698-X. FUCHS, K., LISÝ, J. Dějiny ekonomických teorií pro právníky. Brno: MU, 2002. ISBN 80-210-2790-8. GILLESPIE, A. Přehled Ekonomie: Klíčová témata, pojmy a zákonitosti. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-617-9. GINSBERG, R. H. The European Union in International Politics. Oxford: Rowman & Littlefield Publisher, 2001. HAGENBERG, W. Základy evropského práva, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2005. ISBN 80-7179-924-6. HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník, 2. vydání. Praha: C.H.Beck., 2003. HEYNE, P. Ekonomický styl myšlení. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1991. ISBN 80-7079-781-9. HOLMAN, R. Ekonomie, 3. aktualizované vydání. Praha: C.H.Beck, 2002. ISBN 807179-681-6. HRSTKOVÁ, J., RUŽIČKOVÁ, B. Ekonomika roste, rosteme s ní? Ekonom, 2006, č. 11, s. 22 – 23. JANATKA, F. a kol. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU. Praha: ASPI Publishing, 2004. ISBN 80-7357-006-8.

139

JANKU, M. Evropská unie: právní systém evropských společenství. Praha: Computer Press, 2002. ISBN 80-7226-806-6. JENÍČEK, V. Globalizace světového hospodářství. Praha: C.H.Beck, 2002. ISBN 807179-787-1. JUNG, Z., PRUŠA, M. GATT, Výsledky Uruguayského kola a jejich význam pro Českou republiku, Praha: Ústav mezinárodních vztahů Praha, 1994. ISBN 80-85864-088. KADLECOVÁ, A. Směřuje Evropská unie k modelu flexibilního uspořádání? Mezinárodní vztahy, 2006, č. 1, s. 24. KAGIA R. Balancing the development agenda: The transformation of the World Bank under James D. Wolfensohn. Washington, D.C.: The World bank, 2005. s. 2. ISBN 08213-6173-2. KEOHANE, R. Reciprocity in International Relations. In: International Organizations, 1986, č. 1, s. 8. KEŘKOVSKÝ, M., KEŘKOVSKÁ, A. Evropská unie: historie, instituce, ekonomik a politiky. Praha: Computer Press, 1999. ISBN 80-7226-196-7. KISSINGER, H. Umění diplomacie - Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Praha: Prostor, 1999. ISBN 80-7260-025-7. KLVAČOVÁ, E. a spol. Czech Experience of Economic Transition and EU Accession Processes, 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2005. ISBN 80-86419-85-1. KLVAČOVÁ, E. Vstup České republiky do EU: Oslabení nebo posílení role státu? Praha: Professional Publishing, 2003. ISBN 80-86419-55-X.

140

KUČERA, Z. a kol. Úvod do práva mezinárodního obchodu, 1. vydání. Pelhřimov: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003. ISBN 80-86473-32-5. KUČEROVÁ, I. Ekonomiky členských států Evropské unie. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0650-X. LANGHAMMER, J. R. The WTO and the Millenium Round: Between Standstill and Leapfrog, Kiel: Institut fur Weltwirtschaft Kiel, 1999. ISBN 0445-0420. LUNDESTAND, G. Empire by Integration. The United States and European Integration. London: Oxford, 1997. MATSUSHITA, M., SCHOENBAUM, T., MAVROIDIS, P. The World Trade Organization, Law, Praktice and Policy. Oxford: Oxford University Press, 2004. MOORE, M. A World Without Walls: Freedom, Development, Free Trade and Global Governance. Cambridge: Cambridge university Press, 2003. ISBN 0-5218-2704-9. OUTLÁ, V., HAMERNÍK, P. a kol. Praktikum práva Evropské unie. Pelhřimov: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. ISBN 80-80898-10-5. PALIVEC, J. Koordinace legislativních procesů na unijní a národní úrovni a harmonizace práva v podmínkách členství České republiky v Evropské unii, Právník, 2006, r. 145, č. 2, s. 148 – 166. PETERSMAN, E. U., POLLACK, M. A. Transatlantik Economic Disputes. The EU, the US and the WTO. Oxford: Oxford University Press, 2003. PETERSMAN, E. U., POLLACK, M. A. Transatlantik Economic Disputes. The EU, the US and the WTO. Oxford: Oxford University Press, 2003. PLCHOVÁ, B. a kol. Česká republika a Evropská unie. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002. ISBN 80-245-0452-9.

141

RAGVAHAN, CH. Recolonization: GATT, the Uruguay Round & the Third World. London: Zed Book, 1990. ISBN 0-86232-996-3. ROBINSON, J. Ekonomická filozofie, 1. vydání. Praha: Professional Publishing, 2001. ISBN 80-86419-08-8. ROMANCOV, M., ROMANCOVÁ, E. Evropské politické a ekonomické instituce. Praha: Eurolex Bohemia, 2002. ISBN 80-86432-27-0. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. Brno: MU, 2001. ISBN 80-2102612-X. ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno:MU, 2006. SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W.D. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995. ISBN 80205-0494-X. SHAFFER, G.C. Defending Interests: Public-Private Partnership in WTO Litigation. Washington, D.C.: The Brookings Institution Press, 2003. ISBN 0-8157-7831-7. STEINER, J. Textbook on EC LAW, 4. vydání. London: Blackstone Press Limited, 1988. ISBN 1-85431-335-5. SVOBODA, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie. Praha: C.H.Beck, 2003. ISBN 80-7179-815-0. SVOBODA, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. ISBN 80-7179-815-0. SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde Praha, 1999. ISBN 80-7201-192-8.

142

SVOBODA, P. Úvod do evropského práva, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. ISBN 80-7179-857-6. SWANN, D. The Economics of the Common Market, 7. vydání. London: Penguin Books, 1992. ISBN 0-14-014497-8. ŠMEJKAL, V., KADLČÍK, R., URBAN, L. Průvodce podnikatele Evropskou unií. Praha: Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV, 2000, s. 119. ISBN 8085864-83-5. ŠŤASTNÝ D. Mezinárodní obchod: teorie a politika. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2004. ISBN 80-245-0805-2. ŠVARCOVÁ, J. Ekonomie: stručný přehled. Zlín: CEED, 2002. ISBN 80-902552-6-4. TAUSSIG, F.W. Principles of Economics. New York: Macmillan Co, 1916. TICHÝ, L. a kol. Evropské právo, 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006. ISBN 80-7179430-9. TRIDIMAS, T. The General Principles of EC Law. New York: Oxford University Press, 1999. ISBN 0-19-826012-1. TÝČ, V. Dokumenty ke studiu práva Evropské unie. Brno: MU, 2004. ISBN 80-2103253-7. TÝČ, V. Sborník dokumentů, Česká republika a současný svět. Praha: Linde, 1998. ISBN 80-7201-121-9. TÝČ, V. Základy práva Evropské unie, 4. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN 80-7201-478-1.

143

VEBER, V. Dějiny sjednocené Evropy: od antických počátků do současnosti. Praha: Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-663-X. WEATHERILL, S., BEAUMONT, P. EC Law: The Essentials guide to the legal workings of the european community. London: Penguin books, 1993. WYATT, D., DASHWOOD, A. European Community Law. London: Sweet & Maxwell, 1993. ISBN 0421-468-904. ZAHRADNÍK, P. Vstup do Evropské unie, přínosy a náklady konvergence. Praha: C.H.Beck, 2003. ISBN 80-7179-472-4. Dokumenty Evropské unie. Přeložil Zdeněk Masopust. Praha: Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV ČR, 2002. ISSN 1212-9364. Evropská integrace v dokumentech: Římské smlouvy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1993. ISBN 80-901301-6-X. EU, Agenda 2000. Přeložil Zdeněk Masopust. Praha: Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV ČR, 1999. ISBN 80-85864-70-3.

ZDROJE ELEKTRONICKÉ

http://europa.eu.int www.curia.eu.int www.europa.eu.int/eur-lex/en/search/search_case.html www.worldbank.org http://www.novinky.cz/ekonomika/ http://www.wto.org/english/thewto_e/countries_e/china_e.htm http://www.wto.org http://www.icjcij.org http://www.mpo.cz

144

SEZNAM POUŽITÉ JUDIKATURY Belgie v. Dassonville (8/74) Campus Oil Ltd. v. Ministr průmyslu a energie Irska (72/83) Cassis de Dijon (120/78) Co- Frutta (193/85) Conegate Ltd. (121/85) Diamandarbeiters (37 a 38/73) Hauptzollamt Bremerhavens (8/73) Jurisdiction of the European Commission of the Danube between Galatz and Braila, advisory opinion, 1926, publ. Permanent Court of International Justice, Series B, no. 14, k nalezení na: http://www.icjcij.org/icjwww/idesicions/icpij [25.03.2006]. Keck a Mithouard (C 267 a 268/91) Komise v. Francie (168/78) Komise v. Francie (90/79) Komise v. Itálie (24/68) Komise v. Itálie (7/68) Komise v. Itálie (7/68) Komise v. Rada (45/86) Komise v. Spojené království (40/82) Leifer (C 83/94) Max Neumann (17/67) Merk v. Stephar (187/80) Officier van Justitie ( 6/76) Posudek ESD (1/75) Posudek ESD (1/78) R v. Hen nand Darby (34/79) R v. Thompson (7/78) Riseria Luigi Geddo v. Ente Nazionale Risi (2/7) Řecko v. Rada (62/88) Salgoil SpA v. Italské ministerstvo zahr. obchodu (13/68) Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiters (2 a 3/69)

145